V důsledku války s Ruskem překročilo české hranice aktuálně kolem 300 tisíc Ukrajinců. Každý z nich si sebou nese jiný příběh. Co je už v České republice potkalo, v co doufají a na co čekají?

V Praze se s nimi můžete setkat u Kongresového centra na Vyšehradě. V sobotu tu ale není tak mnoho lidí. Ve všední dny, a obzvlášť na začátku války, jich bývalo mnohem víc. Uvnitř budovy se dělí do dvou front: na ty, kteří mají kde bydlet, a na ty, již kromě registrace, udělení víza a zdravotního pojištění potřebují také ubytovat.

První fronta je krátká, druhá dlouhá. Mnoho z nich sem přijíždí přímo z nádraží s dětmi a ti, kterým se podařilo vzít si s sebou nějaké věci, také s kufry a domácími mazlíčky. Jsou unavení a nezřídka i bezradní.

Mezi personálem, který pomáhá ukrajinským emigrantům, jsou naštěstí i dobrovolníci ovládající ukrajinštinu nebo ruštinu. Asistují jim při vyplňování formulářů, neboť psát latinkou je pro mnohé nezvyk, odpovídají na dotazy, roznášejí jídlo, nápoje, pastelky a omalovánky pro děti.

Na veliké obrazovce v konferenčním sále Kongresového centra se každou chvíli objevuje varování: nekomunikujte s podvodníky, kteří vám slibují urychlit proces udělení víza, zdravotního pojištění nebo materiální pomoci. Vyskytují se bohužel i tací, kteří se přiživují na lidském neštěstí. Nezřídka jde o jejich někdejší krajany, jimž hraje do karet znalost jazyka a bezradnost Ukrajinců v novém prostředí.

Fronty postupují plynule, nikdo není odmítnut, proces je zorganizován na vysoké úrovni. Každý z nově příchozích dostane do pasu razítko s nápisem „Strpěn na území“. Víza tohoto typu platí rok. Počítá se samozřejmě s jejich prodloužením, bude-li to situace vyžadovat.

Vděčné vzpomínky na pomoc dobrovolníků

Jiným místem, kde se můžeme setkat s uprchlíky, je Úřad práce. Tady Ukrajinci vyplní formulář, aby se dostali do evidence. Obdrží peněžní výpomoc ve výši 1970 korun na dítě do šesti let, 2420 korun na dítě ve věku od šesti do patnácti let, 2770 korun na osobu ve věku patnáct až šestadvacet let a 2490 korun na osobu starší. Zde se také dovídají, jaká se nabízejí volná pracovní místa.

Ve dnech, kdy úřední hodiny začínají v osm ráno, přicházejí lidé už kolem šesté. Kromě hlavní fronty stojí pár lidí v menší řadě přímo před vchodem do budovy — jsou to prý ti, kteří tu čekali už včera, ale nestihli se dostat do jednotlivých kanceláří. Vyvolává to napětí, uprchlíci se začínají hádat a obviňovat se z nedodržování pravidel.

Někdo žertem podotýká, že toto úsilí by se mělo využít k dosažení užitečnějších cílů, ale dřív či později se každý z nich dočká chvíle, kdy přijde konečně na řadu.

Lidé si krátí čas ve frontě vyprávěním příběhů o tom, jak se dostali do Prahy. Starší, jistě nejméně padesátiletá, žena vypráví, že si ji s rodinou k sobě nastěhoval Rus, který už dlouho žije v České republice a má místní občanství. Tímto způsobem vyjadřuje svůj postoj k válce, kterou jeho vlast rozpoutala.

Jiná paní středního věku vykládá, že tady byla na návštěvě u svého muže, jenž zde už dlouho pracuje. Koupila si letenku z Prahy na 24. února v pět ráno. Odletět už samozřejmě nemohla. Její známí jí pak přivezli děti na polskou hranici, kde si je vyzvedla.

Všichni s povděkem vzpomínají na dobrovolníky z různých zemí, kteří každému z nich v tom nebo jiném stádiu útěku pomohli — někomu ve Lvově nebo v Ivano-Frankivsku, někomu v Polsku, jinému až tady. V té chvíli — ve frontě už stojíme skoro dvě hodiny — k našemu živému hadovi přijíždí auto, vystoupí z něj onen Rus a čekajícím lidem rozdává rohlíky.

