↗

Udržovat pohraniční spory je pro ČLR výhodné z hlediska domácí i zahraniční politiky. Země tak i přes četná prohlášení o nutnosti budování světového míru a zodpovědného chování při řešení konfliktů ve skutečnosti nemá zájem tyto situace tlumit. Především v oblasti Jihočínského moře prokazatelně vyvolává spory bez jasného opodstatnění a obvykle je v pozici silnějšího agresora, s nímž se druhá strana snaží problémy urovnat. Foto FB The Chinese Navy

Ačkoliv zamrzlé konflikty jako politický nástroj známe spíše na příkladu Ruské federace (mj. v Podněstří, na Ukrajině nebo Kavkazu), tento koncept není cizí ani Čínské lidové republice. Nevyřešené územní (a jiné) spory má Peking s téměř dvaceti sousedními státy. Nejintenzivnější jsou s Indií, v Jihočínském moři a také s Tchaj-wanem. Co jiní vidí jako problém, v Pekingu zjevně vnímají jako užitečný nástroj pro vyvíjení tlaku na dotčené státy a jejich spojence. ČLR tedy nemusí usilovat o rychlé vyřešení situace.

Územní spory na všech světových stranách

Územní konflikty Čínské lidové republiky mají nezřídka — třeba v případě Mongolska nebo Ruska — formální charakter. O zamrzlém nebo studeném konfliktu tak můžeme mluvit například na hranicích s Indií, Vietnamem nebo Myanmarem. Speciální kategorii pak tvoří Tchaj-wan. Ten si ČLR nárokuje celý jako neoddělitelnou součást svého státu a v jeho okolí neustále stupňuje vojenskou aktivitu. Přestože jí tento ostrov nikdy nenáležel.

ČLR si také často nárokuje historická území, a to i v případech, kdy jsou tyto požadavky silně sporné a v rozporu se současným mezinárodním právem. Kromě Vladivostoku tak ČLR trvá na vlastnictví značné části Jihočínského moře, které jí však podle rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu v Haagu rozhodně nenáleží. S místními sousedy (především s Vietnamem, Filipínami a Indonésií) tak dochází ke střetům jako je vzájemné potápění lodí, zejména těch rybářských.

Podobně „výbušná“ je i hranice s Indií (potažmo Pákistánem). Zde ČLR ovládá nebo si nárokuje území v Kašmíru (Aksai Čin) či v tzv. jižním Tibetu. Osobuje si také právo na oblast patřící Bhútánu, blízkému spojenci Indie, kvůli čemuž se tam v roce 2017 odehrály dramatické střety mezi čínskou a indickou armádou. V červnu minulého roku na sporné hranici došlo k největšímu střetu od krátké čínsko-indické války v roce 1962 a čínské orgány propagandy usilovně pracovaly na tom, aby vykreslily Indii jako agresora.

Poslední potyčka mezi Indií a ČLR se podle indického tisku odehrála 20. ledna. Ačkoliv čínská média původně tvrdila, že k ničemu nedošlo, vedl nakonec patrně právě tento střet k deeskalaci konfliktu a oboustrannému stáhnutí vojsk ze dvou pohraničních oblastí. Podle indického tisku muselo jít na čínské straně o rozhodnutí nejvyššího vedení ČLR, které nejspíše došlo k závěru, že čínsko-indické vztahy překročily únosnou míru.

Vnější konflikt sbližuje

Pro KS Číny jsou spory s cizími státy užitečné z mnoha důvodů. Jedním z nich je mobilizace národa na obranu prestiže nebo nárokovaného území proti vnějšímu nepříteli. Od ukončení politik třídního boje a permanentní revoluce po Maově smrti se nacionalismus a soupeření s vnějšími rivaly staly důležitými jednotícími a mobilizujícími prvky v čínské společnosti. Vedení ČLR tyto tendence systematicky podporuje (například kampaní za vlasteneckou výchovu na školách v reakci na studentskou účast v demokratickém hnutí 1989) a využívá je k legitimizaci autoritářského režimu.

V posledních letech se tento nacionalismus projevil například při sporu o ostrovy Senkaku (Tiao-jü) s Japonskem v roce 2012. Násilné protesty čínských obyvatel a jejich bojkot japonských výrobků tehdy vytvořily silný tlak na tokijskou vládu. Podobné neoficiální ekonomické sankce uvalila ČLR v roce 2016 na Jižní Koreu v reakci na rozmístění amerického protiraketového systému THAAD na jejím území.

Není vždy zřejmé, nakolik jde o spontánní projev čínského nacionalismu a do jaké míry je tento „vztek” aktivně řízen ze strany úřadů. Jisté však je, že čínské vedení přistupuje k těmto projevům neobvykle tolerantně. Dává si však pozor, aby situace nezašla příliš daleko —⁠ například nejnovější bojkot australského zboží podporuje jen neoficiálně, aby tak ČLR neporušila obchodní dohody s důležitým partnerem.

S nacionalismem čínských obyvatel pracuje Peking i v případě již zmiňovaných násilných střetů na více než 4000 km dlouhé hranici s Indií. Čínský stranický tisk odsuzuje Indii jako agresora a místy i obviňuje indická média ze šíření lživých zpráv.

