Cesta ČLR k vlastnímu kodexu trestního práva byla zdlouhavá a první ucelenou úpravu přinesl až po třiceti letech od založení nového státu konec Kulturní revoluce. Postupem času zákoník zdánlivě ukotvil zásady nám známé z kontinentální právní úpravy, avšak v kontextu širších politicko-právních skutečností leninské státostrany nakonec slouží na prvním místě jako prostředek posílení ochrany vedoucí úlohy strany. Novela, jež vešla v účinnost 1. března 2021 obsahuje mj. snížení věkové hranice trestní odpovědnosti ze 14 na 12 let.

Cesta k prvnímu kodexu

V porevolučním období Čínská lidová republika dlouho vlastní kodifikaci trestního práva neměla. Politická i společenská situace se totiž ukázala být jako příliš turbulentní na to, aby ucelená zákonná úprava mohla vzniknout. Přestože již od počátku 50. let probíhaly diskuse o nutnosti trestní právo uceleně uzákonit, byly tyto snahy vždy narušeny — nejprve tzv. Kampaní proti pravičákům a Velkým skokem, později Hnutím za socialistickou výchovu a konečně Kulturní revolucí.

V praxi tak zákonnou úpravu nahrazovaly předpisy Komunistické strany Číny, nařízení politbyra a Čínské lidové osvobozenecké armády či různé směrnice a oběžníky a aplikace vůdčích myšlenek Mao Ce-tunga stranickými funkcionáři. Čínsky se tato praxe označuje jako „vláda [opírající] se o [rozhodnutí] lidí“, proti „vládě podle zákona“.

První trestní zákoník byl přijat roku 1979 v souvislosti s promulgací nové Ústavy ČLR a vyhlášením tzv. Čtyř modernizací, tj. modernizačních cílů v oblasti průmyslu, zemědělství, vědy a technologie a národní obrany. Trestní zákoník měl společně s řadou dalších nově přijatých předpisů tehdejší doby sloužit jako nástroj k dosažení právě těchto cílů. Nová úprava měla rovněž předejít chaosu, nejistotě a stavu „bezpráví“ (ve smyslu nedostatku objektivního práva, nikoliv ve smyslu spravedlnosti), jež provázely Kulturní revoluci.

Svou formou zákoník z roku 1979 připomínal kodexy nám známé z evropského prostředí — obsahoval tedy jak obecnou část upravující podmínky trestní odpovědnosti a ukládání trestů, tak zvláštní část, jež stanovila jednotlivé skutkové podstaty trestných činů. Po obsahové stránce měl však s kontinentální právní úpravou pramálo společného.

Již v prvním ustanovení zákoník ukotvil marxismus-leninismus a Mao Ce-tungovo myšlení jako vůdčí ideologické zásady trestního práva, čímž nadřadil zájmy komunistické strany zájmům jednotlivých občanů. Zároveň také kontroverzně umožnil, pro případ, že jednání pachatele nenaplňovalo znaky žádného ze zákonem uvedených trestných činů, užití nejbližšího podobného ustanovení. V právním státu je v hmotněprávní rovině takováto analogie v neprospěch pachatele nemyslitelná, neboť rozšiřuje podmínky trestní odpovědnosti a ukládání trestů na sice podobné, avšak zákonem nepředpokládané případy.

Tento krok byl odůvodňován potřebou pružně reagovat na vývoj dynamicky se měnící společenské situace a inspirací pro něj byly kodexy Sovětského svazu z let 1922 a 1926. V kombinaci s často vágními ustanoveními zvláštní části zákoníku však přispěl ke zvýšení právní nejistoty a umožňoval svévolný výklad právních norem.

Aplikace trestního zákoníku k potrestání politických odpůrců

První významný případ, který byl podle zákoníku rozhodován, byl proces s tzv. Gangem čtyř. Nešlo přitom o nic jiného než o politický proces, jenž měl potrestat radikální křídlo Komunistické strany Číny, které během Kulturní revoluce získalo mimořádní vliv a po smrti Mao Ce-tunga se neúspěšně pokoušelo o převzetí moci.

Vláda ČLR této příležitosti využila ke svalení viny za zrůdnosti a bezpráví Kulturní revoluce na konkrétní malou skupinu osob a současně k představení nového nástroje k vymáhání práva a trestání kriminality. Zjevné retroaktivní užití norem zákoníku se setkalo s hlasitou kritikou západních pozorovatelů, kterou čínská vláda odmítla argumentem, že retroaktivita je obecně přípustná, je-li pozdější právní předpis pro pachatele příznivější než ten předchozí.

