Dne 5. června 1989 v poledne po hlavní pekingské třídě Čchang-an-ťie, která na severním okraji protíná náměstí Tchien-an-men, pomalu projížděla kolona tanků. Uplynulo sotva jeden a půl dne od chvíle, kdy si jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády o kus dál směrem na západ na stejné třídě prorážely cestu k náměstí, aby učinily konec studentskému hnutí, a střílely po bezbranných lidech, kteří nevěřili, že by vojáci mohli použít ostré náboje.

Před blížící se kolonou přecházel po přechodu směrem k hotelu Peking mladík s nákupními taškami v obou rukou. Najednou se uprostřed široké třídy přímo proti prvnímu tanku zastavil a výmluvným gestem mu dal najevo, ať kouká zmizet. Ještě další dvě minuty se pokoušel tank přivést k poslušnosti, než k němu přiběhlo několik lidí a odvedli ho pryč. Celá scéna je zachycena například zde.

Nikdo neví, kdo byl ten neznámý hrdina, jenž se stal symbolem Pekingského jara, které tehdy právě skončilo.

Zprávy o Tchien-an-menu

V Československu se roku 1989 o studentských demonstracích, které začaly v Pekingu v polovině dubna, v novinách nepsalo. Četli jsme o nich v čínském tisku, který měla předplacený paní Tchang Jün-ling, a žasli jsme nad nimi, byť podrobnost zpráv a interpretace dění kolísaly podle toho, jak kolísalo vedení KS Číny v názoru, co se studentským hnutím udělat.

Rudé právo uveřejnilo informaci o dění v Pekingu poprvé až 4. června kdesi uvnitř listu formou krátké noticky o potlačení pokusu o kontrarevoluci v Číně. Večer v televizních novinách se pak mihl záběr zatčených studentů, jak je přivádějí k výslechu a gestem charakteristickým pro čínskou policii jim násilím tisknou hlavu dolů, aby vypadali, jako že hluboce litují svých zločinů.

Západní média naopak o dění v Pekingu informovala od počátku a podrobně a záhy vytvořila efektní obraz zápasu dobra proti zlu, studentů coby hlasatelů demokracie a svobody proti autokratické komunistické straně. Na konci roku 1989 tentýž obraz převzalo naše studentské hnutí a součástí sametově revoluční doby bylo i vyjádření solidarity s čínskými studenty.

Události však ve skutečnosti nebyly tak jednoznačné, vztahy studentů ke komunistické straně i mezi sebou byly mnohavrstevné a vyvíjely se. Důležitými aktéry vedle studentů byli dělníci, kteří se pokusili založit nezávislé odbory, a další pekingští obyvatelé.

O co vlastně šlo?

Dění z jara 1989 v Pekingu (a částečně i v jiných čínských městech) v sobě zahrnuje prvky tradičních forem protestu a studentských „hnutí“ charakteristických pro úsilí čínské inteligence o modernizaci od počátku 20. století. Vše začalo pietní vzpomínkou na někdejšího generálního tajemníka strany Chu Jao-panga, který byl roku 1987 v rámci boje proti „buržoaznímu liberalismu“ odstaven od moci.

Když 15. dubna 1989 zemřel, začali se na náměstí Tchien-an-men v samém srdci Pekingu shromažďovat studenti k pietním shromážděním a ozvaly se hlasy, že ÚV nevěnuje dostatek vážnosti památce svého bývalého generálního tajemníka. O týden později studenti zformovali petici se sedmi požadavky. Na schodech do budovy Velké síně lidu, kde probíhají důležitá stranická a státní zasedání, pak v patetickém gestu poklekli tři studentští zástupci s peticí. Nikdo ji však od nich nepřevzal a události nabraly nový spád.

