Írán po sedmi letech znovu otevírá velvyslanectví v Saúdské Arábii. Normalizace vztahů mezi oběma zeměmi je výsledkem čínské diplomatické iniciativy s cílem prosadit se v regionu na úkor Spojených států.

Čínská lidová republika usiluje o zaplnění volného mezinárodně politického prostoru na Blízkém východě, který vznikl po změnách zahraničněpolitické strategie USA vůči Blízkému východu, a to jak během Trumpovy, tak i Bidenovy administrativy.

To se v poslední době projevilo v úspěšné snaze čínské diplomacie mediovat normalizace vztahů mezi dvěma tradičními regionálními rivaly Íránem a Saúdskou Arábií. Obě země přerušily diplomatické styky před sedmi lety poté, co byl v sunnitské Saúdské Arábii popraven vlivný šíitský klerik Nimr al-Nimr a následně protestující davy napadly saúdská diplomatická zastoupení v Íránu. Nyní, tedy v úterý 6. června, byla otevřena íránská ambasáda v Rijádu, což úspěšnost čínského snažení o normalizaci vztahů podtrhuje.

Zatímco Írán s Čínou stabilně spolupracuje už několik dekád, Saúdská Arábie je od 50. let 20. století zásadním regionálním spojencem USA, tedy země, kterou ČLR v poslední době považuje za svého úhlavního nepřítele. Saúdsko-americké spojenectví však v poslední době zažívá silné otřesy.

Spory mezi současným korunním princem Muhammadem bin Salmánem, který dal před čtyřmi lety rozčtvrtit novináře Džamála Chášukdžího, a Bidenovou administrativou, která za jeden z pilířů své politiky považuje obranu demokracie a lidských práv, celkové oslabení amerických pozic na Blízkém východě, čínský hlad po surovinách a ochota rozvíjet mezinárodní spolupráci bez kritických poznámek na porušování lidských práv, to vše saúdský přístup k regionální bezpečnosti proměnilo.

Dříve žila sunnitská Saúdská Arábie jakožto blízký spojenec USA v neustálém strachu z potenciálního vojenského střetu s šíitskou náboženskou diktaturou Íránem, s nímž soupeřila na různých místech regionu, přičemž se spoléhala na americkou vojenskou a diplomatickou sílu. Změna mezinárodněpolitických okolností a rozložení sil v regionu však vedla Saúdy nejen k přehodnocení jejich postoje vůči spojenectví s USA, ale i k pragmatické a smířlivější politice právě vůči Íránu.

Mezi blízkovýchodními zeměmi má Čína pověst nestranné země, nezatížené koloniální minulostí a zasahováním do politiky regionu. Také zásluhou ekonomických příležitostí je v regionu považována za perspektivního a důvěryhodného partnera. Čína sama jednak v oblasti hledá ekonomické šance a jednak se snaží vybudovat si zde pověst velmoci schopné dosáhnout konsenzu, přispívat ke zmírnění konfliktů a zprostředkování míru.

Budování pověsti mírotvorce na Blízkém východě je součástí globální strategie generálního tajemníka KS Číny Si Ťin-pchinga s cílem prosadit vlastní pojetí mezinárodního řádu a norem mezinárodního soužití. Tyto ambice se ostentativně odvolávají na potřebu bránit Chartu OSN, „demokratizovat“ mezinárodní vztahy a učinit konec „hegemonii USA“. Fakticky však znamenají snahu prosadit na mezinárodní úrovni takové pojetí mezinárodního řádu, v jehož centru bude stát Čína a její zájmy.

Dohoda o strategické spolupráci s Čínou

Pro mezinárodně izolovaný a sankciovaný Írán znamenala velkou naději Dohoda o strategické spolupráci na 25 let s Čínou, podepsaná v březnu roku 2021. Přestože úplné znění Dohody dosud nebylo zveřejněno, v době jejího podepsání byl íránský tisk zahlcen řadou článků, které vyzdvihovaly její význam a zároveň význam Číny obecně jakožto drahocenného partnera.

Rovněž se však mezi íránskou veřejností vzedmula vlna kritiky, poukazující na jednostrannost Dohody, na íránskou ztrátu suverenity, na „čínský kolonialismus“ v Íránu a podobně. S tou se bylo možné setkat především na Twitteru, který navzdory státní cenzuře, poskytuje jistý prostor k publikování alternativních názorů.

Ve státním tisku však na jaře 2021 převažovaly zprávy plné entuziasmu, které vychvalovaly sílu čínské ekonomiky, vyspělost čínských technologií a blahodárný vliv Dohody na budoucnost íránské ekonomiky. Poslední dva roky nicméně ukázaly, že Dohoda nové čínské investice v Íránu dosud nijak zvlášť neuspíšila.