„Bojím se, že si všichni na válku nakonec zvyknou“

Po všech zařizováních a řešeních veškerých administrativních záležitostí začínají poměrně klidné dny. Poměrně — protože každý z nás ví, že válka pokračuje, pod ruským bombardováním a týráním umírají lidé, ničí infrastrukturu měst, demolují domy a s nimi i každodenní život.

Všichni tráví mnoho času s různými komunikačními prostředky a ptají se po příbuzných, přátelích, známých a sousedech, kteří zůstali na Ukrajině, jak na tom jsou. Odpověď „Žijeme…“ na jeden den uklidní a umožní věnovat se všedním potřebám, které musí každý z uprchlíků v nové zemi uspokojovat. Pátrám mezi nimi, jak se jim to daří.

Moje první spolubesednice se jmenuje Jana. To, že se jejím dočasným útočištěm stala právě Česká republika, ji překvapilo— nemířila sem, ale když ji jedna z dobrovolnic viděla úplně bezradnou, nabídla jí svou pomoc s ubytováním právě v Praze.

„Každý nový den začíná přibližně stejně — probudíte se, čtete noviny, pláčete,“ přiznává Jana.

Je trenérkou plavání a kandidátkou na mistryni sportu. Před válkou pracovala v Mezinárodní tenisové akademii v kyjevské okrajové čtvrti Pušča-Vodyca, která se nachází nedaleko od nyní nechvalně světově proslulých míst Hostomel a Buča. Teď Jana žije spolu s českými studenty v bytě v centru města.

Umí dobře anglicky. Kvůli hledání práce ve svém unikátním oboru požádala své nové známé, aby jí přeložili do češtiny životopis, ale velkým písmem do něj připsala, že česky neumí. Někdy měla dva až tři pohovory denně. Bohužel, zatím ji kvůli neznalosti češtiny odmítají.

„Vím, že bych mohla jít pracovat do McDonaldu, ale… viděla jsem spoustu videí, kde Ukrajinci radí, co po příjezdu za hranice dělat. Pochopila jsem, že se všichni chtějí vrátit, a ne každý ví, kam se uchýlit. Pro mnohé je odjezd ze země velmi těžký… Chlapci na videích doporučují, aby každý dělal to, co nejlíp umí. A sama jsem si uvědomila, že trénovat děti v bazénu je práce jednak důležitá, jednak je to pro mě relaxace. A zároveň je také tím, co umím nejlépe.“

Praha se Janě líbí: „Je to multikulturní vesmír. Mladí Češi, s nimiž se stýkám, nemají žádné stereotypy, jsou velmi tolerantní a je mi s nimi moc dobře. Praha mě šokuje, inspiruje a vyvolává ve mě spoustu emocí…“

Najednou Jana se jí zlomí hlas a dodá: „Když jsem žádala o dokumenty, bylo všechno dobře zorganizované. Fronty by mohly být i delší. Ale kdyby alespoň část těch zdrojů mohla jít na pokrytí potřeb těch, kteří teď bojují za Ukrajinu… Bojím se, že si všichni časem na válku zvyknou a přestanou na ni reagovat.“

Duše zůstaly na Ukrajině

Ukrajinci, kteří přijeli s dětmi, kromě hledání práce řeší i potíže s umístěním svých dětí do škol. Na facebookových skupinách „Česko pro Ukrajince. Oznámení. Práce. Praha“, „Ukrajinci v Praze“ a podobných se skoro každý den objevují žádosti o pomoc s umístěním dítěte do základní školy nebo do školky.

Děti, které chodí na první stupeň základní školy, to mají jednodušší — jazyk si osvojí už za půl roku. Pro starší je situace zpravidla obtížnější.

Olena s dcerou přijela z Kyjeva do vesnice Horoměřice v sousedství Prahy 6. Povoláním je novinářka, umí anglicky a základy češtiny. „Pokaždé, když vznikne nějaký problém, musíme jít na místní úřady pro informace z první ruky, ale úředníci mi někdy nejsou schopni dát přesnou odpověď, protože předpisy týkající se uprchlíků, se rychle mění,“ říká Olena.

Její dcera zanedlouho oslaví patnácté narozeniny. Na Ukrajině chodila do 9. třídy. V české vzdělávací soustavě je to poslední ročník, po němž je nutné skládat zkoušky v češtině, chce-li pokračovat ve studiu. Takže zapojit dívku do vzdělávacího procesu se ředitelé škol kvůli neznalosti jazyka neodvažují.

