Trumpův „Plán století“ ilustruje podstatu mírových jednání s Palestinci
Zdeněk JehličkaČeský propalestinský aktivista vysvětluje, proč je „mírový plán“ amerického prezidenta pro Palestince nepřijatelný, a přibližuje, v čem je, respetive není podobný předchozím iniciativám.
Dlouho očekávaný „Plán století“ prezidenta Trumpa na údajné mírové řešení toho, co jsme si zvykli nazývat izraelsko-palestinským konfliktem, byl konečně zveřejněn 28. Ledna, po řadě různě zdůvodněných odkladů. Stalo se tak na slavnostní ceremonii v Bílém domě, jejímiž hlavními aktéry byli americký prezident Trump, toho času čelící hrozbě odvolání z úřadu za zneužití funkce, a izraelský premiér Netanjahu, obviněný z korupce.
Palestinská strana, jejíž území zde bylo porcováno a rozdáváno, nebyla k přípravě ani na vyhlášení plánu pozvána. Což je nakonec nejdůležitější zprávou pro svět. Tzv. Plán století s návrhem na anexi palestinského údolí Jordánu s bohatými zdroji vody, Východního Jeruzaléma a nelegálních izraelských osad k Izraeli (což by tvořilo 30 procent okupovaného Západního břehu) totiž ukázal v plné nahotě, že nejde o mírový plán pro region, jak se rádo opakuje, ale o palestinskou půdu.
Ti, kteří by chtěli věřit v opak, si tak konečně mohou promnout oči a na pozadí Trumpova plánu nahlédnout do reality Palestinců, kteří minimálně od roku 1947 čelí tlaku na vysídlení a s každým novým „mírovým plánem“ ztrácejí své domovy a přicházejí o kus své země. Všelijaké „cestovní mapy“ mírových dohod jim leda tak ukazují, jak rychle je jejich krajina kolonizována, přičemž je samotné dopravují ještě rychleji do apartheidu.
Právě z oprávněné obavy, že jim bude zabavena půda a oni sami budou vyhnáni, odmítali Palestinci různé plány na rozdělení Palestiny tak, jak se v minulosti objevily. Ať již to byl britský návrh z roku 1937 pojmenovaný podle lorda Peela či o deset let později plán OSN. Ten považovali za porušení práva národů na sebeurčení, práva, ke kterému se zavázala táž OSN jen o pár let dříve, když s nimi rozdělení země ani nebylo konzultováno. Opakovaně se tak Palestinci dostávají do situace, kdy mají přistoupit na to, co je jim nadiktováno, přičemž je jim zároveň zdůrazněno, že v případě odmítnutí mohou v budoucnu tratit ještě více.
Diváci této tragické podívané jsou řádně poučeni typickými floskulemi o tom, jak „Palestinci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost“. Podobně ramenaté fráze se vyrojily i nyní s oprávněným palestinským odmítnutím Trumpova „Plánu století“, který mnozí překřtili na „krádež století“. Zvláště v českých masmédiích, která zůstávají v otázce Palestiny bez kritičtější korelace, se takto vystavěným mýtům dlouhodobě daří.
Nicméně by asi mělo zaznít, že Camp Davidem ta jednání neskončila, poslední probíhala dokonce už za intifády.
A Ehud Barak nakonec ustoupil v otázce Jeruzaléma a nabídl časově závazný plán ukončení okupace, pokud Palestinci nebudou trvat na návratu uprchlíků.
A v tomto bodě nejde o prachy nebo společenské a infrastrukturní pnutí, který by návrat způsobil. Počet uprchlíků za ta léta narostl do mnoha milionů, demograficky by se Židé stali v Izraeli menšinou se všemi důsledky. Tohle oni prostě nemůžou přijmout.
Jenže Palestinci na tom naopak trvají. Viz to vaše BDS.
Sečteno podtrženo: dohoda není možná.
Můj tel-avivský přítel ale říká, že i kdyby se tehdy dohodli, Barak už neměl politickou sílu obrátit směřování Izraele. Byla intifáda a lidé už dohodu nechtěli. Chtěli bezpečí.
A to nové směřování směrem od míru a od dvoustátního řešení pořád trvá...
Také souhlasí s tím, že ta nová "smlouva" rozhodně není určena k realizaci, s tím nikdo nepočítá. Ta smlouva jen rozehrává další kolo hry, na jejímž konci bude jen jeden stát mezi řekou a mořem.
A bohužel bude i ten aparheid.
Jenže: právě tento Olmertův plán svého času Palestinci zavrhli, jako nepřijatelný!
Takže se člověk musí ptát, proč si to raději pořádně nerozmysleli, dokud byl ještě čas.
