Celonárodní referendum o uprchlických kvótách se v Maďarsku konalo 2. října 2016. Když Viktor Orbán odevzdal hlas, řekl, že platné celonárodní referendum je sice vždycky lepší než neplatné, že se ale stejně odrazí v národní legislativě. „Zavázali jsme se totiž,“ vysvětlil maďarský premiér, „že se právní úprava, podle které může jen maďarský parlament rozhodnout, s kým chtějí Maďaři žít pohromadě, stane součástí našeho právního řádu. A uděláme to, ať už bude referendum platné nebo ne.“

Jinak řečeno, dávno před dnešními událostmi maďarský premiér jasně deklaroval, že ostří jeho arzenálu politických nástrojů nemohou otupit nějaká pravidla, že něco takového jeho politický projekt jen stěží podkope. — Jde sice o nepodstatný detail, ale referendum neplatné bylo.

Natahování krize v datech

Uveďme nyní jiný příklad Orbánovy politické praxe. Jde o chronologii jeho postupu během krize způsobené tzv. masovým přistěhovalectvím. S ohledem na groteskní rysy, které v sobě nese, stojí za to použít k jejímu rozboru poněkud repetitivní techniku.

Vláda Viktora Orbána vyhlásila plošnou krizovou situaci způsobenou přílivem uprchlíků 9. března 2016, a to na šest měsíců. Žadatelů o azyl byly v tomto období zhruba čtyři tisícovky.

Poprvé byla prodloužena 5. září 2016, s platností do 8. března 2017. Průměrný měsíční počet žadatelů v tomto období činil přibližně sedm set osob.

Další prodloužení bylo nařízeno 6. března 2017, a to do 7. září 2017. Průměrný měsíční počet žadatelů o azyl v tomto období: přibližně tři sta osob.

Vládní usnesení z 30. srpna 2017 prodloužilo krizový stav až do 7. března 2018. Průměrný měsíční počet žadatelů o azyl v tomto období: dvě stě osob.

Další prodloužení následovalo 16. února 2018, s platností do 7. září 2018. Průměrný měsíční počet žadatelů o azyl v tomto období: přibližně třiapadesát osob.

S platností od 6. září 2018 bylo nařízení prodlouženo do 7. března 2019. Průměrný měsíční počet žadatelů o azyl v tomto období: přibližně jednapadesát osob.

Dne 22. února 2019 byla platnost nařízení prodloužena do 7. září 2019. Průměrný měsíční počet žadatelů o azyl v tomto období: přibližně 54 osob.

Dva dny předtím, 5. září 2019 bylo nařízení prodlouženo do 7. března 2020. Údaje o počtu žadatelů o azyl nemá Ústřední maďarský statistický úřad dosud k dispozici. Nařízení bylo 5. března 2020 prodlouženo do 7. září 2020.

„Krizový stav“ způsobený „přílivem uprchlíků“ a jeho sériové prodlužování bylo, jak je vidět, zcela neopodstatněné, a co se týče parametrů, matoucí a zbytečné. A co je vůbec nejpodstatnější — bez ohledu na minimální kritéria pro vyhlášení krizového stavu, která si vláda dříve sama stanovila, vydávala stále nová a nová nařízení, kterými ho prodlužovala.

Nejde pochopitelně ani o důkaz hlouposti, ani směšné nekompetence. Myslet si něco takového by byl obrovský omyl či opoziční alibi. Ve skutečnosti jde o mazanou politickou taktiku, manipulativní tvarování reality.

Orbán včlenil uprchlickou krizi do svého politického projektu a transformoval ji do vyfabulované podoby nájezdů uprchlických hord, během nichž v roli velícího štábního důstojníka sám čelí invazi. Plot z ostnatého drátu táhnoucí se podél srbské hranice pak měl sloužit coby poslední ochranný val tisícileté křesťanské Evropy.

