Přemýšlíme-li o vzdělávání, první řadě je důležité si ujasnit jeho cíl. Od něj by se pak měl odvíjet jeho obsah a způsob. Nejčastěji slyšíme, že jde o uplatnění na trhu práce. Taky by mohlo jít o úspěch, o to, abychom se vyznali ve světě, neskákali na lep podvodníkům, co nejvíc vydělali… Jenže trh práce je nevyzpytatelný, úspěch je pro každého něco jiného, svět se mění před očima.

Myslím, že bychom měli děti především naučit žít spokojený a naplněný život, rozvíjet a uplatňovat svůj potenciál, pracovat s informacemi, aby se neztratily v rychle se měnícím světě, uměly pružně reagovat na změny. Každý je jiný, různá bude tedy i životní cesta jednotlivých dětí.

Školství však urputně hledá to nejlepší možné řešení všeho a pro všechny. Něco, co po plošném zavedení vyřeší veškeré problémy dneška i budoucnosti. Za spásu je považována centralizace a jednotnost. Ať jde o inkluzi, počet hodin strávených ve škole, délku povinné školní docházky, dokonce se objevují požadavky na povinnou školku nebo státem placené obědy, které by logicky musely být také jednotné.

Zapomeňme už konečně na jednotnost a centralizaci. Každé dítě je jiné, má jiné nadání, zájmy, jiné problémy. Místo cpaní do jednotné šablony pomáhejme dětem najít a rozvíjet jejich nadání, uplatňovat potenciál a najít v životě spokojenost. Protože spokojenost je víc než uplatnění na trhu práce. Spokojený život je i benefitem pro celou společnost. Spokojení lidé jsou zdravější a nedělají tolik problémů sobě ani okolí jako lidé frustrovaní a nešťastní.

↗

Proč se učit jen ve škole? Každému vyhovuje něco jiného. Repro DR

O individuálním přístupu se často mluví, ale nejsou vytvářeny podmínky pro jeho uplatňování. Často by stačilo nechat věci tak, jak dlouhé roky fungují. Například inkluze fungovala dlouhá desetiletí, od devadesátých let opravdu dobře, jen chyběly peníze. Inkluzi nebylo třeba zavádět, nebyly potřeba žádné nové formuláře, už vůbec ne škatulkování a razítko z poradny na každé dílčí opatření.

Bylo třeba poskytnout školám dost prostředků k zajištění nutných pomůcek, na plat pro asistenty, na udržitelnost méně početných tříd, protože se nedá intenzivně a individuálně věnovat třiceti dětem. Místo shánění psychologů do poraden přetížených administrativou by bylo užitečnější umožnit školám mít svého psychologa, speciálního pedagoga, logopeda, třeba na malý úvazek.

Individuálně je také potřeba přistupovat k docházce do školy. Každé dítě by mělo chodit do takové školy nebo třídy, která nejlépe vyhovuje jeho vzdělávacím potřebám, tedy schopnostem, zájmům, hendikepům. Pro někoho bude nejlepší nechodit do žádné školy, případně jen na některé předměty. Proč nelze nechat volbu vzdělávací cesty na těch, kdo toho o dítěti vědí nejvíc? Zájmy dítěte zajišťují jeho právní zástupci, nechť volí i formu vzdělávání. Poradit se mohou s učiteli, psychology, dětskými lékaři…

A nezapomínejme na dítě samo. Nejde o to, že by si mělo něco vydupat, ale pokud zvrací pokaždé, když má jít do školy, nebudeme ho přece trápit. Jsem přesvědčena o tom, že je čas nahradit povinnou školní docházku povinným vzděláváním. Pomohlo by to i v případech, kdy žáci s vědomím praktické nepostižitelnosti nerespektují žádná pravidla a šikanují spolužáky i učitele.

Je přece jedno, kde, jakým způsobem a jak dlouho se někdo vzdělává, důležité je, jestli se podaří optimálně rozvinout jeho potenciál. Jestli bude mít otevřenou cestu ke spokojenému životu.

Učitelům přidáme a bude všechno v pořádku… Ne, nebude. Ze školství odešlo tolik učitelů, často velmi dobrých, a tak málo přichází, že brzy nebude mít kdo učit. Přitáhnout nové učitele příslibem vyššího platu by bylo fajn, jenže představa, že někdo přijde a hned je skvělý učitel, je více než naivní. Určitě není pravda, že starý učitel je špatný a mladý dobrý, ale i ten nejlepší jednou odejde. Jsou i takoví, kteří měli odejít už dávno bez ohledu na věk. Jenže když není nikdo jiný, natož lepší, co má ředitel dělat?

Kde vzít dobré učitele? Na fakultách. Ale fakulty připravují pořád spíš odborníky v jednotlivých oborech než lidi schopné předat dětem nejen soubor dat, ale především zájem o to, jak svět funguje, upevnit v nich touhu stále se vzdělávat, rozvíjet své dovednosti. Učit by měl ten, kdo bude mít přirozenou autoritu, bude zvládat případné krizové situace, bude skvělý komunikátor, průvodce světem poznávání. To ale nemůže být každý, na to je potřeba nadání náležitě rozvinuté studiem.

Takže navrhuji talentové zkoušky na pedagogické fakulty, souvislejší praxi již v bakalářském studiu, třeba na pozici asistenta, aby studenti i jejich učitelé věděli, zda má smysl pokračovat ve studiu učitelství. To nevyřeší momentální situaci, ale dává naději do budoucna. Nyní je nejrozumnější nechat na ředitelích, koho si seženou nebo udrží.

Ředitelům lze poměrně rychle vrátit kompetence, které jim byly pomalu, ale jistě ukrajovány. Zřizovatel školy nemá mluvit do toho, co a jak se na škole učí, ale jen do záležitostí provozu budovy. Naopak bych byla pro to, aby zřizovatel plně ručil za stav a provoz školní budovy. V případě, že za to má ručit ředitel, musí dostat zaručené prostředky, ne čekat, zda se radnice uvolí dát na nutné opravy a údržbu. Nyní totiž ředitel ručí za vše, ale kompetence má omezené, o peníze často přímo žebrá. Určitě nepřispívá ke kvalitě škol, když je ředitel rukojmím radnice.

Přece jen si neodpustím poznámku k penězům. Nestačí přidávat do rozpočtu, ale i rozumně hospodařit. Hledání obecně platných řešení je totiž pořádně drahé. Je to takový dobře fungující podnikatelský záměr. Vymyslíme nějakou novinku, která přinese problémy při zavádění. Ale nebojte, už máme připraven systém školení, průzkumů a expertiz, které vše vyřeší. A jestli nevyřeší, vymyslíme něco nového.

Nejlépe to funguje, když je ministrem někdo, kdo toho o školství moc neví. Stávající ministr by vědět měl, takže naděje na zlepšení trvá. Snad nebudou muset chodit učitelé v černém pořád.