Tak co vlastně chceme?
Představa, že bychom u nás hlídali židovskou porodnost a diskutovali o tom, kolik židů ještě sneseme, aby nás tito neohrozili na "národním těle", je děsivá a nepřijatelná. V případě Palestinců v "židovském státě", takto sebedefinovaném coby "jediná demokracie na Blízkém východě" se běžně zpochybňuje právo místních Palestinců na domov a na návrat, jen aby demograficky nepřevážili a palestinská natalita je hodnocena jako bezpečnostní riziko státu.
Právo na návrat je přitom zaručen rezolucí OSN i potomkům vyhnaných Palestinců, kteří by se nebýt etnické čistky v Palestině narodili.
Představa, že by u nás žili židé pod odlišnou jurisdikcí by právem vyvolala odpor všech svobodomyslných lidí. V případě Palestinců v "židovském státě" se skutečnost žitého každodenního apartheidu setká namnoze a nanejvýš jen s politováním a s rozpačitým pokrčením rameny. Ne-li rovnou s nějakou tou omluvou.
Ehud Olmert možná nabízel nejvelkorysejší možnosti řešení tzv. konfliktu, pořád ale šlo o licitaci okupovaného území. Z "původního území" nejde o 80%, ale o 80% Západního břehu Jordánu, který tvoří 22% původního území historické Palestiny.
Není rovněž pravda, že Palestinci "naprosto zavrhli Olmertův plán jako nepřijatelný". Ať už si myslíme o Olmertovi a Abbásovi cokoliv, pravdou je, že jednání v Annapolis nebyla dokončena hlavně proto, že Olmer byl nucen odstoupit z úřadu izraelského premiéra, jelikož byl obviněn z korupce. Jeho nástupce Netanhaju již neměl zájem v nastavených jednáních pokračovat.
Proto se na annapoliská jednání (po Trumpově utilitárním návrhu) může Mahmud Abbás stejně jako Ehud Olmert odvolávat, aniž by to s sebou neslo cokoliv pikantního.
A konečně. Budu se těšit, až se o takovém Tomáši Pojarovi, Leo Pavlátovi či Jakubu Szántovi dočtu jako o "proizraelských aktivistech". Něco mi však říká, že se tak nestane. A proto, jak by řekl klasik "Vo tom to je".
Tak asi jak kdo.
Většina světa asi stále požaduje dva nezávislé státy. Jeden z nich by měl být židovskou domovinou.
A to by prostě s návratem 8 nebo kolika milionů arabských uprchlíků nešlo, pokud by měl být ten požadavek zachovaný. Vždyť by vznikl jeden čistě palestinský stát Arabů, odkud by byli všichni Židé vykázání a druhý multikulturní stát s arabskou většinou (v lepším případě).
Ten návrat uprchlíků je prostě mimo možnost vyřešení konfliktu a trvání na něm znamená prodlužování provizoria.
Nicméně vývoj už jde úplně jinam, dva státy nebudou ...
Tvrdit, že z palestinského státu by byli "všichni židé vykázání" je tvrzením spekulativním už jen proto, že Palestina byla v minulosti s místními židy pevně sžita. To je jeden pól. Na druhém stojí řekněme dnešní nelegální izraelské osady na Západním břehu Jordánu, jejichž problémem však nejsou židé, ale jejich zakotvení v Izraeli. Kdo však vylučuje, že by osady nemohly zůstat, pokud by přijaly jurisdikci nového palestinského státu?
Dvoustátní řešení znamená rozdělení na dva národní státy, čili rozdělení dvou národů. Řešení, které je však Palestincům od začátků vnucováno a v jejichž odmítnutí je spatřováno nebezpečí pro židovskou populaci regionu. Ať již pro Izrael, který se definuje jako židovský stát se zákonem právě proto zajišťujícím dominantní postavení židů, nebo pro jednostátní řešení, kde zas panuje obava z toho, že by byli židé "přečíslování".
Jedno řešení tak nabízí Palestincům vyhánění (viz dnešní Jeruzalém), druhé apartheid. Pokud již Izrael znemožnil dvoustátní řešení a svými facts on the ground vytvořil stát jeden, jde dnešním mladým Palestincům hlavně o to jej zdemokratizovat. V tom by pak otázka návratu běženců byla hlavně uznáním jejich práva na návrat, případně otázkou jejich umístění či kompenzace.
Strach z toho, co se stane, až okupace skončí a kolonizace ustane, by však neměl být důvodem v nich pokračovat. Proces nápravy třeba nebude jednoduchý, ale bude nezbytný. Dekolonizovaná země si pak bude žádat i dekolonizované myšlení.