Čím stůně české školství

Lenka Wagnerová

Učitelské platy jsou velký problém, a peníze přitom chybí nejen na platy. To už dnes chápe skoro každý. Jenže nejde jen o peníze, myslí si Lenka Wagnerová.

Přemýšlíme-li o vzdělávání, první řadě je důležité si ujasnit jeho cíl. Od něj by se pak měl odvíjet jeho obsah a způsob. Nejčastěji slyšíme, že jde o uplatnění na trhu práce. Taky by mohlo jít o úspěch, o to, abychom se vyznali ve světě, neskákali na lep podvodníkům, co nejvíc vydělali… Jenže trh práce je nevyzpytatelný, úspěch je pro každého něco jiného, svět se mění před očima.

Myslím, že bychom měli děti především naučit žít spokojený a naplněný život, rozvíjet a uplatňovat svůj potenciál, pracovat s informacemi, aby se neztratily v rychle se měnícím světě, uměly pružně reagovat na změny. Každý je jiný, různá bude tedy i životní cesta jednotlivých dětí.

Školství však urputně hledá to nejlepší možné řešení všeho a pro všechny. Něco, co po plošném zavedení vyřeší veškeré problémy dneška i budoucnosti. Za spásu je považována centralizace a jednotnost. Ať jde o inkluzi, počet hodin strávených ve škole, délku povinné školní docházky, dokonce se objevují požadavky na povinnou školku nebo státem placené obědy, které by logicky musely být také jednotné.

Zapomeňme už konečně na jednotnost a centralizaci. Každé dítě je jiné, má jiné nadání, zájmy, jiné problémy. Místo cpaní do jednotné šablony pomáhejme dětem najít a rozvíjet jejich nadání, uplatňovat potenciál a najít v životě spokojenost. Protože spokojenost je víc než uplatnění na trhu práce. Spokojený život je i benefitem pro celou společnost. Spokojení lidé jsou zdravější a nedělají tolik problémů sobě ani okolí jako lidé frustrovaní a nešťastní.

Proč se učit jen ve škole? Každému vyhovuje něco jiného. Repro DR

O individuálním přístupu se často mluví, ale nejsou vytvářeny podmínky pro jeho uplatňování. Často by stačilo nechat věci tak, jak dlouhé roky fungují. Například inkluze fungovala dlouhá desetiletí, od devadesátých let opravdu dobře, jen chyběly peníze. Inkluzi nebylo třeba zavádět, nebyly potřeba žádné nové formuláře, už vůbec ne škatulkování a razítko z poradny na každé dílčí opatření.

Bylo třeba poskytnout školám dost prostředků k zajištění nutných pomůcek, na plat pro asistenty, na udržitelnost méně početných tříd, protože se nedá intenzivně a individuálně věnovat třiceti dětem. Místo shánění psychologů do poraden přetížených administrativou by bylo užitečnější umožnit školám mít svého psychologa, speciálního pedagoga, logopeda, třeba na malý úvazek.

Individuálně je také potřeba přistupovat k docházce do školy. Každé dítě by mělo chodit do takové školy nebo třídy, která nejlépe vyhovuje jeho vzdělávacím potřebám, tedy schopnostem, zájmům, hendikepům. Pro někoho bude nejlepší nechodit do žádné školy, případně jen na některé předměty. Proč nelze nechat volbu vzdělávací cesty na těch, kdo toho o dítěti vědí nejvíc? Zájmy dítěte zajišťují jeho právní zástupci, nechť volí i formu vzdělávání. Poradit se mohou s učiteli, psychology, dětskými lékaři…

A nezapomínejme na dítě samo. Nejde o to, že by si mělo něco vydupat, ale pokud zvrací pokaždé, když má jít do školy, nebudeme ho přece trápit. Jsem přesvědčena o tom, že je čas nahradit povinnou školní docházku povinným vzděláváním. Pomohlo by to i v případech, kdy žáci s vědomím praktické nepostižitelnosti nerespektují žádná pravidla a šikanují spolužáky i učitele.

Je přece jedno, kde, jakým způsobem a jak dlouho se někdo vzdělává, důležité je, jestli se podaří optimálně rozvinout jeho potenciál. Jestli bude mít otevřenou cestu ke spokojenému životu.

