Cesta ČLR k vlastnímu kodexu trestního práva byla zdlouhavá a první ucelenou úpravu přinesl až po třiceti letech od založení nového státu konec Kulturní revoluce. Postupem času zákoník zdánlivě ukotvil zásady nám známé z kontinentální právní úpravy, avšak v kontextu širších politicko-právních skutečností leninské státostrany nakonec slouží na prvním místě jako prostředek posílení ochrany vedoucí úlohy strany. Novela, jež vešla v účinnost 1. března 2021 obsahuje mj. snížení věkové hranice trestní odpovědnosti ze 14 na 12 let.

Cesta k prvnímu kodexu

V porevolučním období Čínská lidová republika dlouho vlastní kodifikaci trestního práva neměla. Politická i společenská situace se totiž ukázala být jako příliš turbulentní na to, aby ucelená zákonná úprava mohla vzniknout. Přestože již od počátku 50. let probíhaly diskuse o nutnosti trestní právo uceleně uzákonit, byly tyto snahy vždy narušeny — nejprve tzv. Kampaní proti pravičákům a Velkým skokem, později Hnutím za socialistickou výchovu a konečně Kulturní revolucí.

V praxi tak zákonnou úpravu nahrazovaly předpisy Komunistické strany Číny, nařízení politbyra a Čínské lidové osvobozenecké armády či různé směrnice a oběžníky a aplikace vůdčích myšlenek Mao Ce-tunga stranickými funkcionáři. Čínsky se tato praxe označuje jako „vláda [opírající] se o [rozhodnutí] lidí“, proti „vládě podle zákona“.

První trestní zákoník byl přijat roku 1979 v souvislosti s promulgací nové Ústavy ČLR a vyhlášením tzv. Čtyř modernizací, tj. modernizačních cílů v oblasti průmyslu, zemědělství, vědy a technologie a národní obrany. Trestní zákoník měl společně s řadou dalších nově přijatých předpisů tehdejší doby sloužit jako nástroj k dosažení právě těchto cílů. Nová úprava měla rovněž předejít chaosu, nejistotě a stavu „bezpráví“ (ve smyslu nedostatku objektivního práva, nikoliv ve smyslu spravedlnosti), jež provázely Kulturní revoluci.

Svou formou zákoník z roku 1979 připomínal kodexy nám známé z evropského prostředí — obsahoval tedy jak obecnou část upravující podmínky trestní odpovědnosti a ukládání trestů, tak zvláštní část, jež stanovila jednotlivé skutkové podstaty trestných činů. Po obsahové stránce měl však s kontinentální právní úpravou pramálo společného.

Již v prvním ustanovení zákoník ukotvil marxismus-leninismus a Mao Ce-tungovo myšlení jako vůdčí ideologické zásady trestního práva, čímž nadřadil zájmy komunistické strany zájmům jednotlivých občanů. Zároveň také kontroverzně umožnil, pro případ, že jednání pachatele nenaplňovalo znaky žádného ze zákonem uvedených trestných činů, užití nejbližšího podobného ustanovení. V právním státu je v hmotněprávní rovině takováto analogie v neprospěch pachatele nemyslitelná, neboť rozšiřuje podmínky trestní odpovědnosti a ukládání trestů na sice podobné, avšak zákonem nepředpokládané případy.

Tento krok byl odůvodňován potřebou pružně reagovat na vývoj dynamicky se měnící společenské situace a inspirací pro něj byly kodexy Sovětského svazu z let 1922 a 1926. V kombinaci s často vágními ustanoveními zvláštní části zákoníku však přispěl ke zvýšení právní nejistoty a umožňoval svévolný výklad právních norem.

Aplikace trestního zákoníku k potrestání politických odpůrců