↗

Udržovat pohraniční spory je pro ČLR výhodné z hlediska domácí i zahraniční politiky. Země tak i přes četná prohlášení o nutnosti budování světového míru a zodpovědného chování při řešení konfliktů ve skutečnosti nemá zájem tyto situace tlumit. Především v oblasti Jihočínského moře prokazatelně vyvolává spory bez jasného opodstatnění a obvykle je v pozici silnějšího agresora, s nímž se druhá strana snaží problémy urovnat. Foto FB The Chinese Navy

Ačkoliv zamrzlé konflikty jako politický nástroj známe spíše na příkladu Ruské federace (mj. v Podněstří, na Ukrajině nebo Kavkazu), tento koncept není cizí ani Čínské lidové republice. Nevyřešené územní (a jiné) spory má Peking s téměř dvaceti sousedními státy. Nejintenzivnější jsou s Indií, v Jihočínském moři a také s Tchaj-wanem. Co jiní vidí jako problém, v Pekingu zjevně vnímají jako užitečný nástroj pro vyvíjení tlaku na dotčené státy a jejich spojence. ČLR tedy nemusí usilovat o rychlé vyřešení situace.

Územní spory na všech světových stranách

Územní konflikty Čínské lidové republiky mají nezřídka — třeba v případě Mongolska nebo Ruska — formální charakter. O zamrzlém nebo studeném konfliktu tak můžeme mluvit například na hranicích s Indií, Vietnamem nebo Myanmarem. Speciální kategorii pak tvoří Tchaj-wan. Ten si ČLR nárokuje celý jako neoddělitelnou součást svého státu a v jeho okolí neustále stupňuje vojenskou aktivitu. Přestože jí tento ostrov nikdy nenáležel.

ČLR si také často nárokuje historická území, a to i v případech, kdy jsou tyto požadavky silně sporné a v rozporu se současným mezinárodním právem. Kromě Vladivostoku tak ČLR trvá na vlastnictví značné části Jihočínského moře, které jí však podle rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu v Haagu rozhodně nenáleží. S místními sousedy (především s Vietnamem, Filipínami a Indonésií) tak dochází ke střetům jako je vzájemné potápění lodí, zejména těch rybářských.

Podobně „výbušná“ je i hranice s Indií (potažmo Pákistánem). Zde ČLR ovládá nebo si nárokuje území v Kašmíru (Aksai Čin) či v tzv. jižním Tibetu. Osobuje si také právo na oblast patřící Bhútánu, blízkému spojenci Indie, kvůli čemuž se tam v roce 2017 odehrály dramatické střety mezi čínskou a indickou armádou. V červnu minulého roku na sporné hranici došlo k největšímu střetu od krátké čínsko-indické války v roce 1962 a čínské orgány propagandy usilovně pracovaly na tom, aby vykreslily Indii jako agresora.

Poslední potyčka mezi Indií a ČLR se podle indického tisku odehrála 20. ledna. Ačkoliv čínská média původně tvrdila, že k ničemu nedošlo, vedl nakonec patrně právě tento střet k deeskalaci konfliktu a oboustrannému stáhnutí vojsk ze dvou pohraničních oblastí. Podle indického tisku muselo jít na čínské straně o rozhodnutí nejvyššího vedení ČLR, které nejspíše došlo k závěru, že čínsko-indické vztahy překročily únosnou míru.

Vnější konflikt sbližuje

Pro KS Číny jsou spory s cizími státy užitečné z mnoha důvodů. Jedním z nich je mobilizace národa na obranu prestiže nebo nárokovaného území proti vnějšímu nepříteli. Od ukončení politik třídního boje a permanentní revoluce po Maově smrti se nacionalismus a soupeření s vnějšími rivaly staly důležitými jednotícími a mobilizujícími prvky v čínské společnosti. Vedení ČLR tyto tendence systematicky podporuje (například kampaní za vlasteneckou výchovu na školách v reakci na studentskou účast v demokratickém hnutí 1989) a využívá je k legitimizaci autoritářského režimu.

V posledních letech se tento nacionalismus projevil například při sporu o ostrovy Senkaku (Tiao-jü) s Japonskem v roce 2012. Násilné protesty čínských obyvatel a jejich bojkot japonských výrobků tehdy vytvořily silný tlak na tokijskou vládu. Podobné neoficiální ekonomické sankce uvalila ČLR v roce 2016 na Jižní Koreu v reakci na rozmístění amerického protiraketového systému THAAD na jejím území.

Není vždy zřejmé, nakolik jde o spontánní projev čínského nacionalismu a do jaké míry je tento „vztek” aktivně řízen ze strany úřadů. Jisté však je, že čínské vedení přistupuje k těmto projevům neobvykle tolerantně. Dává si však pozor, aby situace nezašla příliš daleko —⁠ například nejnovější bojkot australského zboží podporuje jen neoficiálně, aby tak ČLR neporušila obchodní dohody s důležitým partnerem.

S nacionalismem čínských obyvatel pracuje Peking i v případě již zmiňovaných násilných střetů na více než 4000 km dlouhé hranici s Indií. Čínský stranický tisk odsuzuje Indii jako agresora a místy i obviňuje indická média ze šíření lživých zpráv.

Pohraniční spory jako nástroj pro vyvíjení mezinárodního tlaku

ČLR využívá hraničních konfliktů nejen k domácí, ale také k zahraniční politice. V ní Čína preferuje bilaterální jednání, přestože navenek často vyjadřuje podporu multilaterálním organizacím a principům. Například i platforma 17 + 1, jejíž summit se konal minulé úterý (9. února), není běžnou multilaterální organizací, ale jde o 17 bilaterálních vztahů zemí střední a východní Evropy s Pekingem.