V noci ze 3. na 4. června roku 1989 vjely na náměstí Tchien-an-men v Pekingu tanky a ukončily dva měsíce trvající demonstrace a okupaci náměstí. Počet obětí, z velké části obyvatel Pekingu, kteří přicházeli k náměstí od západu po třídě Čchang-an, kudy přijíždělo vojsko, se odhaduje na stovky až tisíce. V centru náměstí v té době pomáhal evakuovat poslední skupinu studentů, kteří zde drželi hladovku, také Liou Siao-po, jenž se o mnoho let později stal nositelem Nobelovy ceny míru.

O protestech na náměstí Tchien-an-men se obvykle hovoří jako o studentském hnutí, mezi demonstranty však byli nejen studenti. Například vůbec poprvé od roku 1949, kdy vládu v Číně převzala komunistická strana, zde vznikly nezávislé dělnické odbory. Protesty měly širokou podporu ve všech vrstvách obyvatelstva, stejně jako v reformně naladěné části komunistické strany.

Hlavní požadavky demonstrantů směřovaly k větší otevřenosti systému, svobodě slova a zahájení procesu demokratizace. Nešlo o snahu svrhnout vládu komunistické strany, systém se měl pouze reformovat, mimo jiné s cílem učinit přítrž privilegiím straníků a jejich nejbližších a omezit vysokou míru korupce. S protestujícími zjevně sympatizoval tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny Čao C´-jang, který byl po masakru na náměstí sesazen a zbytek života strávil v domácím vězení.

Druhý den ráno po „vyklizení náměstí“ projížděla kolona tanků od náměstí dál na východ. Před budovou mezinárodního hotelu Peking náhle rozhodným krokem vyšel tankům naproti mladý muž s nákupními taškami v rukou. Postavil se doprostřed širokého bulváru a začal bránit tankům v cestě.