Tato argumentace by ale byla na místě jen v případě, že by v ČLR takový „předchozí“ právní předpis existoval. Tak tomu však nebylo. Soud nakonec potrestal vdovu po Mao Ce-tungovi Ťiang Čching a Čang Čchun-čchia trestem smrti (později zmírněno na doživotí), Wang Chung-wena odsoudil k doživotnímu trestu a Jao Wen-jüana ke dvacetiletému trestu.

Trestní zákoník pro novou dobu

Již zkraje účinnosti zákoníku z roku 1979 bylo zřejmé, že stávající úprava nebude schopna na období „reforem a otevírání se světu“ adekvátně reagovat. Mezi lety 1979 a 1997 doznal zákoník více než 20 úprav, jež byly odezvou na ekonomický rozvoj ČLR a její zapojování do mezinárodního společenství a které zavedly desítky nových trestných činů v oblastech daňových a celních, ochraně průmyslovým práv, či ochraně veřejného pořádku.

V roce 1988 začala práce na novém zákoníku, avšak masové protesty obyvatelstva požadujícího politické reformy, které vyvrcholily tzv. masakrem na náměstí Nebeského klidu o rok později, novelizační snahy pozastavily. K jejich obnovení došlo až v roce 1993. Za hnací motor prací na novém trestněprávním kodexu se uvádí rostoucí volání po vládě zákona a pokračují transformace čínské ekonomiky. Tento proces vyvrcholil v březnu 1997 přijetím nového trestního zákoníku. Současná novela vychází právě z něj.

Z pohledu jurisprudence lze za jednu z nejzásadnějších změn z roku 1997 považovat ukotvení zásad nullum crimen sine lege (není zločinu bez zákona) a nulla poena sine lege (není trestu bez zákona). Ze zákona zmizel odkaz na principy marxismu-leninismu a Mao Ce-tungovo myšlení a nahradil jej pouze odkaz na Ústavu ČLR. Ta se však na tyto principy stejně odvolává, takže se jedná pouze o úpravu formální.

Současně byla zrušena kontroverzní analogie v neprospěch pachatele. Pozorovatelé z řad právních expertů však upozorňují, že v kombinaci se širokou trestní sazbou za jednotlivé delikty a nejasnými pravidly pro třídění trestných činů a možnosti upuštění od potrestání, je vhodnější hovořit spíše o relativní zásadě nulla poena sine lege.

Do hlavy první zvláštní části, jež zákonodárci symbolicky vyhrazují pro ochranu těch nejdůležitějších společenských zájmů, byly zařazeny trestné činy ohrožující státní bezpečnost, které nahradily „kontrarevoluční“ trestné činy z minulé doby. Pro srovnání: v trestním zákoníku ČSSR z roku 1961 to byly trestné činy proti republice (tj. úprava podobná dnešní ČLR), v platném trestním zákoníku ČR to jsou trestné činy proti životu a zdraví.

Tyto kroky lze vnímat jako jistý ideový posun v nastavení a očekávání toho, k čemu má trestní právo sloužit. V úpravě některých formulací je patrná snaha vyrovnat se západní právní úpravě a jistý zájem o prosazování konceptu právního státu a ústavnosti. To však má své limity a nadřazení významu státní bezpečnosti dokládá, že v politicko-právním kontextu Čínské lidové republiky právo zůstalo nástrojem vládnoucí strany k utvrzení vlastní suverenity a výlučnosti. Spíše než o vládu zákona v pravém slova smyslu (Rule of Law či Rechtsstaat) se jedná o vládnutí strany za pomoci zákonů.

Trest smrti

Jednou z mezinárodně nejvíce diskutovaných částí zákoníku zůstává trvající možnost uložení trestu smrti. Děje se tak především s vědomím toho, že ČLR v počtu poprav vysoce přesahuje ostatní země světa, které tento trest umožňují — v podobně lidnaté Indii je nejpřísnějších trestů ukládáno mnohonásobně méně. Situaci pak nepomáhá ani skutečnost, že ČLR údaje o výkonu trestu smrti klasifikuje jako státní tajemství, což jakoukoliv snahu o kvantifikaci omezuje na případy zveřejněné v médiích.