Zeman v Číně: naštěstí ho nebylo ani pořádně vidět
Olga LomováÚčastí na vojenské přehlídce v Pekingu náš prezident přispěl k přepisování historie moderní Číny, přitakal jejím mocenským ambicím a dal najevo lhostejnost k evropským hodnotám. Užitek jeho postoje pro Českou republiku nemají.
Vojenská přehlídka na Náměstí Tchien-an-men je výjimečná událost a u příležitosti konce II. světové války se konala poprvé. I sám Den vítězství 3. září byl prohlášen státním svátkem ČLR teprve loni a poprvé se slavil až letos.
Důvody, proč dříve konec II. světové války nepatřil ke státním svátkům, jsou historické. Japonsko, které Čínu okupovalo, předalo svou kapitulaci do rukou zástupce USA a japonské oddíly na čínském území se vzdávaly převážně armádě Čínské republiky vedené Kuomintangem, s nímž byli komunisté v občanské válce.
Skutečným Dnem vítězství (v domácí rétorice Dnem osvobození — i armáda ČLR se nazývá „lidově osvobozeneckou“) byl tak pro Čínskou lidovou republiku vždy až 1. říjen, kdy roku 1949 Mao Ce-tung z tribuny na bráně Tchien-an-men, tedy ze stejných míst, kde včera prezident Zeman přihlížel vojenské přehlídce, vyhlásil vítězství komunistů a založení nového státu.
Nový státní svátek a vojenská přehlídka jsou vyjádřením obratu v pohledu na historii s cílem posílit mezinárodní postavení Číny, tvářit se, že Čína je stát stejného typu jako západní demokratické státy, a také legitimovat moc v zemi, která se navenek jeví tak silná; uvnitř jí však zmítá množství problémů — sociálních, etnických a konec konců i ekonomických.
Geopolitické aspirace Číny směřují k cíli zaujmout dominantní pozici Spojených států. „Dohnat a předehnat“ — za Velkého skoku v roce 1958 ještě Británii, od roku 1978 již Spojené státy — je čínským cílem dlouhá léta. Odpůrcům „hegemonie USA“ to může být sympatické, zapomínají však na to, že Čína podporuje takové státy, jako je Demokratická republika Kongo, jejíhož prezidenta vynesla do funkce komplikovaná historie krvavé občanské války, Barma, kde moc je stále v rukou vojenské junty, nebo Súdán, jehož prezident Umar al-Bašír je stíhán Mezinárodním haagským tribunálem kvůli etnickým čistkám v Dárfúru.
Hlavním čestným hostem oslav a další rozporuplnou postavou v mezinárodní politice byl ruský prezident Putin, který stál v první řadě po pravici čínského prezidenta. Miloš Zeman, ačkoliv byl jedinou hlavou státu EU, která se přehlídky účastnila, stál v pozadí a na řadě snímků zachycujících politiky na tribuně ho — naštěstí — ani není pořádně vidět.
Po Si Ťin-pchingově levici, tedy na místě nejčestnějším, stála prezidentka Jižní Koreje, která si od návštěvy slibuje aktivnější roli Číny při jednáních se Severní Koreou v zájmu své země. Pozvání přijal také generální tajemník OSN Ban Ki-moon, dříve ministr zahraničí Koreje.
Ban zdůraznil, že jeho návštěva je motivována snahou vzdát poctu obětem Číny během války a jako příležitost „učit se z historie v zájmu budoucnosti“. Akcentoval při tom apolitičnost vzpomínkových akcí tohoto druhu a zdůraznil, že on sám nebo jeho zástupci se zúčastnili všech vzpomínkových akcí, včetně těch v Japonsku u příležitosti svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki.
Oficiálními hosty pekingských oslav byli dále prezidenti následujících států, kteří všichni podle prohlášení mluvčího ministerstva zahraničí ČLR představují nejbližší přátele Číny: Barma, Bělorusko (prezident Lukašenko přijel doprovázen svým malým synkem, čímž vzbudil posměšné komentáře na čínském internetu, že už si chystá nástupce ve funkci), Egypt, Etiopie, Jihoafrická republika, Kazachstán, Kyrgystán, Mongolsko, Pákistán, Srbsko, Tádžikistán, Thajsko, Uzbekistán, Venezuela, Vietnam, Východní Timor.
Další vysocí, nikoliv však nejvyšší, státní představitelé přijeli z Alžírska, Argentiny, Bosny a Hercegoviny, Kuby, Laosu, Polska (předsedkyně Sejmu), Thajska a Vanuatu.
Z Japonska přijel pouze bývalý premiér Tomiiči Murajama (podobně jako vysloužilí politici Tony Blair a Gerhard Schröder, kteří mají v ČLR své vlastní zájmy). Překvapením je, že nejvyššího představitele nevyslala Severní Korea, a lze se tedy dohadovat, že jihokorejské naděje vůči Číně nejsou marné.
Někdejší Spojence z doby války reprezentovali různě vysocí státní úředníci, nejvýše francouzský ministr zahraničí. Velvyslanec EU v Číně Hans Dietmar Schweisgut již dříve komentoval neúčast významných představitelů Evropské unie slovy, že v Evropě se podobné vojenské přehlídky netěší oblibě. Spojené státy zastoupil americký velvyslanec v Pekingu.
Zemanova podpora čínského militarismu míří proti evropským zájmům
Je evropská politika to, co vyhlašují evropští lídři, anebo to, co je dobré pro Evropu? Mělo by to být totéž, ale zrovna s ohledem na Ukrajinu nebo vzhledem k Číně tomu tak není. Když jsou evropští lídři ve vleku amerických zájmů, a Evropa vlastně nemá svou politiku (hájící její zájmy), tak je podle mého soudu dobře, že je tu aspoň někdo z evropských hodnostářů, kdo naznačuje, že by to šlo i jinak.
Některé kroky Miloše Zemana se mi nelíbí, ale zejména závěr článku podle mne trpí antizemanovskou alergií. Nedělá nic, než co dělají ostatní, i když možná nikoliv tak otevřeně. Nevím, co přesně autorka míní poslední poznámkou o iluzích politické alternativy na východě, ale BRICS je i přes všechny porodní bolesti realita. O pozitivních evropských hodnotách teď budeme muset přesvědčovat vlastní politikou a současná situace nám k tomu dá mnoho příležitostí.
Evropa bude muset najít svou lidskou tvář, a to možná i na úkor zájmů globálních ekonomických struktur. Nic jiného jí tváří v tvář sílícímu proudu emigrantů ze zemí, které jsme pomáhali destruovat, vlastně ani nezbývá. Nemůže to ale znamenat jednotu ve stylu držení kroku a úst. Jde jenom o to najít způsob, jak z mnohohlasu, který se nyní zdá nevýhodou, udělat výhodu.