Učitelům přidáme a bude všechno v pořádku… Ne, nebude. Ze školství odešlo tolik učitelů, často velmi dobrých, a tak málo přichází, že brzy nebude mít kdo učit. Přitáhnout nové učitele příslibem vyššího platu by bylo fajn, jenže představa, že někdo přijde a hned je skvělý učitel, je více než naivní. Určitě není pravda, že starý učitel je špatný a mladý dobrý, ale i ten nejlepší jednou odejde. Jsou i takoví, kteří měli odejít už dávno bez ohledu na věk. Jenže když není nikdo jiný, natož lepší, co má ředitel dělat?

Kde vzít dobré učitele? Na fakultách. Ale fakulty připravují pořád spíš odborníky v jednotlivých oborech než lidi schopné předat dětem nejen soubor dat, ale především zájem o to, jak svět funguje, upevnit v nich touhu stále se vzdělávat, rozvíjet své dovednosti. Učit by měl ten, kdo bude mít přirozenou autoritu, bude zvládat případné krizové situace, bude skvělý komunikátor, průvodce světem poznávání. To ale nemůže být každý, na to je potřeba nadání náležitě rozvinuté studiem.

Takže navrhuji talentové zkoušky na pedagogické fakulty, souvislejší praxi již v bakalářském studiu, třeba na pozici asistenta, aby studenti i jejich učitelé věděli, zda má smysl pokračovat ve studiu učitelství. To nevyřeší momentální situaci, ale dává naději do budoucna. Nyní je nejrozumnější nechat na ředitelích, koho si seženou nebo udrží.

Ředitelům lze poměrně rychle vrátit kompetence, které jim byly pomalu, ale jistě ukrajovány. Zřizovatel školy nemá mluvit do toho, co a jak se na škole učí, ale jen do záležitostí provozu budovy. Naopak bych byla pro to, aby zřizovatel plně ručil za stav a provoz školní budovy. V případě, že za to má ručit ředitel, musí dostat zaručené prostředky, ne čekat, zda se radnice uvolí dát na nutné opravy a údržbu. Nyní totiž ředitel ručí za vše, ale kompetence má omezené, o peníze často přímo žebrá. Určitě nepřispívá ke kvalitě škol, když je ředitel rukojmím radnice.

Přece jen si neodpustím poznámku k penězům. Nestačí přidávat do rozpočtu, ale i rozumně hospodařit. Hledání obecně platných řešení je totiž pořádně drahé. Je to takový dobře fungující podnikatelský záměr. Vymyslíme nějakou novinku, která přinese problémy při zavádění. Ale nebojte, už máme připraven systém školení, průzkumů a expertiz, které vše vyřeší. A jestli nevyřeší, vymyslíme něco nového.

Nejlépe to funguje, když je ministrem někdo, kdo toho o školství moc neví. Stávající ministr by vědět měl, takže naděje na zlepšení trvá. Snad nebudou muset chodit učitelé v černém pořád.

    Diskuse
    JP
    April 10, 2019 v 14.50
    Povinná výchova kontra povinné vzdělávání
    Autorka zde zcela radikálně, a až přímo nemilosrdně rozbíjí prazákladní princip veškerého řádného veřejného školství - tedy že všechny děti by měly být naučeny tomu samému.

    Lenka Wagnerová tvrdí naprostý opak: každý se má naučit jenom tomu, co vyhovuje jeho vlastní osobnosti.

    Co teď s tím? Kde je pravda?

    Napřed se musíme podívat na konkrétní historické souvislosti: ten požadavek aby každý žák se naučil tomu co všichni ostatní, ten měl své nezpochybnitelné oprávnění tam, kde šlo o to - zkráceně řečeno - naučit se číst, psát a počítat. Kdy tedy víceméně veškeré relevantní vědění bylo možno vměstnat do společných školních osnov. A teprve později (na vyšších stupních) mohlo docházet ke specializaci.

    Je jasné: dnešní stav poznání je zcela jiný, nacházíme se uprostřed informační exploze (a chaosu); a dnes například už není ani vůbec nesporné, zda má smysl děti zatěžovat výukou počtům, když to za ně kdykoli (a mnohem precizněji) učiní kterákoli kapesní kalkulačka či smartphone.

    Lenka Wagnerová ovšem má na mysli ještě něco jiného: nejenže má zřejmě k té specializaci (podle vlastních zájmů) na určitý druh vědění docházet už mnohem dříve; ale dokonce i samotný z p ů s o b výuky má být naprosto individuální, podle osobnosti dítěte. Kdy tedy principiálně povinná nemá být školní docházka jako taková; nýbrž jenom samotné osvojení si - takových či onakých - vědomostí a schopností.