Vesnické zastupitelstvo uspořádalo bezplatné kursy češtiny pro uprchlíky, na nichž je možné naučit se jazyk v té nejzákladnější rovině pro uspokojení každodenních potřeb. Pro vstup na českou střední školu však podobná úroveň nedostačuje. Pokud se tedy situace do půl roku nezmění, bude muset navštěvovat intenzivní jazykové kursy.

Oleně mezitím přišla z jedné školy nabídka na umístění dcery do 8. třídy od poloviny dubna. A našlo se i jiné dočasné řešení: soukromá ukrajinská škola, v níž se vyučuje o sobotách. Tady by dívka mohla absolvovat 9. třídu. Kromě toho se Olena dozvěděla, že Ministerstvo osvěty a vědy Ukrajiny nyní nabízí také možnost vzdělávat se distančně. Jak ale vše skloubit?

Na mou otázku, jestli se už Olena snažila najít si práci, odpovídá: „Po tom, co jsme na Ukrajině museli prožít, bylo nutné nejprve nabrat novou energii. Mám totiž takovou povahu, že své síly dokážu rychle zmobilizovat, ale pak je musím dlouhou dobu čerpat zpátky. Někteří jdou do práce už po několika dnech nebo za týden, ale to se týká hlavně dělnických profesí.“

Olena má nabídky pracovat ve svém oboru, ale podotýká: „Momentálně neplánujeme dál, než na týden dopředu. Na začátku to byly dva, tři dny.“ Není zdaleka sama. Cesta k plnohodnotnému integračnímu procesu Ukrajinců je tedy komplikovaná nejen jejich neznalostí češtiny nebo neporozuměním, na jaký úřad se mají obrátit, ale částečně i prožitými traumaty a trvajícími obavami o situaci doma.

Snad nikdy jsme ještě nebyli závislí na zprávách tak jako dnes. Takřka všichni, kdo opustili svůj domov, jsou nedobrovolnými emigranty, nepřišli hledat novou práci v zahraničí. Jejich duše zůstala na Ukrajině, tam putují každý den jejich myšlenky a pozornost, ale zde se každý den vedle toho snaží pochopit, jak tu fungovat a na co je možné se v nejbližší době spolehnout.

„Jestli se něco stane, buď statečná a postarej se o děti“

Hanna je manželka vojáka a do České republiky přijela se třemi dětmi z Mariupolu. Staršímu synovi je dvanáct, prostřední holčičce šest a té mladší dva roky. V Polsku se stala obětí podvodníků, kteří ji nutili nelegálně pracovat. Naštěstí ji manželův kamarád odsud vyzvedl a přivezl do vesnice Vidovice.

Hanna je ráda: „Mladší dcerka Solomija už přestala plakat a bát se hlasitých zvuků. Je tady hodně dětí z Ukrajiny, hrají spolu fotbal, nacházejí si zábavu na houpačkách i na dětském hřišti.“

Nedávno se Hanna dozvěděla, že byl její manžel raněn do nohy. Píšu jí, že si jen těžko dovedu představit, jak se teď cítí. Místo odpovědi mi posílá screenshot své korespondence s manželem, jež obsahuje i tuto rusky psanou zprávu: „Hanničko, moc tě miluju. Pořád na vás myslím. Jestli se se mnou něco stane, buď statečná a postarej se o děti.“

Hanna musela vyhledat lékařskou pomoc — mívá silné migrény, které se v poslední době zhoršují. Kvůli neznalosti jazyka ji v nemocnici posílali z jedné ordinace do druhé. Pak ji nasměrovali na urgentní péči, kde se s lékařem dorozumívala pomocí Google překladače, a nakonec jí na základě stanovené diagnózy předepsali léky.

I ona pak ale objevila ještě další možnost: „Našli jsme lékaře, který řekl, že mě bude zadarmo léčit na poliklinice v Praze-Petrovicích. Má na Ukrajině několik příbuzných. Tady pracuje dvaatřicet let a rozhodl se, že bude Ukrajincům pomáhat zdarma.“

Hanna s umístěním dětí do školy a do školky nepospíchá: „V současném bydlišti jsme jen na pár týdnů a tyto věci budeme řešit, až se přestěhujeme na jiné místo, abychom děti netraumatizovali. Hned by si tady začaly zvykat a nacházet kamarády, a pak by vším procházely zase od znovu.“

Všichni jsou tu citliví a pozorní

Pocit bezpečí, který najednou získáte při překročení hranic, nejdřív převažuje nad zbytkem pocitů vyvolaných novými podmínkami — absence obvyklého okruhu známých a kamarádů, zažitého způsobu komunikace a pocitu vlastního domova. Toto bezpečí je posíleno zásluhou příbuzných, kteří v České republice žijí už delší čas.

