Dlouho očekávaný „Plán století“ prezidenta Trumpa na údajné mírové řešení toho, co jsme si zvykli nazývat izraelsko-palestinským konfliktem, byl konečně zveřejněn 28. Ledna, po řadě různě zdůvodněných odkladů. Stalo se tak na slavnostní ceremonii v Bílém domě, jejímiž hlavními aktéry byli americký prezident Trump, toho času čelící hrozbě odvolání z úřadu za zneužití funkce, a izraelský premiér Netanjahu, obviněný z korupce.

Palestinská strana, jejíž území zde bylo porcováno a rozdáváno, nebyla k přípravě ani na vyhlášení plánu pozvána. Což je nakonec nejdůležitější zprávou pro svět. Tzv. Plán století s návrhem na anexi palestinského údolí Jordánu s bohatými zdroji vody, Východního Jeruzaléma a nelegálních izraelských osad k Izraeli (což by tvořilo 30 procent okupovaného Západního břehu) totiž ukázal v plné nahotě, že nejde o mírový plán pro region, jak se rádo opakuje, ale o palestinskou půdu.

↗

Americký prezident Donald Trump (vlevo) a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Foto archiv ambasády USA v Tel Avivu

Ti, kteří by chtěli věřit v opak, si tak konečně mohou promnout oči a na pozadí Trumpova plánu nahlédnout do reality Palestinců, kteří minimálně od roku 1947 čelí tlaku na vysídlení a s každým novým „mírovým plánem“ ztrácejí své domovy a přicházejí o kus své země. Všelijaké „cestovní mapy“ mírových dohod jim leda tak ukazují, jak rychle je jejich krajina kolonizována, přičemž je samotné dopravují ještě rychleji do apartheidu.

Právě z oprávněné obavy, že jim bude zabavena půda a oni sami budou vyhnáni, odmítali Palestinci různé plány na rozdělení Palestiny tak, jak se v minulosti objevily. Ať již to byl britský návrh z roku 1937 pojmenovaný podle lorda Peela či o deset let později plán OSN. Ten považovali za porušení práva národů na sebeurčení, práva, ke kterému se zavázala táž OSN jen o pár let dříve, když s nimi rozdělení země ani nebylo konzultováno. Opakovaně se tak Palestinci dostávají do situace, kdy mají přistoupit na to, co je jim nadiktováno, přičemž je jim zároveň zdůrazněno, že v případě odmítnutí mohou v budoucnu tratit ještě více.

Diváci této tragické podívané jsou řádně poučeni typickými floskulemi o tom, jak „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost“. Podobně ramenaté fráze se vyrojily i nyní s oprávněným palestinským odmítnutím Trumpova „Plánu století“, který mnozí překřtili na „krádež století“. Zvláště v českých masmédiích, která zůstávají v otázce Palestiny bez kritičtější korelace, se takto vystavěným mýtům dlouhodobě daří.

Podsouvání představ, že Palestinci jednání bojkotují, není pravdivá už jen proto, že Palestinci jsou při jednáních opakovaně opomíjeni, jak konečně ukázalo i nedávné utilitární přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma. Neznalost, ignorace a sémantická zmatenost vedou často k tomu, že vlastní palestinské iniciativy jsou předem nahlíženy s nedůvěrou a jsou implicitně spojovány s terorismem.

Věčné obviňování Palestinců z terorismu, s kterým jsou údajně srostlí a s kterým pracuje i Trumpův plán, záměrně opomíjí dlouhodobou tradici palestinského nenásilného odboje i mezinárodní právo, ve kterém je jejich odboj ukotven. Účelově přitom přehlíží vlastní teroristickou minulost, z které Izrael vzešel. Palestinci tak mají čelit brutalitě okupace odevzdaně, přičemž každá jejich iniciativa je hodnocena jako potenciálně teroristická.

Okupaci mírové jednání nevyřeší

Už jednání v Oslo bylo s Palestinci vedeno ze strany Izraele nečestně, když během jeho procesu Izrael zdvojnásobil výstavbu svých nelegálních osad na palestinském Západním břehu. Tím vytvořil jedno ze svých oblíbených „facts on the ground“, na které se dnes hlavní americký vyjednavač a Trumpův zeť Jared Kushner odvolává jako na skutečnost, kterou je třeba přijmout a osady tak zahrnout do Izraele. Ani údajně nejštědřejší nabídky, které měli Palestinci dostat během středolevicových vlád Ehuda Baraka a Ehuda Olmerta, nepočítaly s definitivním ukončením okupace palestinských území, což je esenciální problém, bez jehož pochopení nelze tzv. izraelsko-palestinský konflikt vyřešit.

Během jednání v Camp Davidu či v egyptské Tabě nabízel izraelský premiér Barak Palestincům Západní břeh umenšený až o dvacet procent, přičemž odmítl palestinský nárok na Jeruzalém, řešení problému uprchlíků i kontrolu Palestinců nad svým vlastním územím. Tehdejší izraelský vyjednavač a krátce i ministr zahraničních věcí Šlomo Ben Ami se nechal později slyšet, že být Palestincem, odmítne Camp David také. Veřejnost však měla věřit, že ten kdo zhatil mír a tím promeškal jedinečnou příležitost na vytvoření „suverénního palestinského státu“, byli Palestinci v čele s Jásirem Arafatem.