    To by bylo opravdu velice radikální řešení, které by ve svém důsledku zpochybňovalo samotný princip veřejného školství vůbec. Ovšem: autorka pro tento svůj radikalismus uvádí velice silné důvody. Proč nutit plačící dítě s nepřekonatelným odporem vůči kolektivnímu způsobu výuky chodit do anonymních školských učeben, když by to samé dítě mohlo při individuální (či jinak alternativní) výchově dosáhnout mnohem lepších výsledků?

    Zcela pregnantně tento problém kolektivní a individuální výuky vyjádřil svého času už Platón, ve svých "Zákonech". Toto jeho dílo je jako obvykle u něj dialogem, rozhovorem tří - starších, věkem zmoudřelých - mužů; z nichž jeden (Atéňan) je evidentně Platón sám.

    A v jednu chvíli tento Atéňan ostře vytkne svému společníkovi v diskusi, Kréťanovi: "Protože vy vychováváte děti jako dobytek, kolektivně!"

    A připomeňme, že v Aténách byly děti svobodných občanů vychovávány principiálně jedním rodinným učitelem. Který je ovšem znal zcela zblízka, a mohl se každému věnovat zcela individuálně.

    V tomto smyslu by tedy skutečně všechno hovořilo pro zavedení možnosti individualizovaných způsobů výuky.

    Kdyby... Kdyby tu nebyl přítomen jeden velice nebezpečný moment: totiž že tento způsob výuky "jak to každému dítěti vyhovuje", v sobě obsahuje vysoký potenciál libovůle.

    Když se budu učit jenom tomu co mě baví a jak mě to baví - proč bych se pak měl ještě učit tomu, co mě nebaví? Nebaví mě dejme tomu gramatika - tak proč bych se zbytečně učil správnému psaní mateřské řeči, když se kdykoli mohu spolehnout na služby automatické korektury textu? Nebaví mě třeba dějiny; tak proč bych se učil nějakým dávno v propadlišti času zmizelým událostem, když mě třeba daleko více zajímá computeristika?

    A tak dále a tak dále; kdyby si každý mohl sám o sobě rozhodovat co a jak se bude/nebude učit, pak nám tím zcela zmizí prapůvodní smysl obecného školství, totiž aby se lidé jedné a téže společnosti mohli spolu navzájem domluvit. Aby měli nějaký společný vědomostní, ale zároveň kulturní základ. Aby se společnost nerozpadla ve volný konglomerát individuí, která si každé žije ve své vlastní autistické bublině.

    A co víc: dokonce i to vyslovené donucení ke kolektivní výchově má také svá jednoznačná pozitiva. Nedá se nic dělat, ale naprostá většina lidí stráví i svůj profesní život v tom či onom kolektivu; a pak se ten ryze individuální způsob výuky může ukázat být velice silným hendikepem.

    Nechci nijak zpochybňovat přesvědčivost argumentů L. Wagnerové; jenomže celá skutečnost bude i tady asi přece jenom ještě o něco složitější.
    JP
    April 10, 2019 v 14.52
    Mimochodem: ten samý Platón, v tom samém díle, v jiných souvislostech zcela jednoznačně propagoval právě k o l e k t i v n í způsob výchovy mládeže! Je tedy fakt, že se jednalo skutečně snad spíše o v ý c h o v u, nežli o v ý u k u; tedy jednalo se v prvé řadě o sportovní, ale i kulturní činnost, jako například kolektivní řadové tance.
    IH
    April 11, 2019 v 11.32
    Myslím, že je celkem v pořádku, když si další podobu svého vzdělávání po 15. roce života nastávající občané sami individuálně volí, a že je stejně tak rozumné, když v mladším věku absolvují děti v zásadě jednotnou základní školu.

    Diferenciovat naplno, nad přirozeně danou míru, základní vzdělání by bylo diskriminační, obzvláště v menších sídlech. Většina dětí ani jejich rodičů nemá v současnosti tak brzy představu o nejvhodnějším dalším směřování z hlediska profesního i obecněji životního. Mimo to uvažme, jak rychle se společnost proměňuje. Nedostatečná, či nevhodná průprava dětí v důsledku malé předvídavosti rodin by byla na pováženou.

    P.S. Třeba to počítání, jež zmínil pan Poláček. Kalkulačku jsem sice na gymnáziu používal již já, ale přece mohu říci, že jestli mi ještě dnes přijde ze školy v zaměstnání něco vhod, tak je to zběhlost v počítání bez pomůcek.
    JP
    April 12, 2019 v 11.14
    Mohlo by být docela zajímavé zjistit, do jaké míry ta dnešní "kalkulačková" generace ještě vůbec dokáže ovládat zpaměti malou násobilku.