Na základě veřejně dostupných informací se však spíše zdá, že Čína se vzhledem k mezinárodním sankcím vůči Íránu a jeho politické nestabilitě zdráhá do země investovat. A nadšení íránských státních médií ze spolupráce s Čínou proto postupně ochladlo. Navzdory zklamání z dosud nezrealizovaných čínských investic je však Čína stále jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů Íránu, zejména pak v koupi íránských ropných produktů.

Si Ťin-pching v Saúdské Arábii

Veliký obrat pro vztahy mezi Čínou, Íránem a arabskými státy Perského zálivu znamenal prosinec 2022. Nejprve Si Ťin-pching navštívil Saúdskou Arábii, kde došlo mimo jiné k podepsání společných prohlášení Číny se zeměmi organizace CCASG (též známá pod zkratkou GCC — Gulf Cooperation Council), která se explicitně vymezují vůči Íránu.

Státy sdružené v CCSAG, mezi nimi jako nejvlivnější Saúdská Arábie, vyjádřily společný úmysl „řešit íránský jaderný problém” a zabránit šíření íránských balistických raket a dronů. Íránské aktivity v regionu zde byly označeny za destabilizující a Írán byl obviněn z podpory teroristických organizací. Tato vyjádření v Íránu logicky vzbudila velké pozdvižení a ve státních médiích se objevily názory projevující zklamání z dohody o strategické spolupráci s Čínou a místy až rozhořčená kritika čínského sbližování s CCASG.

Navzdory celkovému obsahu jednání se zeměmi Zálivu kriticky namířenými proti Íránu a bez ohledu na vnitrostátní mediální pohoršení nepodnikla Íránská vláda adekvátní diplomatická protiopatření. Íránský ministr zahraničí tweetoval, že Írán nemá s nikým žádné spory, aniž by přímo jmenoval Čínu. Dokonce ani nebyl oficiálně předvolán čínský velvyslanec.

Jak informovala agentura Reuters, Si Ťin-pching během jednání se zeměmi Zálivu zároveň projevil zájem zprostředkovat mezi Íránem a Saúdskou Arábií jednání. Na to nejvyšší představitel Saúdské Arábie Muhammad bin Salmán reagoval pozitivně, načež Saúdové předali čínské delegaci své návrhy ke zprostředkování. Vzhledem k tomu, že podobné kroky nejsou nikdy výsledkem okamžitého hnutí mysli nejvyšších státních představitelů, nýbrž vyžadují předchozí déletrvající přípravy, lze vývoj situace chápat jako předjednaný jak s Íránem, tak se Saúdskou Arábií.

Deklarace odsuzující Írán mimo jiné posloužila Číně k tomu, aby mohla deklarovat, že její postoj je v souladu se sankcemi přijatými OSN, tj. mezinárodní organizace, na jejíž autoritu se ráda odvolává a kde se soustavně snaží vybudovat pověst „zodpovědné velmoci“.

Raísí v Číně

Na saúdskou etapu navázal další milník v jednáních, kterým byla státní návštěva íránského prezidenta Raísího v Číně v únoru letošního roku. Doprovázela jej početná delegace, včetně šesti ministrů a dalších významných představitelů íránské vlády. Kromě výměny řady proslovů bylo podepsáno dvacet memorand o porozumění, v jejichž rámci Čína nabídla investice do Íránu v řádech miliard dolarů v průmyslových, zemědělských a dalších projektech. Návštěva Číny proběhla hladce, aniž by se předtím Si Ťin-pching omluvil za své protiíránské výroky během návštěvy v Saúdské Arábii.

Raisí a Si Ťin-pching potvrdili vzájemnou podporu ve „věci obrany suverenity a územní celistvosti“, což lze chápat jako potvrzení čínských nároků na Tchaj-wan a zároveň jako podporu íránských představ o vlastní „územní celistvosti“, přestože íránské nároky na ostrovy Abú Músá, Velký Tunb a Malý Tunb v Perském zálivu nebyly v oficiálních prohlášeních explicitně jmenovány.

Co se naopak v oficiálních dokumentech, jak je publikovala čínská i íránská strana, objevovalo, byly výpady namířené proti Spojeným státům a západním zemím obecně zaobalené ve floskulích typu „obrany mezinárodní spravedlnosti a férovosti“ a společného boje obou zemí proti „unilateralismu, hegemonismu a šikaně“.