Valentyna teď bydlí u syna v Brně. Její známí prý nevěřili, že ve svém věku (podle svých vlastních slov je „echt“ důchodkyně) zdolá tak dalekou cestu. Díky synovi se v průběhu svého putování, jež začalo v taxíku před domem v Charkově, setkávala se známými, kteří ji poskytovali potřebnou pomoc.

Valentyna se do poslední chvíle nikam jet nechystala, ale ostřelování nabíralo na intenzitě, takže v jeden okamžik se rozhodla rodné město přeci jen opustit. V Charkově na nádraží se při čekání na vlak nachladila, ale k lékaři nešla, protože je sama lékařka a než na Ukrajině propukla válka, ještě pracovala.

Léky si koupila ještě v Ivano-Frankivsku. Česky neumí, ale podotýká, že když se obrátí na sousedy, rozumí jí. „Pro sousední země, které nám pomáhají, je to velikánská zátěž, musíme jim moc poděkovat za jejich snahy a organizaci. Těší mě, s jakým porozuměním se tady k Ukrajincům staví — všichni chápou, co nás potkalo, chápou, co se děje v Charkově, všichni jsou citliví a pozorní.“

Valentyna připouští, že by mohla v České republice zůstat. Její manžel zemřel v roce 2020 na koronavirus. Známí jí telefonovali a vyprávěli, že se ve srovnání s dobou, kdy ještě byla v Charkově, situace tam velmi zhoršila. „Ale to víte, že by se mi i přesto chtělo domů,“ říká Valentyna. „Domov je domov… I když tady jsem jako v ráji.“

Se sousedy oslavit konec války

Štěstí na příbuzné v České republice měla i Teťana. V Praze žije její syn a sestra s neteří, které Teťana nejednou navštívila. Před několika dny oslavila narozeniny už v jejich společnosti.

Do Prahy Teťana přijela z Charkova spolu s dobrou kamarádkou a dvěma kočkami. Opustit své rodné město se rozhodla týden po začátku války. Rozhodnutí nebylo lehké, i když nebezpečí bylo očividné. Jejím blízkým se podařilo ji přesvědčit.

Teťana pracuje jako psycholožka, má vlastní klientelu, a to i v jiných zemích Evropy. Na začátku koronavirové pandemie pracovala distančně a stejným způsobem funguje i teď. Všemi způsoby se snaží podporovat ty, kteří zůstali na Ukrajině.

Umí několik základních českých frází. Jelikož češtinu využívá málo, s učením nepospíchá. Na otázku, jestli se vrátí domů, bez přemýšlení odpoví: „Ano!“. Čeká na den, kdy spolu se sousedy v Charkově oslaví konec války.

Mezi uprchlíky jsou i ti, jejichž budoucnost bude tak či onak těsně spjata s Českou republikou. Poslouchám příběh třiadvacetileté Marije a v duchu si upřímně přeji, aby se jí všechno podařilo.

Marija přijela z Kyjeva přímo do Prahy, protože hodlá nastoupit na Českou zemědělskou univerzitu. Učitelé vysoké školy teď hledají cesty, jak ji zapojit do práce, jelikož čas přijímacích zkoušek ještě nenastal. Pohovor má sice už za sebou, ale učitelé ještě nevědí, jaké nalézt pro Mariju už teď uplatnění.

Nyní pomáhá své tetě a dvěma sestřenicím, které sem z Ukrajiny také přijely. Sama žije v rodinném domku spolu s místními děvčaty. Doufá, že válka skončí a ona bude moct bez překážek jezdit ke svým blízkým na Ukrajinu. Přijímací komise zasedne v létě. Kéž by Mariji přijali a ona nastupovala do vysněné školy už jako zahraniční studentka, a ne jako válečná uprchlice.

Z ukrajinského originálu přeložil PETR KALINA.

Text vznikl s podporou Strategie AV21 Společnost v pohybu a veřejné politiky ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR.