Nemoc Číny je hlubší než příčiny koronaviru

Aj Wej Wej

Moc režimu se opírá o zastrašování a cenzuru. A hlavní nákazou, která ohrožuje civilizační základy, je nedůvěra.

O lidech z Wuhanu se v Číně nadneseně mluví jako o „devítihlavých ptáčcích“, což si vysloužili svým zvykem soustavně se o něco handrkovat. V posledních týdnech ale jejich svět zastřelo děsivé ticho. Prázdné ulice, prázdné obchody. Všichni zavření doma. Vláda uvádí, že se koronavirem nakazilo osmdesát tisíc lidí, přičemž tři tisíce čínských občanů už nemoci podlehly.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Z Wuhanu se pandemie rozšířila už do více než stovky zemí světa. Proměnilo se teď epicentrum nákazy v jednu velkou nemocnici s vězeňským režimem? Zprávy i dohady proudí čtyřiadvacet hodin denně, ale jejich neustálý příval situaci zdá se spíš zhoršuje. Pár lidí už tlak nezvládlo, vyšplhali do nejvyššího patra a skočili do temnoty ticha pod sebou.

Zvenčí se může město jevit jako obří akvárium. Rybky v něm plují tiše, ani kapka vody nevyšplouchne ven. Policie monitoruje budovy, kdo vchází a kdo vychází ven. Přístupové cesty jsou zataraseny, silnice za městem přerušují hluboké příkopy a zdi. Zničeny byly dokonce i polňačky. Chtěl bys odplout po řece? Chytneš se do sítí.

Zvenčí se může město jevit jako obrovské akvárium. Foto WmC

Proslulá přičinlivost wuhanského lidu nabývá makabrózních podob. Krematoria inzerují na internetu. Rostou ceny roušek a rozšiřuje se trh s rubáši. V gestu podtrhujícím absurditu situace lidé v některých čtvrtích sborově z otevřených oken se svými sousedy pějí písně oslavující čínskou vládu.

Kolik jen jímavých příběhů se asi tak v třináctimilionovém městě odvíjí? Většinu z nich nikdy neuslyšíme, ale tady je alespoň jeden: mladence přijíždí na návštěvu ke svým stárnoucím rodičům, je to poprvé v novém roce. Jeho rodiče si už dlouho přejí, aby se oženil, ale on si nějak není schopen najít nevěstu. Nechce je ale zklamat, a tak si najme slečnu, aby před nimi hrála jeho snoubenku, jež přespává v oddělené ložnici. Smluvili se, že až se z Wuhanu vrátí, budou zase jen přáteli. Zasáhl ale virus a teď jsou v rodičovském bytě uvězněni. Mladá žena to musí vydržet: krájí tofu a klábosí se svou „nastávající tchyní“. Nic se nedá dělat.

V normální době by devítihlaví ptáčci wuhanští štěbetali o všemožných politických a kulturních tématech, na všechno mají vždycky názor, ale palčivé téma virové nákazy zasunulo vše ostatní do pozadí. V sázce jsou životy, přičemž nejtíživější je, že téma, jež si nárokuje všechnu pozornost, zůstává zároveň ještě nepoznatelné.

Kde se virus vzal? Kam až se rozšířil? Jak dlouho bude epidemie trvat? Otázky zahalené mlhou, bez čehokoli, co by mohlo přiblížit k odpovědi, vzbouzejí obavy, že ohrožena může být civilizace sama.

Komunistický systém, se svou přísnou kontrolou šíření informací a s úředníky, kteří se zodpovídající pouze vlastním nadřízeným namísto občanů, podkopává už desítky let ve společnosti důvěru. Občané ani nečekají, že mohli režimu začít věřit jen proto, že se objevil smrtící virus. Ale bez důvěry se počíná rozkládat imunita vůči lžím. Ve veřejné sféře přesvědčení o čemkoli ztrácí pevnou oporu.

Veřejná prohlášení plují prostorem jako mraky, mimo sféru pravdy a lži. Otázky o virové nákaze — co se stalo a proč? — mají svůj empirický základ a zasluhovaly by jasné a ověřitelné odpovědi. Ne tak ale v Číně, kde problémem není pouhý nedostatek poznatků, ale absence systému, který by je věrohodně přinášel.

Čínská vrchnost umí posuzovat hodnotu konkrétních výroků. Jenže kritériem tu není pravdivost či faleš, ale otázka, nakolik prospívá jejich záměrům.

Hnilobu napadající samy kořeny důvěry v čínské společnosti nebude snadné zastavit, je hluboko zažraná. Transparentnost a důvěra navíc nejsou ničím, oč by Komunistická strana Číny projevovala zájem. Síla strany spočívá na dvou základních kamenech, na zastrašování a na kontrole informací. Obyvatelstvem udržovaným ve strachu a nevědomosti lze nejsnáze manipulovat.

Poslední roky trávím v exilu. Přesto stále cítím potřebu zůstat s životem ve Wuhanu ve spojení. Mám na mysli ale skutečný život, nikoli mlhu, do níž je zahalen. Co tamní lidé doopravdy cítí? Zajímá mě, zda už onanajatá „snoubenka“ bude smět domů. Dokáží se mladíkovi rodiče smířit s pravdou? A dostanou se jim o nákaze nějaké skutečné informace, jež by jim pomohly se zorientovat?

Možná že je ve mně něco po otci, básníku Aj Čchingovi. Jedna z jeho nejznámějších básní, Mám rád tuto zemi, byla napsána v roce 1938, kdy Wuhan padl, dobyt japonskou armádou:

Kdybych byl ptákem,

zpíval bych píseň do ochraptění:

v této zemi deštěm a vichřicí bičované,

o řece, jež přináší ustavičný žal,

o hněvném větru vanoucím bez přestání,

o teplém svítání, jež vystupuje z lesů...

Až umru,

poslední peříčko moje ať zetlí v této zemi.

A proč že tak často v očích mám slzy?

To že mám tuto zemi tak hrozně rád...



Čína je nemocná, ale trpí víc než jen koronavirem. Svět je zasažen panikou, zabývá se ale jen virem samým, nikoli hlubšími příčinami nemoci. Čína se přitom se světem proplétá nejen ekonomicky, ale v posledních letech čím dál víc i politicky.

Jestliže se systémová nemoc bude nadále zhoršovat a začne se šířit se do světa jako nákaza, může zanedlouho celý svět čelit existenciálním otázkám, jež nám klade. Může civilizace přežít bez důvěry? Může vláda bez legitimity přežívat trvale?

Text publikovaný deníkem Guardian pod titulkem China is ill, but it goes much deeper than the coronavirus přeložil pro Deník Referendum JAKUB KRAHULEC.V textu je použito překladu básně Danušky Heroldové-Šťovíčkové vydaného v časopise Nový Orient 19. ledna 1953. 

    Diskuse