Koronavirus a parlament

Víme tedy, že Orbán postupuje podle generálního plánu a můžeme přejít k aktuálnímu dění. Ve středu 11. března 2020 nechala maďarská vláda vstoupit v účinnost stav ohrožení (a mimořádný právní stav), o němž Orbán o dva dny později v rozhlasovém rozhovoru prohlásil, že se jedná o „fázi kdesi mezi demokracií v mírových podmínkách a válečným stavem“.

Ve stejném rozhovoru pak řekl — neschopen odpoutat se od svého po mnoho let reflexivně pěstovaného triku s migrační apokalypsou —, že nákazu zavlekli do Maďarska především cizinci, konkrétně dva íránští studenti.

K prodloužení mimořádného stavu a k vládnutí za pomoci dekretů je podle maďarských zákonů po uplynutí patnáctidenní lhůty potřeba požádat parlament o zmocnění. Oba ty nástroje jsou nutné, aby mohla vláda uplatnit svou vůli i bez svolání parlamentu a dodržení ústavních lhůt, aby mohla pozastavit platnost některých zákonů nebo aby se mohla odchýlit od zákonem stanovených opatření a dělat i další mimořádné kroky.

V reakci na návrh zmocňovacího zákona vydaly 22. března 2020 Spolek pro občanské svobody (Társaság a Szabadságjogokért) společně s maďarským Helsinským výborem a Amnesty International prohlášení, v němž tvrdí, že: „Návrh zákona v podobě, v jaké byl předložen, neodpovídá požadavkům, které demokracie klade i na mimořádný právní stav, a to ani podle ústavy samé.“ Své stanovisko pak formulovaly ve čtyřech bodech.

1. Stav ohrožení zavedený formou mimořádného právního stavu nesplňuje parametry mimoústavního stavu.
2. Mimořádný právní stav nemůže být vyhlášen na dobu neurčitou, nýbrž výhradně na předem určený čas, který je možné v případě potřeby prodloužit.
3. Základní pravidla pro fungování právního státu nelze přepisovat ani během stavu epidemického ohrožení.
4. Základní lidská práva náleží občanům i během stavu ohrožení.

K parlamentnímu hlasování o návrhu mimořádného zákona mělo dojít 23. března 2020. Právě kvůli jeho mimořádné povaze k tomu ale bylo zapotřebí změnit program jednání. A k tomu je zase potřeba souhlas alespoň čtyř pětin poslanců.

Jinými slovy — k tomu, aby návrh zákona dospěl až do fáze hlasování, by se ani dvoutřetinová, Orbánovým režimem znovu a znovu posilovaná ústavodárná většina neobešla bez spolupráce opozice. A protože k tomu opozice nebyla ochotna, musel pak Orbánův FIDESZ návrh zařadit na program jednání až o týden později.

Zmocňovací zákon není potřeba

Orbán je ochoten parlamentní pravidla pominout, kdykoli se mu to hodí. Mohl to tedy udělat i nyní — ani zvykové, ani formální právo ho nijak zvlášť nevzrušuje, pakliže stojí v cestě jeho megalomanským cílům. V souvislosti se zmocňovacím zákonem se tedy nabízí klíčová otázka: proč vlastně tentokrát tolik lpěl na tom, aby byla pravidla hry dodržena?

Přestože odpověď do jisté míry souvisí s orbánovským, dnes již takřka normativním zvykem použít na všechno své „páky“, jádro otázky je ještě podstatnější. Je zmocňovací zákon, který Orbán předložil, vůbec potřebný a opodstatněný? Opodstatněný v tom smyslu, že by byl bez něj manévrovací prostor vlády omezený, že by byla při řízení krizové situace bezzubá?

Pokud jde o to druhé, mnozí, kupříkladu i lidskoprávní Spolek pro občanské svobody, jasně deklarovali, že i bez vyhlášení mimořádné situace bude mít Orbán k dispozici právní prostředky nezbytné pro řešení pandemie. O několik dnů pozdější události by to pak potvrzovaly — 26. března 2020 totiž vedoucí úřadu vlády oznámil, že mimořádný stav, jehož lhůta měla v ten den uplynout, je možné prodloužit nařízením ministerstva.