Jak však připomněla v rozhovoru pro stanici CNN právnička a lidsko-právní aktivistka Noura Erakatová, Palestinci nepotřebují jednat o zlepšení své situace, ale usilují o ukončení okupace. Nejde jim ani tak o stát, ale o spravedlnost a důstojnost. Z toho pohledu je signifikantní, že je v rámci izraelského lobbingu stále silněji postihováno nenásilné občanské hnutí bojkotu BDS, požadující ukončení okupace, zrovnoprávnění Palestinců a právo na návrat palestinských běženců. Izrael sice může tvrdit, že jde o hnutí neúčinné, hysterie, kterou kolem něj šíří a represivní usnesení, která proti němu přijímají některé země (včetně České republiky), svědčí o opaku.

Hnutí BDS je pro izraelský režim nepříjemné už jen tím, že není uchopitelné a tím i korumpovatelné na politické mapě, když se pevně nedrží státotvorné agendy, ale žádá svobodu pro Palestince a odpovědnost Izraele k mezinárodnímu právu.

Palestina jako předvolební tah

Utilitární „Plán století“ porušuje mezinárodní právo už jen tím, že posvěcuje zábor území provedený silou. USA v něm rozdávají palestinské území, které jim nepatří, Izraeli, který na ně nemá nárok. Z hlediska mezinárodního práva je proto Trumpův návrh irelevantní. Jedná se tak spíše o plán izraelský než americký, přičemž prezident Trump, který se tak rád chvástá svými vyjednávacími schopnostmi managera, byl využit jako jeho mocná záštita. Trumpova administrativa však v době před vyhlášením svého návrhu učinila řadu kroků, které oslabily Palestinskou autonomii a posílily Izrael tak, aby byl plán mocensky lépe proveditelný.

Postupně tak došlo k pozastavení příspěvků na provoz agentury na pomoc palestinským běžencům UNRWA, zavření kanceláře palestinské vládní OOP ve Washingtonu, přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma, a tím de facto uznání jeho anexe Izraelem a potvrzení izraelské anexe okupovaných Golanských výšin. Všemi těmito kroky sice Trump v důsledku znevěrohodňuje již tak pošramocenou pověst USA na Blízkém východě a zužuje tím možnosti amerického politického manévrování v oblasti, doma ale se stejným postupem posiluje svou voličskou podporu mezi vlivnými evangelikály stejně jako u proizraelských lobbistických skupin. Což je cenné hlavně v době rozbíhajících se primárek.

Vyvlastnění další části Palestiny ve prospěch vlastních politických zájmů se však hodí hlavně izraelskému premiérovi Netanhajuovi, který za poslední rok čelí již třetím volbám v řadě a zároveň je vyšetřován z korupce. Netanjahu sice ještě donedávna trval na tom, že nepřipustí vznik palestinského státu, s Trumpovým plánem je však více než srozuměn.

Nehledě na jeho dikci, kterou tak pohodlně přejímají mnozí političtí komentátoři, Netanjahu ví, že s Trumpovým návrhem žádný suverénní nezávislý palestinský stát nevznikne. Hlavu si přitom izraelský premiér nemusí lámat ani s deklarovaným zmrazením výstavby izraelských osad na zkušební dobu čtyř let, po kterou mají Palestinci vyměřen čas na přijetí „Plánu století“. Každé palestinské ucuknutí před tímto diktátem bude chápáno jako porušení jeho podmínek a z minulostí víme, že Izrael trestá palestinský vzdor dalším rozšiřováním osad.

Na obtíž izraelské vládě nemusí být ani jinak bezzubá kritika mezinárodního společenství, když je po ruce pohodlná možnost obvinění z antisemitismu. Netanjahu tak naposled obvinil z antisemitismu jen pár dní před vyhlášením „Plánu století“ Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který chce Izrael stíhat za válečné zločiny na okupovaných palestinských územích, přičemž se k tomu neštítil využít Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Pokud tedy Trumpův plán nepočítá s Palestinci jako se suverénními hráči, jelikož nebyli ani přizváni k jednání, a znemožňuje vytvoření palestinského státu jako životaschopného útvaru, nepočítá „mírový plán“ ani s tím, že by do oblasti přinesl mír. To si mohou myslet snad jen někteří čeští novináři, kteří Trumpa vidí už s Nobelovou cenou za mír.

Palestinci mají být vyprovokováni k tomu, aby plán odmítli — což už se pochopitelně stalo —, a tak se znova vyjevili světu jako strůjci svého vlastního útrpného osudu. S Trumpovým „mírovým plánem století“ se tak dočkáme jen dalšího prohlubování izraelské kolonizace na úkor svobody Palestinců a posilování apartheidu na úkor rovnosti práv.