Podvratná čínská poezie a hranice české solidarity
Olga LomováZadržení čínského básníka, který se podílel na přípravě antologie poezie věnované Liou Siao-poovi, zůstává zatím v České republice bez odezvy. Jako bychom zapomněli, co pro nás v časech komunistického režimu taková solidarita znamenala.
V první polovině září se objevily akce mezinárodní solidarity na podporu čínského básníka Lang-c´a (Langzi, vl. jménem Wu Ming-liang), který byl zadržen již v srpnu a obviněn z „nezákonného podnikání“. Hlavním důkazem jeho provinění má být katalog výstavy moderního umění, kterou spolupořádal; pro jeho vydání si nevyžádal souhlas příslušných státních orgánů.
V této souvislosti byl zadržen i básníkův přítel a spolupořadatel výstavy Pcheng Che-pching. Podle Amnesty International čínský zákon ukládá bezpečnostním orgánům sedmatřicetidenní lhůtu na rozhodnutí, zda na zadržené uvalí vazbu. Zpráva AI také připomíná, že čínské bezpečnostní složky často zadržují občanské aktivisty a kritiky režimu prostřednictvím obvinění z ekonomických zločinů. Takový postup je dobře známý i z normalizačního Československa.
Básně na památku Liou Siao-poa a tulák Lang-c´
Existuje důvodné podezření, že pravá příčina Lang-c´ova zatčení tkví v jeho podílu na přípravě antologie básní, které během léta po celé Číně skládali lidé jako projev úcty nedávno zesnulému nositeli Nobelovy ceny míru Liou Siao-poovi. Čínský básník Meng Lang, který nyní žije na Taiwanu a je iniciátorem projektu předmětné básnické antologie, uvádí, že se podařilo shromáždit básně od několika tisíc autorů, většinou z Čínské lidové republiky. Nakonec bylo pro antologii vybráno necelých dvě stě děl, včetně básně, kterou napsal zadržený Lang-c´.
Meng Lang dále uvedl, že v antologii jsou také zastoupení básníci z Hong-kongu, Taiwanu a čínských komunit v jihovýchodní Asii, v USA a na dalších místech ve světě a že jejich básně jsou projevem smutku i hněvu. Básně věnované Liou Siao-poovi začaly být zveřejňovány na internetu od chvíle, kdy se i v čínských médích objevila zpráva o jeho nemoci, a ještě víc se jich objevilo, když zemřel. Uctít památku člověka, jehož si autor váží, je starý čínský zvyk a básně při takových příležitostech skládají i lidé, kteří se jinak poezii nevěnují.
Zatčený básník je známou osobností v literárních a uměleckých kruzích v Kantonu, odkud pochází a kde celý život žije. Jeho pseudonym Lang-c´ evokuje člověka bez domova a mimo struktury a vzdáleně tak navazuje na tradici čínských ušlechtilých poustevníků.
Kromě vlastní poezie píše také literární kritiky, organizuje výstavy, vydává neoficiální literární časopis a příležitostně dělá redaktorskou práci. Jeho přátelé o něm hovoří jako o člověku s vášní pro knihy a pro umění, který před bohatstvím a slávou dává přednost svobodnému životu na okraji společnosti.
Před několika lety se stal členem Nezávislého čínského centra mezinárodního PEN klubu, jehož spoluzakladateli byli v roce 2001 Liou Siao-po a jeho žena Liou Sia, a které není v Číně legální. Nezávislé čínské centrum PEN klubu samozřejmě volá po Lang-c´ově propuštění, kromě něj o totéž žádá Amnesty International, Mezinárodní federace novinářů, některé akademické instituce a občanské organizace spojené s čínským exilem.
Cena za zásluhy o ČLR
Výčet perzekvovaných spisovatelů a novinářů je bohužel dlouhý a dokládá, kolik nezávisle myslících lidí na celém světě čelí ohrožení ze strany státní moci. A trochu také vysvětluje malou empatii pro případ básníka, který zatím ještě ani nebyl oficiálně obviněn.
V postkomunistických zemích, jako je Česká republika, bychom však čekali, že naši spisovatelé a zejména ti, kteří mají zkušenost s perzekucí z období normalizace, okamžitě zbystří pozornost a čínského básníka se zastanou. Totéž bychom čekali od českého PENu.
Někteří představitelé české kultury si ale s tristním stavem umělecké svobody v Číně ani s vězněním nepohodlných intelektuálů, hlavu nelámou. Měsíc po Liou Siao-poově smrti a několik dní poté, co byl v Kantonu zadržen Lang-c´, na Pekingském knižním veletrhu přebíral z rukou místopředsedkyně čínské vlády a členky Politbyra ÚV KS Číny Liou Jen-tung český sinolog a překladatel Oldřich Král „státní knižní cenu za mimořádné zásluhy“.
Státní cenu zahraničním autorům, překladatelům a nakladatelům uděluje od roku 2005 Státní úřad pro tisk, vydavatelskou činnost, rozhlas, film a televizi (SAPPRTF; do roku 2013 Státní úřad pro tisk a vydavatelskou činnost). Je to tentýž úřad, jehož hlavním posláním je „dozor nad médii a řízení médií“ — jinými slovy jedná se o hlavní cenzorský orgán ČLR. Právě u kantonské pobočky dotyčného úřadu měl Lang-c´ požádat o schválení publikace svého almanachu.
