Začátkem února proběhl online sjezd čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a „lídrů platformy zemí střední a východní Evropy 17+1“. Účelem bylo účastníky i přihlížející přesvědčit o tom, že Čína nabízí širokou paletu příležitostí v oblastech od zemědělství po vzdělávací politiku. Zdání ale klame. Nenalhávejme si, že sjezd „17+1“ je něco jiného než čínská propaganda.

Česká republika na této akci opět sehrála roli klaky. Bezobsažný projev prezidenta Zemana o budování železnice z Asie do Evropy se totiž za nic jiného považovat nedá.

I proto říkám, že bychom účast na projektu „17+1“ měli ukončit a budoucnost v něm dále koordinovat a provést společně s ostatními členskými státy Evropské unie.

Projektu „17+1“ bude brzy deset let. Perspektivou roku 2012 lze tomu, že se celá řada evropských států do spolupráce s Čínou zapojila, při určité míře empatie porozumět. Být vůči Číně otevřený tehdy dávalo smysl. O dekádu později ale máme mnohem více informací. Nereflektovat na ně by bylo selháním.

Ve formátu „17+1“ například není prostor na dialog. Čína k ostatním státům přistupuje s nadřazeností kolonizátora — přezíravě nastavuje agendu a květnatě titulovanými memorandy slibuje lepší zítřky. Nechová se jako partner a nabízí pouze to, co má beztak plnit v rámci skutečných mezinárodních organizací, kde platí práva a povinnosti. „17+1“ totiž není žádnou mezinárodní platformou. Celý konstrukt stojí jen na sadě bilaterálních ujednání mezi jednotlivými státy a Čínskou lidovou republikou.

Čínské matení pojmů

V případě České republiky lze hovořit celkem o čtyřech dokumentech, které podepsala Sobotkova vláda. Jejich proměnlivý jazyk i zvláštní terminologie odhalují mnohé o podstatě celého projektu.

V prvním memorandu je projekt označován za „ekonomické pásmo hedvábné stezky“ a „námořní hedvábnou stezku pro 21. století“. V následujícím memorandu „o přítomnosti Čínské průmyslové a obchodní banky v České republice“ se hovoří o „jednom pásu a jedné stezce“, v dalším memorandu je pak poprvé použit termín „investiční fond 16+1“ a též se zde objevuje spojení „kooperace mezi Čínskou lidovou republikou a státy východní Evropy (platforma 16+1)“. Ano, Sobotkova vláda kdysi podepsala memorandum s ČLR, ve kterém je České republika označena za stát východní Evropy.

Uvedené termíny a spojení ukazují, že cílem Číny je mimo jiné vytvořit neuchopitelný terminologický zmatek. Doplním, že veškeré aktivity „17+1“ jsou připravovány a koordinovány výhradně sekretariátem, který je součástí čínského ministerstva zahraničních věcí v Pekingu.

Za pozornost také stojí kritéria, na jejichž půdorysu se Čína rozhodla své spřátelené státy sdružit. Ty mají totiž, s výjimkou Řecka, jedno společné — v minulosti byly ve sféře vlivu Sovětského svazu. Důležité je zde přitom slovo „minulost“, v současné době je totiž dvanáct z těchto států členem Evropské unie, a geopoliticky tak náležejí do úplně jiného kontextu.

Zvát zdánlivě nahodile vybrané země do formátu bez jasné přidané hodnoty nedává valný smysl. Pokud tedy vaším cílem není štěpit Evropskou unii prostřednictvím oživování vazeb na východní mocnost.

Legitimizace vykořisťování

Nejhlasitější argument pro účast na projektu „17+1“ je ekonomický. Jaký je ale skutečný obsah a výsledky spolupráce? Čínské investice jsou (naštěstí) hluboko pod slibovanými objemy, a jediným hmatatelným výsledkem tak jsou dluhy, které některé investice přivodily na Balkáně. Mimochodem, model, kdy Čína zemi poskytne půjčku, ze které jdou peníze na zakázky pro čínské firmy, známe dobře s rozvojových zemí. Reálné výsledky ohledně snižování obchodního schodku vůči Číně nepřinesla ani naše účast.

Při spolupráci s Čínou navíc nutně vyvstává otázka morální integrity. Čína soustavně a systematicky porušuje lidská práva menšin na svém území, včetně nucených prací, přesídlování, nucených sterilizací a potratů. Každoroční pění chvalozpěvů na spolupráci s ní znamená faktickou participaci na ospravedlňování čínské politiky i v této oblasti.

Je na čase si uvědomit, že aktivity v rámci „17+1“ jsou pro Českou republiku ztrátou času, která zároveň poskytuje materiál čínské propagandě. Argumenty, že je lepší s Čínou jednat a prosazovat svoje zájmy, zůstávají liché v momentě, kdy je komunikace jednostranná — z Číny směrem do Evropy. Dokud Čína nebude dodržovat jasná pravidla mezinárodního společenství, ať už v ekonomické oblasti nebo ohledně lidských práv, musíme postup koordinovat s Evropskou unií a NATO, kde sdílíme stejné hodnoty a jsme si rovnocennými partnery. Jedině tak máme šanci sebevědomě obhájit své zájmy vůči Číně jako nastupující světové velmoci.