Pohraniční spory jako nástroj pro vyvíjení mezinárodního tlaku

ČLR využívá hraničních konfliktů nejen k domácí, ale také k zahraniční politice. V ní Čína preferuje bilaterální jednání, přestože navenek často vyjadřuje podporu multilaterálním organizacím a principům. Například i platforma 17 + 1, jejíž summit se konal minulé úterý (9. února), není běžnou multilaterální organizací, ale jde o 17 bilaterálních vztahů zemí střední a východní Evropy s Pekingem.

Podobně ČLR jedná i s asijským regionálním uskupením ASEAN a je to také klíčový princip fungování čínské zahraniční politiky generálního tajemníka Si Ťin-pchinga — Iniciativy Pás a cesta. Taková sdružení, v nichž má ČLR jasnou převahu, jí umožňují vyjednat co nejlepší podmínky, a to mnohdy na úkor druhé strany.

Pohraniční spory se tak mohou stát vhodným nástrojem při bilaterálním jednání s často mnohem slabším sousedem. To se týká i již zmíněného Bhútánu, který sice nemá s ČLR oficiální diplomatické vztahy, ale Peking skrze nekončící vyjednávání o podobě hranic vyvíjí na himalájské království obrovský tlak, jehož cílem má být kromě územních zisků také rozbití jeho těsného spojenectví s Indií.

V nedalekém Nepálu praktikuje ČLR podobnou politiku, přestože spolu mají obě země dlouhodobě poměrně přátelské vztahy. V září minulého roku Peking postavil na sporném území jedenáct budov, které se ale zdají být opuštěné. Podle odborníků by tak mohlo jít čistě o snahu získat za jejich zboření (či příslib ve výstavbě nepokračovat) ústupky v podobě ujištění, že tibetští uprchlíci na nepálském území neobnoví své politické aktivity, nebo dalších obchodních výhod.

Podobné je to i na Filipínách, které mají s ČLR vztahy složitější. Závažné územní (a další) spory v Jihočínském moři, které několikrát vedly k námořním střetům, se rozhodl kontroverzní prezident Rodrigo Duterte vyřešit blízkým přimknutím k ČLR. Ostrovní stát se tak ocitl v poměrně kuriózní situaci. V bezpečnostních otázkách zůstává i přes Duterteho kritiku tohoto vztahu blízkým spojencem USA, v ostatních oblastech ale stále více spolupracuje s ČLR, přestože zabrala území a vody dle mezinárodního práva náležící Filipínám a neplní své sliby ekonomických výhod. Patrná je i snaha silnějšímu Pekingu vyhovět, což se často odráží i v Duterteho rétorice.

Komplikovaný vztah má ČLR také s Myanmarem, s nímž sdílí dlouhou hranici, která se navíc dá poměrně snadno překročit a přes níž operují skupiny organizovaného zločinu. ČLR v pohraničí neoficiálně podporuje ozbrojené separatistické skupiny, což využívá při vyjednávání o ústupcích ze strany myanmarská vlády. Myanmarský ministr v roce 2012 otevřeně prohlásil, že se bojí pomsty Pekingu v podobě větší podpory rebelů a omezení obchodu, který je pro ekonomickou situaci v pohraničí klíčový. Konflikt v oblasti tak ČLR umožňuje klást místní vládě podmínky. Tento vztah bude zajímavé sledovat i s ohledem na nedávný vojenský převrat v Myanmaru.

Pro všechna tato napětí je typické, že na jejich vyřešení mají zájem především politické a podnikatelské elity. To vychází často z jejich (politických či ekonomických) aktivit. A právě proto na tyto skupiny může ČLR na základě konfliktů cílit své vlivové operace. To můžeme koneckonců v jiném kontextu pozorovat i na případu České republiky.

Nemírové řešení

Udržovat pohraniční spory je pro ČLR výhodné z hlediska domácí i zahraniční politiky. Země tak i přes četná prohlášení o nutnosti budování světového míru a zodpovědného chování při řešení konfliktů ve skutečnosti nemá zájem tyto situace tlumit. Především v oblasti Jihočínského moře prokazatelně vyvolává spory bez jasného opodstatnění a obvykle je v pozici silnějšího agresora, s nímž se druhá strana snaží problémy urovnat. ČLR toto nastavení zjevně vyhovuje a snaží se z něj maximálně těžit v nerovných bilaterálních vztazích.

Za generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa (2002—2012) působilo někdy čínské vedení v mezinárodních konfliktech nejistě či opatrně, Si Ťin-pchingova éra se ale nese v duchu sebevědomí, asertivity až agrese. Nedá se tedy očekávat, že by se čínské pohraniční spory v dohledné době vyřešily, alespoň ne mírovou cestou. Dokonce i v případě tchajwanské otázky přestalo nejvyšší stranické vedení mluvit o mírovém řešení a vojenský střet je nejblíže od konce studené války. Zamrzlé čínské konflikty tak v budoucnosti budou pravděpodobně stále žhavější.