Letos bylo cenou od SAPPRTF oceněno na dvacet osobností — od Albánie po Španělsko a USA — za svůj přínos pro šíření čínské kultury ve světě. Čínské zprávy o této události na prvním místě uvádějí anglického překladatele Paula Whitea, který již jednatřicet let žije v Číně a pracuje zde pro Státní nakladatelství cizojazyčné literatury, kde nedávno přeložil do angličtiny Si Ťin-pchingovy spisy o řízení státu. Paul White je jinak též pravidelným přispěvatelem deníku Komunistické strany Velké Británie, kde hájí čínskou domácí i zahraniční politiku.
Hlavní projev k oceněným přednesl ředitel SAPPRTF Nie Čchen-si, který je zároveň místopředsedou oddělení propagandy ÚV KS Číny, předsedou stranické organizace SAPPRTF a také ředitelem čínské státní televize, jež se po nástupu Si Ťin-pchinga k moci zavázala, že napříště se „příjmením bude jmenovat Strana“. Těžko říct, zda je to lepší než křestní jméno Televize.
„Apolitický“ český laureát
Český laureát patří k menší skupině oceněných, kteří se bezprostředně nevěnují politickým tématům, ale ve svých zemích zprostředkovávají v překladech a odborných knihách čínskou kulturu. Bylo by však naivní domnívat se, že čínská vláda oceňuje překladatele a vědce za jejich dílo bez dalších politických souvislostí.
Nie Čchen-si ve svém projevu to řekl jednoznačně, vyzvedl, že ocenění „propagují čínskou kulturu a šíří ve světě čínský narativ“ a s uspokojením dodal, že také jejich zásluhou má Si Ťin-pchingovo dílo o řízení státu a politiky „nesmírný význam v celém světě“.
Politickou dimenzi přesazenou do našich lokálních souvislostí obsahují také slova velvyslankyně ČLR v České republice Ma Kche-čching pronesená u příležitosti oslavy ocenění profesora Krále po jeho návratu do vlasti. Za přítomnosti českých přátel Číny různého ražení velvyslankyně mimo jiné spojila práci sinologů s „rozvojem vztahů mezi oběma zeměmi a prohlubováním spolupráce“ a označila je za „most a převodovou páku vzájemného poznávání a pochopení mezi lidem obou zemí“.
„Vzájemné poznávání a pochopení“ je v žargonu čínských aparátčíků eufemistickým označením pro souhlas s jejich oficiální verzí dění v Číně, s oním „čínským narativem“, o kterém mluvil v Pekingu Nie Čen-si. Agentura Sin-chua neuvedla, zda profesor Král, který je mimo jiné členem PEN klubu, využil návštěvy na čínském velvyslanectví k tomu, aby se alespoň ve skryté narážce zmínil o přesvědčení Václava Havla, že svoboda je nedělitelná a zastal se pronásledovaných čínských spisovatelů.
V případě básníka Lang-c´a by takové zastání mohlo alespoň trochu zviklat čínské orgány, které se snaží vytvářet v zahraničí obraz otevřené a harmonické společnosti a mírumilovné čínské civilizace. Lang-c´ je ostatně jen malá ryba a jeho zatčení je možná hlavně důsledkem horlivosti místních úřadů, které plní směrnici přicházející shora a přikazující umlčet každou zmínku o zemřelém čínském nositeli Nobelovy ceny míru. Za takových okolností by starost o jeho osud vyjádřená laureátem čínské státní ceny, od něhož si čínská vláda slibuje, že bude šířit její narativ, mohla třeba přispět ke zmírnění trestu.
Krátká paměť
U příležitosti ocenění profesora Krále vydalo české ministerstvo kultury tiskovou zprávu, v níž se bez zjevného důvodu a souvislosti s oceněním zdůrazňuje, jak profesor Král trpěl za normalizace, kdy byl zbaven možnosti „pedagogicky působit a publikovat“ a musel místo toho pracovat jako kurátor orientální sbírky v Národní galerii. Co by za takové místo dnes asi tak dal Lang-c´...
S lítostí musím konstatovat, že étos akcí mezinárodní solidarity s vězněnými spisovateli v zemi, která má s nesvobodou vlastní zkušenosti, nedokáže mobilizovat ani ty, kdo se jinak hlasitě domáhají uznání za to, že kdysi odporovali komunistické totalitě.
Tisková zpráva ministerstva kultury dokonale vystihuje absurdní situaci České republiky.
Na jedné straně si hrdě připomínáme, jak jsme vzdorovali v letech normalizační nesvobody, a mnozí neváhají dramatizovat svoje zásluhy v boji s režimem, zároveň ale bez mrknutí oka přijímáme pravidla hry, jak je určuje čínský režim, proti kterému byli naši komunisté na sklonku normalizace nemotorní břídilové.
Kdysi jsme byli vděční za každý projev solidarity a pomoci ze zahraničí. Dnes si hledíme jen vlastních zájmů a solidarita s druhými je pro nás neznámá věc.
Abychom však nebyli zvlášť nároční jen na spisovatele, jejichž podmínky tvorby (a tvorba sama) se změnily a oni asi leckdy též. Číně bude koneckonců kdekterý ušlechtilý komorní protest zcela "šumafuk", což stěží platí tak úplně o odbytu čínského zboží ve světě.
Máme-li však také u nás vzrůstající množství másla na hlavě, nelze čekat nějaké mimořádné pohoršení prohřešky kdesi daleko a co naopak za takových okolností čekat lze, to jsou výzvy, abychom si udělali pořádek nejprve před svým prahem. Je zřejmé, jak je znepokojující vývoj v jedné zemi důsažný, může vést k rezignaci na úsilí o podporu lepší praxe ve světě a vposledku i doma.