Farma zvířat s čínskými rysy
David GardášPotravinová politika Číny stojí na rozcestí. Vedle rapidně rostoucí spotřeby masa dochází také k rozvoji rostlinných alternativ a buněčného masa. Budoucnost čínského stravování bude mít zásadní dopad na celý svět.
Svět nedávno obletěly záběry obří budovy na okraji města E-čou v čínské provincii Chu-pej, která je označována za nejvyšší volně stojící vepřín na světě. Uvnitř budovy, jejíchž šestadvacet pater v České republice překonají jen věžáky na pražském Pankráci a brněnská AZ Tower, sledují zvířata na kamerách s vysokým rozlišením uniformovaní technici ve velitelském centru — ne nepodobném řídícímu středisku americké NASA.
Každé patro této budovy funguje jako samostatná farma, zajišťující všechny fáze průmyslového života zvířat: od prostor pro umělou inseminaci a chov březích samic přes sektor pro rození a kojení selat, část určenou pro výkrm až po porážku odchovaných prasat.
Spotřeba masa jako ukazatel rozvoje
První farmu, která zahájila provoz loni v říjnu, má brzy doplnit další identická výšková budova s kombinovanou kapacitou 1,2 milionu prasat ročně. Svým důrazem na technologickou preciznost a standardizovanost celého procesu však tyto provozy spíše než farmy připomínají továrny.
Dokonce i prasečí výkaly se zde měří, sbírají a část z nich se používá k výrobě elektřiny — a naopak přebytečné teplo generované nedalekou cementárnou má sloužit k „zajištění teplých koupelí a ohřívání pitné vody pro prasata“. Cílem však není zvířata během jejich předem určeného života hýčkat, ale — jak prohlásil mluvčí megaprasečína — tyto procesy jednoduše umožní „prasatům růst rychleji s menším množstvím krmiva“.
Výstavba podobných zařízení reaguje na rostoucí poptávku části čínské populace, pro kterou přestala být zvýšená spotřeba masa díky rostoucí životní úrovni vzácným luxusem. Zatímco v šedesátých letech dvacátého století zkonzumoval průměrný Číňan méně než pět kilogramů masa ročně, s rozvojem hospodářství po reformách Teng Siao-pchinga od konce sedmdesátých let jeho spotřeba prudce rostla — na dvacet kilogramů na obyvatele koncem osmdesátých let a nyní v průměru až na 63 kilogramů. Na Čínu tak dnes připadá 28 procent světové spotřeby masa; u vepřového je to dokonce celých 50 procent.
Rozvoj megafarem se zrychlil paradoxně v roce 2018, kdy africký mor prasat zpustošil čínský vepřový průmysl. Studie časopisu Nature odhaduje, že v důsledku přímé nákazy, vybíjení potenciálně nakažených chovů a kvůli dalším okolnostem uhynulo v zemi více než čtyřicet milionů prasat. Oficiálně jich přitom Čína do července 2019 nahlásila „jen“ 1,2 milionu.
Čínští strávníci na rozcestí
Čínská lidová republika disponuje přibližně deseti procenty světové rozlohy orné půdy, ale na světové populaci má zhruba pětinový podíl. Zemědělská půda přitom vynáší plošně méně než v ostatních velkých ekonomikách a země se tak stala největším dovozcem zemědělského zboží. Dováží více než polovinu světové produkce sójových bobů, většinou právě pro krmení hospodářských zvířat.
Na druhou stranu je třeba dodat, že podobně jako jiné modernizující se společnosti jinde ve světě se i dnešní mladí Číňané častěji hlásí ke zdravějšímu životnímu stylu a přemýšlí nad svým jídelníčkem. Čína tak tvoří již 53 procent světového trhu s „rostlinným masem“.
Vince Lu, zakladatel pekingské firmy Zhenmeat, která se zabývá rostlinnými bílkovinami, konstatuje, že pandemie, obchodní válka a zhoršování životního prostředí o ně zvyšuje zájem spotřebitelů. „Čína naléhavě potřebuje alternativy masa,“ a dodává, „jde o národní bezpečnost“.
Další technologií, o které se v souvislosti s novými stravovacími návyky v posledních letech diskutuje, je využití buněčného masa, tedy živočišných bílkovin vypěstovaných v laboratoři.
V roce 2017 podepsala Čína dohodu o dovozu technologie kultivovaného masa z Izraele v hodnotě 300 milionů dolarů. Sun Pao-kuo, prezident Pekingské technologické a obchodní univerzity, při této příležitosti poznamenal, že alternativy masa na bázi buněk jsou záležitostí „strategického významu“, která má „zaručit budoucí dodávky masa do Číny“.
Můžeme tedy říci, že Čína se v oblasti potravinové politiky nachází na rozcestí a její rozhodnutí mohou vést přinejmenším dvěma směry. Prvním je prohlubování industrializace a komodifikace (nejen) hospodářských zvířat do naprosto absurdních rozměrů. Druhým je hledání alternativ, které dokážou zkombinovat efektivitu i etiku na straně producentů, tak i uspokojení na straně konzumentů.
Vzhledem k velikosti čínské populace budou mít tato rozhodnutí zásadní dopad nejen v Číně, ale na celém světě. Do značné míry se budou podílet na tom, jakým směrem se lidstvo vydá v přístupu ke zvířatům, stejně jako se postaví ke změnám klimatu či deforestaci. V neposlední řadě bude mít cesta, jakou se Čína vydá v potravinářské politice, významný vliv na budoucí přenos patogenů ze zvířat na člověka.