Bolest a zoufalství povinného lhaní

Li Chuej-č‘

Pro člověka není většího utrpení, než když ztratí svobodu. A není nic smutnějšího než když tam, kde se narodil a vyrostl, nesmí „říkat to, co si myslí“, nesmí „psát to, co si myslí“!

Policejní dozor a „velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení“. Dva stále trvající základní rozměry čínské reality. Foto Noel Celis, AFP

Na základní školu jsem chodil v době Kulturní revoluce. Byla to doba šílenství všeobecné politizace života. V těch časech musel na konci školního roku každý žák napsat shrnutí hodin politické výchovy.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Pokaždé, když jsme psali tuto úlohu, učitel říkal, že musíme začít těmito slovy: „V záři Mao Ce-tungova učení, poučeni revoluční linií Předsedy Maa, pod správným vedením revolučního výboru školy, mohl jsem v tomto školním roce vysoko třímat velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení, prosazovat proletářskou politiku, prostřednictvím vlastního života studovat a aplikovat díla předsedy Maa, a dosáhl jsem při tom takové a takové známky“. Na závěr jsme pak museli napsat: „Předseda Mao nás učí, že ‚každá věc sestává z dvojice protikladů‘, a proto ačkoliv jsem v tomto školním roce dosáhl jistých úspěchů, jsou tu také jisté nedostatky, jako například to či ono. Nadále budu v duchu naučení Předsedy Maa ‚rozvíjet dosažené úspěchy a napravovat chyby s cílem pokračovat v boji‘, abych vybojoval ještě větší úspěchy.“

Kdepak by žáček základní školy mohl sám přijít na větu „vysoko třímat velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení, prosazovat proletářskou politiku, prostřednictvím vlastního života studovat a aplikovat díla předsedy Maa“, vždyť ani pořádně nerozuměl tomu, co to má znamenat! Z toho plyne, že učitel si ve skutečnosti liboval v tom, že nás učí lhát.

Přirozeně, že za tehdejších poměrů mu ani nic jiného nezbývalo! A tak moje generace od malička vyrůstala v jazyce lži.

Od malička jsme nemohli „říkat, co si myslíme“ a „psát, co si myslíme“ (jak ve své vzdělávací reformě ve 30. letech prosazoval známý pedagog Tchao Sing-č‘). Tak například v těch dobách jsme často odjížděli na povinné brigády na venkov, abychom se „sžili s chudými a chudšími středními rolníky“.

Žáci to mezi sebou proklínali a stěžovali si na to, ale když měli na hodině diskutovat o své práci na venkově, každý promlouval v tomto duchu: „Když jen pomyslím na to, že jsem přiložil ruku k dílu a mohl jsem tak přispět svým dílem ke světové revoluci, hned chci pracovat ještě víc a pracovat s ještě větší chutí a odvahou…“ Často jsme na venkově měli hlad, ale na tabuli ve třídě jsme museli psát: „Jsme narozeni pod rudou vlajkou, vyrostli jsme o sladké vodě, vede se nám den ode dne lépe!“

Zvláštní je, že čím víc jsme lhali, tím to pro nás bylo přirozenější. Rozhodně nás to nezneklidňovalo ani netrápilo. Někdy jsme dokonce upadali do nepopsatelného pocitu „privilegovanosti“ — například, ačkoliv jsme si často stěžovali na prázdný žaludek, jakmile jsme slyšeli učitele mluvit o tom, že dvě třetiny lidí na světě ještě nejsou „osvobozeni revolucí“ jako my a vystaveni „ohni a vodě“ vedou krušný život „horší než je život dobytka“ atd., okamžitě jsme přestali být mrzutí, že často hladovíme, a v srdcích nám vzklíčil ničím nepřekonatelný pocit „štěstí“ — ve srovnání s těmi chudáky, kteří vystaveni „ohni a vodě“ žijí krušný život „horší než je život dobytka“, nám schází jen to, že se nenajíme dosyta! A navíc, učitel nám ještě říkal, že obtíže Číny jsou „dočasné“.

