Dva týdny Trumpova plánu pro Palestinu: mezi apatií a odmítnutím

Lucie Šarkadyová

Dva týdny od zveřejnění Trumpovy vize pro Blízký východ je jasné, že nemůže přinést řešení situace. Evropská unie a další země plán jasně odmítly jako porušení mezinárodního práva. Reakce jsou vcelku ale spíše apatické, a to i v Palestině.

Trumpův plán vzbuzuje od svého zveřejnění emoce téměř po celém světě. Reakce v Palestině jsou však rozpačité. Na jednu stranu se nesou ve jménu jasného odmítnutí plánu, na druhou stranu je cítit určitá rezignace, a to zejména kvůli slabosti palestinské politické reprezentace.

Je jasné, že Trumpův plán je naprostým fiaskem a vychází z nepochopení situace, anebo má být zkrátka dalším štědrým darem izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi, který čelí doma vážným problémům. Na druhou stranu je otázka, zda dosavadní palestinská odmítnutí plánu jsou dostačujícím krokem k posílení jejich vyjednávací pozice.

V Ramalláhu druhý den po uveřejnění Trumpova mírového plánu panovala překvapivě klidná situace. Mohlo by to napovídat tomu, že Palestinci jsou již utahaní. Unavení z toho, že se neustále rozhoduje o nich bez nich, z jejich vlastní neschopné vlády, z apatie mezinárodního společenství, které v čele s Evropskou unií a Ligou Arabských států doposud reagovalo spíše vlažně, a zmožení ze svých každodenních problémů, neboť podmínky okupace pro ně znamenají každodenní boj o přežití.

Několik Palestinců mi řeklo: „Jak máme bojovat za nezávislost a svobodu, když ani nevíme, jestli další den budeme mít kde bydlet?“ Odkazují tak na hrozbu vyhoštění, která se netýká pouze těch, kteří mají takzvaný modrý, tedy izraelský, občanský průkaz a žijí v Jeruzalémě. Ti musí každou chvíli dokazovat, že jejich těžiště zájmů, to znamená práce, bydlení, rodina jsou v Jeruzalémě. Pokud by to neprokázali, jejich trvalý pobyt může být kdykoli zrušen.

Hrozba vyhoštění nebo nevpuštění do země se týká i některých skupin Palestinců. Například těch, kteří žijí na Západním břehu Jordánu, mají-li třeba ještě jiné občanství, anebo jsou uprchlíky z Gazy.

Do stavu letargie vstoupil Trumpův plán jako salva z děl. Dosavadní reakce mezinárodního společenství nejsou příznivé. Většina státníků vyjadřuje spíše rozpaky či přímo odmítnutí. Nejvýraznější reakcí až do schůze rady bezpečnosti OSN, bylo nejspíš vystoupení 107 demokratů, kteří v dopise adresovaném Bílému domu odmítli Trumpův plán a jeho vizi palestinského státu jako neživotaschopnou.

Nicméně to, co rozdmýchalo diplomatickou a ekonomickou bitvu mělo nakonec dopad i na situaci na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě. Postupně se začaly konat demonstrace po celém palestinském území a některé vyústily ve střety s izraelskou armádou, při nichž o život přišlo několik Palestinců.

Poslední velká demonstrace se odehrála v Ramalláhu, kdy zaplnila hlavní náměstí Al-Manara a všechny přilehlé ulice a náměstí. Demonstrace se konala v den vystoupení palestinského prezidenta Abbase v Radě bezpečnosti OSN v New Yorku, kde vyjádřil nesouhlas s Trumpovým plánem.

Plán odmítla i Liga Arabských států, některé africké země a konečně vcelku rázně zareagovala i Evropská unie. Pět zemí, které jsou zároveň členy Rady Bezpečnosti OSN, vydalo poměrně silné prohlášení, v němž se o plánu vyjadřují jako o „odklonu od mezinárodního práva“. A zároveň vyjádřily podporu oběma stranám, pokud se rozhodnou vyjednávat.

Pozice OSN a EU je poměrně jasná, cílem má být dvoustátní řešení s hranicemi z roku 1967 a případnými spravedlivými výměnami území, kdy ale má být zaručena celistvost území, a nikoli „mapa připomínající ementál“, jak návrh Palestinského státu podle Trumpa, pojmenoval vcelku trefně prezident Abbas.

Prezident Abbas do New Yorku přijel v doprovodu a za podpory bývalého izraelského premiéra Ehuda Olmerta, který se sám účastnil vyjednávání právě s Abbasem v roce 2008. Oba dva se účastnili společné tiskové konference, na níž Olmert vyjádřil podporu Mahmoudu Abbasovi a označil ho za partnera pro mír — jediného představitele, který je ochotný s Izraelem vyjednávat, a to i přes to, že jejich dohoda z roku 2008 prozatím ztroskotala.