Na prvním místě mezi studentskými požadavky byla žádost, aby Politbyro přehodnotilo svůj postoj k zásluhám zesnulého Chu Jao-panga. Tato prosba měla hlubší smysl, neboť Chu Jao-pang se těšil pověsti liberálního politika a zastánce názoru, že v Číně je třeba otevřít debatu o politických reformách. Žádost o přehodnocení jeho osobnosti byla nepřímo vyjádřeným požadavkem, aby se vedení země se vší vážností začalo zabývat demokratizací systému.

Studenti dále žádali svobodu tisku a nezávislé zpravodajství, boj proti korupci v nejvyšších stranických kruzích („nejvyšší straničtí a státní představitelé ať zveřejní majetek svůj a svých příbuzných, ať rázně zakročí proti korupci a zveřejní výsledky svého šetření“), zlepšení materiálních podmínek studentů a učitelů a také rehabilitaci všech, kdo byli perzekvování v kampani „proti buržoaznímu liberalismu“.

Fenomén studentského hnutí provází celý proces čínské modernizace ve 20. století s jeho snahou proměnit Čínu ve spravedlivou a racionální společnost. Je postaven na přesvědčení, že když se mladí lidé spojí a vyjdou do ulic, aby ukázali, že jsou připraveni k oběti, uvedou dějiny do pohybu správným směrem. Tak je v čínských učebnicích historie vykládán odkaz Májového hnutí 1919 i dějiny komunistické strany a revolučního hnutí. Studenti, kteří na jaře 1989 odcházeli demonstrovat na náměstí Tchien-an-men, byli podle svých historických vzorů připraveni k oběti v přesvědčení, že i oni pohnou dějinami a přinesou Číně pokrok. Prvek sebeobětování ještě zesílil, když vláda odmítla přijmout petici, a studenti zareagovali hladovkou.

Široká veřejnost postoje a gesta studentů sledovala se zájmem a sympatiemi a vyjadřovala jim podporu. Lidé se začali scházet na náměstí, které překypovalo karnevalovou atmosférou, hudbou a tancem, také kvůli do té doby nepoznanému pocitu svobody. Pekiňané se nadchli pro „svoje“ náměstí, kam nesahá vliv povinných politických školení ani pokrytectví ideologie hlásající rovnost a zároveň zaštiťující prudce narůstají nerovnost. V jednu chvíli se zde shromáždilo víc než jeden milión lidí.

Dědictví Tchien-an-menu

Hnutí na Náměstí Tchien-an-men bylo nakonec brutálně potlačeno armádou o síle dvou set tisíc vojáků. Před tím, než vojáci dostali příkaz k zásahu, proběhlo přeskupení sil uvnitř Politbyra, reformně naladění politici v čele s tehdejším generálním tajemníkem Čao C´-jangem byli odstaveni a moc se přesunula do rukou konzervativců a technokratů, které tehdy reprezentoval Li Pcheng (s Teng Siao-pchingem v pozadí). Čao C´-jang pak až do své smrti v roce 2005 žil v domácím vězení, události z jara 1989 se staly tabu a lidé, kteří by je chtěli připomínat, jsou vězněni, případně různě šikanováni.

Masakr na náměstí Tchien-an-men (a je jedno, že ve skutečnosti lidé umírali především na přístupové cestě k náměstí) představuje zlom v poválečných čínských dějinách. Po Tchien-an-menu ztratila KS Číny legitimitu, která od vítězství komunistické revoluce v roce 1949 stála na úzkém sepětí „lidu“ a moci. Kredit ztratila i armáda, hlavní pilíř, na němž stojí moc KS.

Odcizení mezi lidem a mocí symbolicky vyjadřuje dnešní podoba největšího náměstí na světě. Původně bylo postavené na počest vítězství lidové revoluce a jako místo, kde lid si podává ruce s mocí. Dnes obrovskou plochu náměstí rozdělují zátarasy, návštěvníci musí projít bezpečnostní kontrolou jako na letišti, všude kolem hlídají muži v uniformách.