Írán po sedmi letech znovu otevírá velvyslanectví v Saúdské Arábii. Normalizace vztahů mezi oběma zeměmi je výsledkem čínské diplomatické iniciativy s cílem prosadit se v regionu na úkor Spojených států.

Čínská lidová republika usiluje o zaplnění volného mezinárodně politického prostoru na Blízkém východě, který vznikl po změnách zahraničněpolitické strategie USA vůči Blízkému východu, a to jak během Trumpovy, tak i Bidenovy administrativy.

To se v poslední době projevilo v úspěšné snaze čínské diplomacie mediovat normalizace vztahů mezi dvěma tradičními regionálními rivaly Íránem a Saúdskou Arábií. Obě země přerušily diplomatické styky před sedmi lety poté, co byl v sunnitské Saúdské Arábii popraven vlivný šíitský klerik Nimr al-Nimr a následně protestující davy napadly saúdská diplomatická zastoupení v Íránu. Nyní, tedy v úterý 6. června, byla otevřena íránská ambasáda v Rijádu, což úspěšnost čínského snažení o normalizaci vztahů podtrhuje.

Zatímco Írán s Čínou stabilně spolupracuje už několik dekád, Saúdská Arábie je od 50. let 20. století zásadním regionálním spojencem USA, tedy země, kterou ČLR v poslední době považuje za svého úhlavního nepřítele. Saúdsko-americké spojenectví však v poslední době zažívá silné otřesy.

Spory mezi současným korunním princem Muhammadem bin Salmánem, který dal před čtyřmi lety rozčtvrtit novináře Džamála Chášukdžího, a Bidenovou administrativou, která za jeden z pilířů své politiky považuje obranu demokracie a lidských práv, celkové oslabení amerických pozic na Blízkém východě, čínský hlad po surovinách a ochota rozvíjet mezinárodní spolupráci bez kritických poznámek na porušování lidských práv, to vše saúdský přístup k regionální bezpečnosti proměnilo.

Dříve žila sunnitská Saúdská Arábie jakožto blízký spojenec USA v neustálém strachu z potenciálního vojenského střetu s šíitskou náboženskou diktaturou Íránem, s nímž soupeřila na různých místech regionu, přičemž se spoléhala na americkou vojenskou a diplomatickou sílu. Změna mezinárodněpolitických okolností a rozložení sil v regionu však vedla Saúdy nejen k přehodnocení jejich postoje vůči spojenectví s USA, ale i k pragmatické a smířlivější politice právě vůči Íránu.

Mezi blízkovýchodními zeměmi má Čína pověst nestranné země, nezatížené koloniální minulostí a zasahováním do politiky regionu. Také zásluhou ekonomických příležitostí je v regionu považována za perspektivního a důvěryhodného partnera. Čína sama jednak v oblasti hledá ekonomické šance a jednak se snaží vybudovat si zde pověst velmoci schopné dosáhnout konsenzu, přispívat ke zmírnění konfliktů a zprostředkování míru.

Budování pověsti mírotvorce na Blízkém východě je součástí globální strategie generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pchinga s cílem prosadit vlastní pojetí mezinárodního řádu a norem mezinárodního soužití. Tyto ambice se ostentativně odvolávají na potřebu bránit Chartu OSN, „demokratizovat“ mezinárodní vztahy a učinit konec „hegemonii USA“. Fakticky však znamenají snahu prosadit na mezinárodní úrovni takové pojetí mezinárodního řádu, v jehož centru bude stát Čína a její zájmy.

Dohoda o strategické spolupráci s Čínou

Pro mezinárodně izolovaný a sankciovaný Írán znamenala velkou naději Dohoda o strategické spolupráci na 25 let s Čínou, podepsaná v březnu roku 2021. Přestože úplné znění Dohody dosud nebylo zveřejněno, v době jejího podepsání byl íránský tisk zahlcen řadou článků, které vyzdvihovaly její význam a zároveň význam Číny obecně jakožto drahocenného partnera.

Rovněž se však mezi íránskou veřejností vzedmula vlna kritiky, poukazující na jednostrannost Dohody, na íránskou ztrátu suverenity, na „čínský kolonialismus“ v Íránu a podobně. S tou se bylo možné setkat především na Twitteru, který navzdory státní cenzuře, poskytuje jistý prostor k publikování alternativních názorů.