Podle oficiální zprávy o Raísího a Si Ťin-pchingově jednání Čína také „odmítá vměšování zahraničních sil do vnitřních záležitostí Íránu“, neboť „podkopávají bezpečnost a stabilitu země“. Jinými slovy, Čína podpořila Írán v brutálních represích namířených proti domácím protestům a odmítla kritiku mezinárodního společenství namířenou proti potlačování lidských práv íránským autoritářským režimem.

Normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a Íránem pod záštitou Číny

Raísího cesta byla první návštěvou íránského prezidenta v Číně po dvaceti letech. Ukázala, že čínsko-íránské diplomatické vztahy se navzdory předchozím čínským prohlášením v Saúdské Arábii neotřásly. Byl dokonce navržen další postup vedoucí k normalizaci íránsko-saúdských vztahů. Je otázkou, do jaké míry íránský režim na tuto strategii přistoupil dobrovolně a do jaké míry byl k jednacímu stolu přiveden domácími okolnostmi, zejména masovou nespokojeností obyvatelstva a probíhajícími protesty a čínským diplomaticko-ekonomickým tlakem.

Důležitým aspektem je ale fakt, že v jednání Írán nezastupoval ministr zahraničí Abdollahián, ale rovnou sekretář Nejvyšší rady národní bezpečnosti Alí Šamchání. Tento krok ukazuje k tomu, že pro Írán se jedná nejen o zahraničněpolitickou, ale i o klíčovou bezpečnostní záležitost, v níž bylo nutné dosáhnout shody napříč nejvyššími posty režimu včetně mocenského okruhu kolem Nejvyššího vůdce Alího Chámeneího.

Samotné íránské ministerstvo zahraničí by pro učinění tohoto významného kroku v rámci složitých mocenských struktur uvnitř íránského režimu nemělo dostatečně silný mandát. Naopak Šamchání a jemu podřízený orgán Nejvyšší rada národní bezpečnosti má pro provedení této významné diplomatické otočky dostatečně silný mandát a důvěru.

Perspektiva íránského tisku

Íránský státní tisk zprávu o budoucí normalizaci vztahů se Saúdskou Arábií podával poměrně překvapeně, zároveň však vykázal postupnou proměnu rétoriky. Původně agresivní a konfrontační tón, patrný například v konfrontačním článku namířeném proti Muhammadu Bin Salmánovi, se postupně obrátil k relativně smířlivému a vstřícné rétorice.

Je zjevné, že íránský tisk po letech negativního referování o Saúdské Arábii hledá pozitiva poměrně obtížně. Polostátní agentura Tasním, která má blízké vazby na Islámské revoluční gardy, v několika článcích akcentovala pozitiva dohody vzhledem ke konfliktu v Jemenu, přičemž dohoda mezi Íránem a Saúdskou Arábií by prý mohla vést až k celkovému ukončení tamní občanské války. Státní agentura IRNA se vedle Jemenu dotkla i možností politické spolupráce obou států v souvislosti s Libanonem či Irákem, jejichž situaci by prý Čína s Íránem mohly společně stabilizovat.

Ačkoli tedy lze z novinových textů vycítit jistou dávku spokojenosti již nyní, celkově se zdá, že íránský tisk je k situaci obezřetný a s chválou vyčkává na moment, kdy budou provedeny nějaké další kroky a nová politika sblížení přinese konkrétní výsledky.

Roli ČLR v regionu nicméně íránský tisk vnímá pozitivně a Čínu jako takovou považuje za nového světového diplomata. Tento obdiv ke strategickému partnerovi poněkud kalí zprávy z íránského mezinárodního obchodu, které v době, kdy sílí úzké vazby s Čínou, ukazují na pokles íránského exportu do Číny za setrvalého nárůstu čínského importu do Íránu.

I když na skutečné výsledky normalizace vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií bude nezbytné ještě počkat, dohoda zaštítěná Čínou reflektuje několik významných změn v mezinárodní politice a konkrétně ve vztazích mezi zeměmi Blízkého východu. Ukázala, že Čína je stále více odhodlána angažovat se na Blízkém východě, kde ze světových velmocí do nedávna dominovaly Spojené státy.

Ve snaze převzít autoritu USA jako hlavní světové mocnosti je přitom Čína dokonce připravena přebrat významnou roli mediátora v komplikovaných záležitostech, jako je dlouhodobý spor Íránu se Saúdskou Arábií. Dosavadní úspěchy čínské diplomatické iniciativy zároveň potvrzuje, že americká role v regionu slábne, což její zdejší spojenci reflektují, přehodnocují své bezpečnostní i mezinárodněpolitické priority a obracejí se na nové, z jejich pohledu perspektivní partnery.