V důsledku války s Ruskem překročilo české hranice aktuálně kolem 300 tisíc Ukrajinců. Každý z nich si sebou nese jiný příběh. Co je už v České republice potkalo, v co doufají a na co čekají?

V Praze se s nimi můžete setkat u Kongresového centra na Vyšehradě. V sobotu tu ale není tak mnoho lidí. Ve všední dny, a obzvlášť na začátku války, jich bývalo mnohem víc. Uvnitř budovy se dělí do dvou front: na ty, kteří mají kde bydlet, a na ty, již kromě registrace, udělení víza a zdravotního pojištění potřebují také ubytovat.

První fronta je krátká, druhá dlouhá. Mnoho z nich sem přijíždí přímo z nádraží s dětmi a ti, kterým se podařilo vzít si s sebou nějaké věci, také s kufry a domácími mazlíčky. Jsou unavení a nezřídka i bezradní.

Mezi personálem, který pomáhá ukrajinským emigrantům, jsou naštěstí i dobrovolníci ovládající ukrajinštinu nebo ruštinu. Asistují jim při vyplňování formulářů, neboť psát latinkou je pro mnohé nezvyk, odpovídají na dotazy, roznášejí jídlo, nápoje, pastelky a omalovánky pro děti.

Na veliké obrazovce v konferenčním sále Kongresového centra se každou chvíli objevuje varování: nekomunikujte s podvodníky, kteří vám slibují urychlit proces udělení víza, zdravotního pojištění nebo materiální pomoci. Vyskytují se bohužel i tací, kteří se přiživují na lidském neštěstí. Nezřídka jde o jejich někdejší krajany, jimž hraje do karet znalost jazyka a bezradnost Ukrajinců v novém prostředí.

Fronty postupují plynule, nikdo není odmítnut, proces je zorganizován na vysoké úrovni. Každý z nově příchozích dostane do pasu razítko s nápisem „Strpěn na území“. Víza tohoto typu platí rok. Počítá se samozřejmě s jejich prodloužením, bude-li to situace vyžadovat.

Vděčné vzpomínky na pomoc dobrovolníků

Jiným místem, kde se můžeme setkat s uprchlíky, je Úřad práce. Tady Ukrajinci vyplní formulář, aby se dostali do evidence. Obdrží peněžní výpomoc ve výši 1970 korun na dítě do šesti let, 2420 korun na dítě ve věku od šesti do patnácti let, 2770 korun na osobu ve věku patnáct až šestadvacet let a 2490 korun na osobu starší. Zde se také dovídají, jaká se nabízejí volná pracovní místa.

Ve dnech, kdy úřední hodiny začínají v osm ráno, přicházejí lidé už kolem šesté. Kromě hlavní fronty stojí pár lidí v menší řadě přímo před vchodem do budovy — jsou to prý ti, kteří tu čekali už včera, ale nestihli se dostat do jednotlivých kanceláří. Vyvolává to napětí, uprchlíci se začínají hádat a obviňovat se z nedodržování pravidel.

Někdo žertem podotýká, že toto úsilí by se mělo využít k dosažení užitečnějších cílů, ale dřív či později se každý z nich dočká chvíle, kdy přijde konečně na řadu.

Lidé si krátí čas ve frontě vyprávěním příběhů o tom, jak se dostali do Prahy. Starší, jistě nejméně padesátiletá, žena vypráví, že si ji s rodinou k sobě nastěhoval Rus, který už dlouho žije v České republice a má místní občanství. Tímto způsobem vyjadřuje svůj postoj k válce, kterou jeho vlast rozpoutala.

Jiná paní středního věku vykládá, že tady byla na návštěvě u svého muže, jenž zde už dlouho pracuje. Koupila si letenku z Prahy na 24. února v pět ráno. Odletět už samozřejmě nemohla. Její známí jí pak přivezli děti na polskou hranici, kde si je vyzvedla.

Všichni s povděkem vzpomínají na dobrovolníky z různých zemí, kteří každému z nich v tom nebo jiném stádiu útěku pomohli — někomu ve Lvově nebo v Ivano-Frankivsku, někomu v Polsku, jinému až tady. V té chvíli — ve frontě už stojíme skoro dvě hodiny — k našemu živému hadovi přijíždí auto, vystoupí z něj onen Rus a čekajícím lidem rozdává rohlíky.

„Bojím se, že si všichni na válku nakonec zvyknou“

Po všech zařizováních a řešeních veškerých administrativních záležitostí začínají poměrně klidné dny. Poměrně — protože každý z nás ví, že válka pokračuje, pod ruským bombardováním a týráním umírají lidé, ničí infrastrukturu měst, demolují domy a s nimi i každodenní život.

Všichni tráví mnoho času s různými komunikačními prostředky a ptají se po příbuzných, přátelích, známých a sousedech, kteří zůstali na Ukrajině, jak na tom jsou. Odpověď „Žijeme…“ na jeden den uklidní a umožní věnovat se všedním potřebám, které musí každý z uprchlíků v nové zemi uspokojovat. Pátrám mezi nimi, jak se jim to daří.