Podle obou politiků by se ale právě dohoda z roku 2008 měla stát výchozím bodem pro vyjednávání o míru pod záštitou mezinárodní komunity. Tehdejší plán obsahoval mimo jiné stažení Izraele z Jordánského údolí. To se sice zdá být nyní neprůchodné, neboť Izrael se neustále zaštiťuje obavami o bezpečnost, ale vše je otázkou jednání a vůle mezinárodního společenství nutit Izrael k ústupkům.

Naproti tomu izraelský vyslanec při OSN Danny Danon vyjádřil naprostou podporu Trumpovu plánu, jako „novému přístupu k celé situaci“ poté, co veškeré předešlé pokusy o dohodu selhaly. Je ovšem zjevné, že údajný „nový přístup“ je pouze únikem před realitou, protože nejkritičtější body sváru mezi oběma stranami, čili status Jeruzaléma, ilegální osady na okupovaných územích a otázka práva na návrat uprchlíků se bez jakýchkoli okolků „řeší“ ve prospěch Izraele.

Trumpův postoj je takový, že pokud se strany nejsou schopné dohodnout o statusu Jeruzaléma, vyhlásí Jeruzalém jako nedělitelné hlavní město Izraele, pokud se strany nejsou schopné dohodnout ohledně osad, tak se z ilegálních osad udělají legální a veškeré území, na kterém stojí, přisoudí Izraeli. A stejně tak se naloží s Jordánským údolím, které je údajně potřeba mít obsazené kvůli bezpečnosti. To ale není řešení, nýbrž diktát.

Jak podotýká Galia Golanová: „Pokud někdo chce v současné době ohrozit nějaké území, nemusí na něj vkročit se svou armádou, takže bezpečnostní argument naprosto selhává.“ V minulosti se navíc v různých možných řešeních počítalo s tím, že na hranicích budou operovat mezinárodní vojska NATO a zaručí bezpečnost státu Izrael.

Jedna věc se Trumpovu plánu opravdu podařila: rozpohyboval dosud spíše nečinnou Evropskou unii. Zdá se, že tak flagrantní odklon od mezinárodního práva a mezinárodně uznaných parametrů pro vyjednávání míru mezi Izraelem a Palestinou, ji probral.

Kromě již zmíněného prohlášení pěti států Evropské unie, které jsou členy Rady bezpečnosti OSN, několik dnů po jeho uveřejnění Joseph Borrell, vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, vydal prohlášení, ve kterém mimo jiné požaduje, aby se Izrael zdržel jakýchkoli jednostranných kroků, jako je anexe osad nebo Jordánského údolí. Borrell také zdůraznil, že Evropská unie neuznává suverenitu Izraele na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Na druhou stranu je otázka, jestli pořád ještě můžeme mluvit o tom, že anektování Západního břehu Jordánu nebo jeho částí je pouze záležitostí budoucnosti, jak upozorňuje izraelský deník Haaretz v reakci na uveřejnění seznamu firem, které obchodují s nelegálními osadami. Pouze den po schůzi Rady bezpečnosti OSN, Úřad vysokého komisaře pro lidská práva zveřejnil seznam firem, které obchodují s nelegálními osadami na Západním břehu Jordánu, na nějž se čekalo již několik let.

A to samozřejmě k nelibosti představitelů Izraele, kteří to označují za akt antisemitismu, i přes to, že cílem je pouze ochrana spotřebitele, který má právo vědět, odkud pochází zboží, jež si kupuje. Ze zveřejnění seznamu navíc neplynou žádné sankce nebo bojkot. Reakce Izraele tak odpovídá tomu, že pro jeho vedení neexistuje rozdíl mezi osadami na Západním břehu Jordánu a Izraelem na území z roku 1948.

Je zřejmé, že se potýkáme s novým trendem, kdy se mezinárodní právo ohýbá a zpochybňuje více než kdy dříve, kdy se za pravdu dává silnějšímu, protože se umně staví do pozice oběti. Je také zřejmé, že palestinská reprezentace je reprezentací slabou a výrazně ztrácí podporu i mezi Palestinci samými. Kromě pouhého odmítnutí plánu by měla sama přijít s konkrétními kroky, jak se k řešení postavit.

Odmítnutí nestačí, a to ani v případě, pokud je prezident Abbas podpořen bývalým izraelským premiérem Ehudem Olmertem a neustále spolu opakují, že chtějí pokračovat v mírových rozhovorech, které započali v roce 2008. Nicméně slabost jedné strany není obhajobou plánu, který sám o sobě nedává žádný smysl, pokud opravdu chceme, aby vznikl Palestinský stát.

Otázkou však zůstává, zda něco takového vůbec bylo cílem Trumpova plánu. Zda nešlo prostě o to, aby Palestinci plán odmítli a ocitli se tak v pozici těch, kteří se „nechtějí dohodnout“. Což by následně mělo legitimovat téměř jakékoli jednostranné kroky, které se Izrael rozhodne udělat.

    Diskuse (0 příspěvků)