Den potom pak premiér vyhlásil omezení vycházek, aniž k tomu potřeboval zmocňovací zákon. Platit začalo 28. března 2020.

Zjevné je například i to — a byl to také jeden z hlavních argumentů proti návrhu zmocňovacího zákona — že zmocnění v rámci mimořádného právního stavu není vázáno žádnou časovou lhůtou. V zájmu budování důvěry by přitom časové omezení bylo žádoucí. Protože ale tato důvěra chybí, opozice by, pokud by došlo k hlasování, nemohla návrh zákona podpořit.

Opozice prý fandí viru

Cíl celé komedie se zmocňovacím zákonem už je blízko. Připomeňme zde znovu Orbánovu klíčovou větu z roku 2016: „Uděláme to, ať už bude referendum platné nebo ne.“ Už drahnou dobu před potenciálním hlasováním budovala vláda cíleně — například skrze svého vedoucího úřadu vlády — obraz „opozice, která fandí viru“.

Poté, co Sněmovna neodhlasovala, co si Orbán přál, dostala celá mašinérie propagandistických provládních médií zelenou, aby začala společnosti vtloukat do hlavy totéž. A tak jsme se vrátili ke starým známým heslům: „vlast nemůže být v opozici“, „kdo není s námi, je proti nám“.

Stačí uměle vytvořit situaci ve stylu „zájem maďarského občana versus koronavirus“, na jejíž definitivní rozhodnutí je enormní tlak. Zaujmout stanovisko a na libovolný protiargument — totiž že řada rozhodnutí se nerodí z oprávněné potřeby, nýbrž především z mocenského zájmu — opáčit „vlastizrada“, „Sorosovi pohůnci“, „hungarofobie“ či „kultura smrti“. Tvrdit, že opozice fandí viru.

Orbánem řízené falešné dichotomii pochopitelně přispěchaly na pomoc všechny dostupné pseudoopoziční a pseudovizionářské mluvící hlavy. Ty, které už od dubna 2010, a tedy Orbánova druhého nástupu do premiérské funkce, s únavnou rutinou vykřikují nabubřelé věty o diktatuře či hitlerovské mocenské praxi.

Všechny ty, které už nejsou dost kompetentní, ani invenční, aby se pokusily o skutečně hlubokou analýzu. A přišly s vhledem do toho, jak orbánovský hybridní iliberální autoritářský režim doopravdy funguje. Nač je nám mravenčí práce, když máme své pobouření a narcistní sebeprezentaci.

Za Orbánovými politickými strategiemi — a nasvědčuje tomu i dnešní situace — nestojí v první řadě vůle lidu či zájem maďarského pracujícího člověka, nýbrž politická vize a schopnost „ovládnout okamžik”. Schopnost, nikoli potřeba.

Z morálního, zdravotního, ekonomického anebo právního hlediska se může zdát, že zmocňovací zákon je potřeba. Neexistuje ale žádné morální, zdravotní, ekonomické ani právní vysvětlení nebo ospravedlnění proto, že Orbán svádí i nadále nové a nové bitvy své permanentní ideově-politické občanské války. A že vytváří nové a nové nepotřebné nouzové stavy, aby zachoval svou vizi „obléhané pevnosti”. Přitom platí, že by dnešní situaci mohl využít k snadno dosažitelnému konsensu.

Pochopit jeho taktiku ovšem lze. Jeho nepopiratelná moc se ve skutečnosti už nějaký ten čas opírá jen o tento nástroj. Jiný nemá.

A to jsme se ještě ani nedostali k tomu, jak se maďarský stát a jeho ve stadionech promrhané zdravotnictví staví přímo k dopadům koronavirem způsobené krize. Jisté přitom je, že neviditelnou latentní virovou realitu nelze překonat pomocí machistických triků politické komunikace.

Článek psaný pro Deník Referendum z maďarštiny přeložila ADÉLA GÁLOVÁ.