Bolest a zoufalství povinného lhaní

Li Chuej-č‘

Pro člověka není většího utrpení, než když ztratí svobodu. A není nic smutnějšího než když tam, kde se narodil a vyrostl, nesmí „říkat to, co si myslí“, nesmí „psát to, co si myslí“!

Policejní dozor a „velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení“. Dva stále trvající základní rozměry čínské reality. Foto Noel Celis, AFP

Na základní školu jsem chodil v době Kulturní revoluce. Byla to doba šílenství všeobecné politizace života. V těch časech musel na konci školního roku každý žák napsat shrnutí hodin politické výchovy.

Pokaždé, když jsme psali tuto úlohu, učitel říkal, že musíme začít těmito slovy: „V záři Mao Ce-tungova učení, poučeni revoluční linií Předsedy Maa, pod správným vedením revolučního výboru školy, mohl jsem v tomto školním roce vysoko třímat velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení, prosazovat proletářskou politiku, prostřednictvím vlastního života studovat a aplikovat díla předsedy Maa, a dosáhl jsem při tom takové a takové známky“. Na závěr jsme pak museli napsat: „Předseda Mao nás učí, že ‚každá věc sestává z dvojice protikladů‘, a proto ačkoliv jsem v tomto školním roce dosáhl jistých úspěchů, jsou tu také jisté nedostatky, jako například to či ono. Nadále budu v duchu naučení Předsedy Maa ‚rozvíjet dosažené úspěchy a napravovat chyby s cílem pokračovat v boji‘, abych vybojoval ještě větší úspěchy.“

Kdepak by žáček základní školy mohl sám přijít na větu „vysoko třímat velkolepý rudý prapor Mao Ce-tungova myšlení, prosazovat proletářskou politiku, prostřednictvím vlastního života studovat a aplikovat díla předsedy Maa“, vždyť ani pořádně nerozuměl tomu, co to má znamenat! Z toho plyne, že učitel si ve skutečnosti liboval v tom, že nás učí lhát.

×