Vojenská přehlídka na Náměstí Tchien-an-men je výjimečná událost a u příležitosti konce II. světové války se konala poprvé. I sám Den vítězství 3. září byl prohlášen státním svátkem ČLR teprve loni a poprvé se slavil až letos.

Důvody, proč dříve konec II. světové války nepatřil ke státním svátkům, jsou historické. Japonsko, které Čínu okupovalo, předalo svou kapitulaci do rukou zástupce USA a japonské oddíly na čínském území se vzdávaly převážně armádě Čínské republiky vedené Kuomintangem, s nímž byli komunisté v občanské válce.

Skutečným Dnem vítězství (v domácí rétorice Dnem osvobození — i armáda ČLR se nazývá „lidově osvobozeneckou“) byl tak pro Čínskou lidovou republiku vždy až 1. říjen, kdy roku 1949 Mao Ce-tung z tribuny na bráně Tchien-an-men, tedy ze stejných míst, kde včera prezident Zeman přihlížel vojenské přehlídce, vyhlásil vítězství komunistů a založení nového státu.

Nový státní svátek a vojenská přehlídka jsou vyjádřením obratu v pohledu na historii s cílem posílit mezinárodní postavení Číny, tvářit se, že Čína je stát stejného typu jako západní demokratické státy, a také legitimovat moc v zemi, která se navenek jeví tak silná; uvnitř jí však zmítá množství problémů — sociálních, etnických a konec konců i ekonomických.

Geopolitické aspirace Číny směřují k cíli zaujmout dominantní pozici Spojených států. „Dohnat a předehnat“ — za Velkého skoku v roce 1958 ještě Británii, od roku 1978 již Spojené státy — je čínským cílem dlouhá léta. Odpůrcům „hegemonie USA“ to může být sympatické, zapomínají však na to, že Čína podporuje takové státy, jako je Demokratická republika Kongo, jejíhož prezidenta vynesla do funkce komplikovaná historie krvavé občanské války, Barma, kde moc je stále v rukou vojenské junty, nebo Súdán, jehož prezident Umar al-Bašír je stíhán Mezinárodním haagským tribunálem kvůli etnickým čistkám v Dárfúru.

Hlavním čestným hostem oslav a další rozporuplnou postavou v mezinárodní politice byl ruský prezident Putin, který stál v první řadě po pravici čínského prezidenta. Miloš Zeman, ačkoliv byl jedinou hlavou státu EU, která se přehlídky účastnila, stál v pozadí a na řadě snímků zachycujících politiky na tribuně ho — naštěstí — ani není pořádně vidět.