Autorka zde zcela radikálně, a až přímo nemilosrdně rozbíjí prazákladní princip veškerého řádného veřejného školství - tedy že všechny děti by měly být naučeny tomu samému.

Lenka Wagnerová tvrdí naprostý opak: každý se má naučit jenom tomu, co vyhovuje jeho vlastní osobnosti.

Co teď s tím? Kde je pravda?

Napřed se musíme podívat na konkrétní historické souvislosti: ten požadavek aby každý žák se naučil tomu co všichni ostatní, ten měl své nezpochybnitelné oprávnění tam, kde šlo o to - zkráceně řečeno - naučit se číst, psát a počítat. Kdy tedy víceméně veškeré relevantní vědění bylo možno vměstnat do společných školních osnov. A teprve později (na vyšších stupních) mohlo docházet ke specializaci.

Je jasné: dnešní stav poznání je zcela jiný, nacházíme se uprostřed informační exploze (a chaosu); a dnes například už není ani vůbec nesporné, zda má smysl děti zatěžovat výukou počtům, když to za ně kdykoli (a mnohem precizněji) učiní kterákoli kapesní kalkulačka či smartphone.

Lenka Wagnerová ovšem má na mysli ještě něco jiného: nejenže má zřejmě k té specializaci (podle vlastních zájmů) na určitý druh vědění docházet už mnohem dříve; ale dokonce i samotný z p ů s o b výuky má být naprosto individuální, podle osobnosti dítěte. Kdy tedy principiálně povinná nemá být školní docházka jako taková; nýbrž jenom samotné osvojení si - takových či onakých - vědomostí a schopností.

To by bylo opravdu velice radikální řešení, které by ve svém důsledku zpochybňovalo samotný princip veřejného školství vůbec. Ovšem: autorka pro tento svůj radikalismus uvádí velice silné důvody. Proč nutit plačící dítě s nepřekonatelným odporem vůči kolektivnímu způsobu výuky chodit do anonymních školských učeben, když by to samé dítě mohlo při individuální (či jinak alternativní) výchově dosáhnout mnohem lepších výsledků?

Zcela pregnantně tento problém kolektivní a individuální výuky vyjádřil svého času už Platón, ve svých "Zákonech". Toto jeho dílo je jako obvykle u něj dialogem, rozhovorem tří - starších, věkem zmoudřelých - mužů; z nichž jeden (Atéňan) je evidentně Platón sám.

A v jednu chvíli tento Atéňan ostře vytkne svému společníkovi v diskusi, Kréťanovi: "Protože vy vychováváte děti jako dobytek, kolektivně!"

A připomeňme, že v Aténách byly děti svobodných občanů vychovávány principiálně jedním rodinným učitelem. Který je ovšem znal zcela zblízka, a mohl se každému věnovat zcela individuálně.

V tomto smyslu by tedy skutečně všechno hovořilo pro zavedení možnosti individualizovaných způsobů výuky.

Kdyby... Kdyby tu nebyl přítomen jeden velice nebezpečný moment: totiž že tento způsob výuky "jak to každému dítěti vyhovuje", v sobě obsahuje vysoký potenciál libovůle.

Když se budu učit jenom tomu co mě baví a jak mě to baví - proč bych se pak měl ještě učit tomu, co mě nebaví? Nebaví mě dejme tomu gramatika - tak proč bych se zbytečně učil správnému psaní mateřské řeči, když se kdykoli mohu spolehnout na služby automatické korektury textu? Nebaví mě třeba dějiny; tak proč bych se učil nějakým dávno v propadlišti času zmizelým událostem, když mě třeba daleko více zajímá computeristika?

A tak dále a tak dále; kdyby si každý mohl sám o sobě rozhodovat co a jak se bude/nebude učit, pak nám tím zcela zmizí prapůvodní smysl obecného školství, totiž aby se lidé jedné a téže společnosti mohli spolu navzájem domluvit. Aby měli nějaký společný vědomostní, ale zároveň kulturní základ. Aby se společnost nerozpadla ve volný konglomerát individuí, která si každé žije ve své vlastní autistické bublině.

A co víc: dokonce i to vyslovené donucení ke kolektivní výchově má také svá jednoznačná pozitiva. Nedá se nic dělat, ale naprostá většina lidí stráví i svůj profesní život v tom či onom kolektivu; a pak se ten ryze individuální způsob výuky může ukázat být velice silným hendikepem.

Nechci nijak zpochybňovat přesvědčivost argumentů L. Wagnerové; jenomže celá skutečnost bude i tady asi přece jenom ještě o něco složitější.

Mimochodem: ten samý Platón, v tom samém díle, v jiných souvislostech zcela jednoznačně propagoval právě k o l e k t i v n í způsob výchovy mládeže! Je tedy fakt, že se jednalo skutečně snad spíše o v ý c h o v u, nežli o v ý u k u; tedy jednalo se v prvé řadě o sportovní, ale i kulturní činnost, jako například kolektivní řadové tance.

Myslím, že je celkem v pořádku, když si další podobu svého vzdělávání po 15. roce života nastávající občané sami individuálně volí, a že je stejně tak rozumné, když v mladším věku absolvují děti v zásadě jednotnou základní školu.

Diferenciovat naplno, nad přirozeně danou míru, základní vzdělání by bylo diskriminační, obzvláště v menších sídlech. Většina dětí ani jejich rodičů nemá v současnosti tak brzy představu o nejvhodnějším dalším směřování z hlediska profesního i obecněji životního. Mimo to uvažme, jak rychle se společnost proměňuje. Nedostatečná, či nevhodná průprava dětí v důsledku malé předvídavosti rodin by byla na pováženou.

P.S. Třeba to počítání, jež zmínil pan Poláček. Kalkulačku jsem sice na gymnáziu používal již já, ale přece mohu říci, že jestli mi ještě dnes přijde ze školy v zaměstnání něco vhod, tak je to zběhlost v počítání bez pomůcek.