A pak nám jednou náš třídní učitel, který se v rámci hnutí rudých gard dostal do Pekingu a tam podle vlastních slov na velkém shromáždění pranýřujícím Liou Šao-čchiho bývalému prezidentovi vlepil pohlavek, se vší vážností přinesl „mimořádně radostnou zprávu“: „Vůdce kontrarevolucionářů“ — sovětský premiér Kosygin během návštěvy Pekingu v hotelu potají vytáhl z kapsy kousek „černého chleba“, aby zahnal hlad! To mě a mé spolužáky okamžitě rozveselilo, okamžitě mě zaplavil „pocit hrdosti“, vždyť si žiju líp, než Kosygin! Protože hlad můžu zahnat aspoň vařenou sladkou bramborou a nemusím jíst „černý chleba“ — ačkoliv jsem vůbec nevěděl, co to ten „černý chleba“ je a už vůbec jsem netušil, jestli si to třídní učitel nevymyslel.

Teprve po mnoha letech jsem s bolestí zjistil jedno: protože jsem dlouho říkal lži, věci, které neodpovídaly tomu, co jsem si myslel, můj světový názor, moje hodnoty a morálka, kterou jsem vyznával, ba dokonce i moje lidská přirozenost — to vše bylo od základů pokřiveno. Stal se ze mě člověk, který si liboval ve lži, který se oddával samolibosti, absolutní sobec.

Když jsem pochopil tuto skutečnost, začal jsem se tím strašně moc trápit. A rozhodl jsem se: od této chvíle už nebudu lhát. Přísahal jsem, že budu „říkat, co si myslím“ a „psát, co si myslím“. Ke svému úžasu jsem však zjistil, že musím lhát dál, v zájmu „stability“, s ohledem „na vyšší zájem“ musím pět chválu, nebo se aspoň musím naučit, že „mlčeti je zlato“.

Když jsem si toto vše jasně uvědomil, začal jsem se nevýslovně trápit, někdy tak moc, že jsem už ani nechtěl žít — já, ten, kdo není žádný radikál a „disident“, ale jen smířlivý zastánce reforem. Kromě toho vždy, než něco píšu, jsem velmi opatrný a promýšlím všechny možné okolnosti — mám jen jeden cíl, zlepšovat situaci! Reformovat! Reformovat! A nejen to, reformovat velmi zvolna!

Navzdory tomu však nemám šanci, často přede mnou zavřou dveře anebo můj článek tak prokrátí, že z něho nic nezbyde. Nakonec mi nezbývá než uveřejňovat své články pod přijatými jmény na zahraničních webech. Právě kvůli tomu jsem posledních několik let jen výjimečně publikoval doma!

Pro člověka není většího utrpení, než když ztratí svobodu. A není nic smutnějšího než když tam, kde se narodil a vyrostl, nesmí „říkat to, co si myslí“, nesmí „psát to, co si myslí“!

Ach běda, přeběda! Kvůli „stabilitě“, „vyšším zájmům“ a „soustředění sil k velkým věcem“ — kdy budu moci na tomto kusu země, kde jsem se narodil a kde jsem vyrostl, vzpřímený a se vší vážností „říkat, co si myslím“ a „psát, co si myslím“!

Diskuse
PK
July 31, 2021 v 10.40
Jsem si ovšem bohužel jistý,

že stejně jako u nás za totality (jak zjistil Pullmann), i v Číně to naprostou většinu lidí vůbec netrápí, a žijí si ten svůj "normální život", s klapkami na očích, bez jakéhokoliv zájmu a solidarity s lidmi s méně šťastným osudem - zejména s disidenty. Těch se správný Číňan štítí, stejně jako kdysi správný Čech.

Joj, to bude jednou postkomunismus!