Ve státním tisku však na jaře 2021 převažovaly zprávy plné entuziasmu, které vychvalovaly sílu čínské ekonomiky, vyspělost čínských technologií a blahodárný vliv Dohody na budoucnost íránské ekonomiky. Poslední dva roky nicméně ukázaly, že Dohoda nové čínské investice v Íránu dosud nijak zvlášť neuspíšila.

Na základě veřejně dostupných informací se však spíše zdá, že Čína se vzhledem k mezinárodním sankcím vůči Íránu a jeho politické nestabilitě zdráhá do země investovat. A nadšení íránských státních médií ze spolupráce s Čínou proto postupně ochladlo. Navzdory zklamání z dosud nezrealizovaných čínských investic je však Čína stále jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů Íránu, zejména pak v koupi íránských ropných produktů.

Si Ťin-pching v Saúdské Arábii

Veliký obrat pro vztahy mezi Čínou, Íránem a arabskými státy Perského zálivu znamenal prosinec 2022. Nejprve Si Ťin-pching navštívil Saúdskou Arábii, kde došlo mimo jiné k podepsání společných prohlášení Číny se zeměmi organizace CCASG (též známá pod zkratkou GCC — Gulf Cooperation Council), která se explicitně vymezují vůči Íránu.

Státy sdružené v CCSAG, mezi nimi jako nejvlivnější Saúdská Arábie, vyjádřily společný úmysl „řešit íránský jaderný problém” a zabránit šíření íránských balistických raket a dronů. Íránské aktivity v regionu zde byly označeny za destabilizující a Írán byl obviněn z podpory teroristických organizací. Tato vyjádření v Íránu logicky vzbudila velké pozdvižení a ve státních médiích se objevily názory projevující zklamání z dohody o strategické spolupráci s Čínou a místy až rozhořčená kritika čínského sbližování s CCASG.

Navzdory celkovému obsahu jednání se zeměmi Zálivu kriticky namířenými proti Íránu a bez ohledu na vnitrostátní mediální pohoršení nepodnikla Íránská vláda adekvátní diplomatická protiopatření. Íránský ministr zahraničí tweetoval, že Írán nemá s nikým žádné spory, aniž by přímo jmenoval Čínu. Dokonce ani nebyl oficiálně předvolán čínský velvyslanec.

Jak informovala agentura Reuters, Si Ťin-pching během jednání se zeměmi Zálivu zároveň projevil zájem zprostředkovat mezi Íránem a Saúdskou Arábií jednání. Na to nejvyšší představitel Saúdské Arábie Muhammad bin Salmán reagoval pozitivně, načež Saúdové předali čínské delegaci své návrhy ke zprostředkování. Vzhledem k tomu, že podobné kroky nejsou nikdy výsledkem okamžitého hnutí mysli nejvyšších státních představitelů, nýbrž vyžadují předchozí déletrvající přípravy, lze vývoj situace chápat jako předjednaný jak s Íránem, tak se Saúdskou Arábií.

Deklarace odsuzující Írán mimo jiné posloužila Číně k tomu, aby mohla deklarovat, že její postoj je v souladu se sankcemi přijatými OSN, tj. mezinárodní organizace, na jejíž autoritu se ráda odvolává a kde se soustavně snaží vybudovat pověst „zodpovědné velmoci“.

Raísí v Číně

Na saúdskou etapu navázal další milník v jednáních, kterým byla státní návštěva íránského prezidenta Raísího v Číně v únoru letošního roku. Doprovázela jej početná delegace, včetně šesti ministrů a dalších významných představitelů íránské vlády. Kromě výměny řady proslovů bylo podepsáno dvacet memorand o porozumění, v jejichž rámci Čína nabídla investice do Íránu v řádech miliard dolarů v průmyslových, zemědělských a dalších projektech. Návštěva Číny proběhla hladce, aniž by se předtím Si Ťin-pching omluvil za své protiíránské výroky během návštěvy v Saúdské Arábii.

Raisí a Si Ťin-pching potvrdili vzájemnou podporu ve „věci obrany suverenity a územní celistvosti“, což lze chápat jako potvrzení čínských nároků na Tchaj-wan a zároveň jako podporu íránských představ o vlastní „územní celistvosti“, přestože íránské nároky na ostrovy Abú Músá, Velký Tunb a Malý Tunb v Perském zálivu nebyly v oficiálních prohlášeních explicitně jmenovány.