↗

V Alianci se rozhoduje o všech zásadních otázkách jednomyslně. Je tak zapotřebí hledat shodu všech jednatřiceti členských států. Na snímku vlevo generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, vpravo ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Foto Dimitar Dilkoff, AFP

Výroční summity Severoatlantické aliance obvykle nebývají příliš atraktivní podívanou. Řeší se na nich převážně bezpečnostně-technické otázky, jako je rozšiřování, společný výcvik, financování obrany či proměny boje s terorismem, a diskutuje se nad společnými deklaracemi. Agenda bývá s členskými státy předjednána. Předem se znají jejich pozice.

Letošní setkání hlav států a vlád NATO, které probíhá nyní v úterý a ve středu v litevském Vilniusu, je ale jiné. I když na programu je i řada „klasických“ bodů, vše nejdůležitější se vztahuje přímo či nepřímo k probíhající válce na Ukrajině.

Summit by měl v této souvislosti přinést odpovědi na řadu otázek. Jen u mála z nich lze přitom dopředu říci, jaké přesně budou. Oč se konkrétně jedná, a co tedy při summitu sledovat?

Ukrajinské členství

Z vývoje v posledních týdnech je zřejmé, že státy Aliance mají různou představu o tom, kdy a za jakých podmínek by měla být Ukrajina do NATO přijata. Země jako Británie či Polsko hájí co nejvčasnější vstup — v zásadě ihned po konci stávající války. Spojené státy, Německo nebo Itálie jsou zdrženlivější.

Zpravodajové z velkých agentur se ale zároveň na základě informací od svých zdrojů shodují, že v Alianci je společná vůle nabídnout Ukrajině na letošním summitu více, než jen deklaraci otevřených dveří.

Může jít o podstatné zkrácení obvyklého výčtu požadovaných kroků — již nyní je takřka jisté, že Ukrajině bude prominut tzv. Membership Action Plan. Může jít také například o přechodné bezpečnostní garance pro první poválečné roky, přičemž — jak upozorňuje Katya Adlerová na BBC — se může složitě vyjednávat o tom, zda půjde opravdu o „guarantees“, nebo jen o „assurances“.

Zajímavé bude z tohoto pohledu také středeční zasedání nově ustavené Rady NATO-Ukrajina, která může Ukrajinu včleňovat do struktur NATO pozvolna technicky, tedy ne oficiálně, ale fakticky. Jak se totiž dnes také hojně upozorňuje, prostá deklarace, že Ukrajina bude přijata do NATO hned po válce, by mohla podpořit ruskou snahu konflikt protahovat co nejdéle.

Švédské členství

Přistoupení Švédska do Aliance blokoval na rozdíl od Ukrajiny jen jediný faktor — pozice Turecka. Dělo se tak po více než rok. V pondělí 10. července, tedy den před summitem, přitom generální tajemník NATO oznámil, že Turecko své veto stáhne.

Drtivá většina analytiků se dlouhodobě shodovala, že režim prezidenta Erdoğana není v dané věci neoblomný, jen ji chce maximálně vytěžit. Nyní je tedy otázkou, co získal.

Oficiálně Turecko argumentovalo švédským porozuměním pro kurdské separatisty (respektive „podporou terorismu“) či neúctou k islámu. Neoficiálně však, a posléze už i veřejně, žádalo různé výhody. Jako poslední to bylo odblokování rozhovorů o vstupu do EU. V zákulisí se přitom mluvilo nejvíce o dodávce amerických stíhaček.

Otázku švédského členství samotného tedy summit nakonec nezodpoví — byla zodpovězena již těsně před ním. Průvodní investigace a zákulisní debaty by ale měly vyjasnit, co vše Turecko za změnu postoje nakonec vyhandlovalo.

Další finanční a zbrojní podpora Ukrajiny

Kielský institut pro globální ekonomiku letos na konci jara spočítal, že státy NATO podpořily Ukrajinu od ruské invaze dohromady částkou 165 miliard dolarů. To je přibližně 3,6 bilionu korun, tedy dva české předcovidové rozpočty.

Před aktuálním summitem byla oficiálně předjednána další tranše celoalianční pomoci v hodnotě přes půl miliardy dolarů. Má jít o palivo, zdravotnické potřeby, odminovávací zařízení a pontonové mosty.

Daleko více pozornosti poutá však otázka dodávání dalších zbraní a nábojů jednotlivými státy. Ve dnech těsně přes summitem schválila americká vláda dodávku nebezpečné kazetové munice, již si země EU zakázaly používat. Stále vracejícím se tématem je pak budování konkurenceschopného ukrajinského letectva.

Posune summit debatu nějak i v těchto oblastech? Někteří autoři mají za to, že evropské mocnosti oznámí během summitu další již neveřejně předjednanou pomoc, aby se zvýšila váha výsledku celého zasadání.

Možná jednání o míru

Tento okruh otázek souvisí úzce s předchozím. Oficiálně deklaruje jak Aliance, tak většina jednotlivých členských států bezpodmínečnou podporu Ukrajině. Veřejně se dává najevo také ochota ji finančně podporovat až do porážky agresora. Neoficiálně však přibývá náznaků, že ochota pomáhat není bezbřehá.

Německo, Francie nebo Nizozemsko, a ostatně i Slovensko, zažívají v posledním půlroce strmý nárůst popularity stran, které Ukrajinu ve válce podporovat nechtějí. V USA se chystají příští rok prezidentské volby, jež mohou dopadnout vítězstvím podobných sil rovněž.

Je tak jen logické, že čím dál častěji zaznívají otázky na možné obnovení mírových rozhovorů. Žádné razantní utnutí podpory se přirozeně konat nebude. Pro řadu států a veřejnost v nich je ale důležité vědět, že má Ukrajina krom naprostého vítězství také nějaký kompromisnější plán.

Zelenskyj v rozhovorech těsně před summitem naznačoval, že by se mohlo začít zas jednat, až ukrajinské zbraně dorazí na dostřel Krymu. Cosi doposud nevyjasněného slíbil též o víkendu Erdoğanovi při návštěvě v Turecku. Zřejmě ne summit samotný, ale dění okolo něj může poodhalit i leccos v této oblasti.

Reakce na nové hrozby

Většina pozorovatelů očekává, že NATO zaujme na summitu nějakou pozici k poslednímu vývoji za východní hranicí — jmenovitě k rozmístění ruských jaderných zbraní v Bělorusku a k otázce dění po wagnerovské revoltě. Na summitu se ovšem bude řešit i politika Číny a její „partnerství bez hranic“ s Ruskem.

Spojené státy už na minulém summitu lobbovaly za rozšíření aliančních aktivit do Asie, konkrétně za zřízení oblastní centrály v Tokiu. Tehdy snahu vetovala Francie. Tentokrát přijíždí do Vilniusu podpořit americkou pozici delegace z Japonska, Austrálie, Nového Zélandu i Jižní Koreje.

Zda se v dané ohledu politika Aliance nějak změní, těžko odhadnout. Jistě se ale bude probírat i otázka možné eskalace ohledně Tchaj-wanu.

Výše výdajů na obranu

Státy NATO se již po ruské anexi Krymu v roce 2014 dohodly na navýšení zbrojních výdajů tak, aby mířily k hranici dvě procenta HDP. To přitom ani dnes všechny země neplní. Jak ovšem upozorňuje například Lorne Cook z AP, je čím dál diskutabilnější, zda má příslušně vymezený závazek smysl.

Již dříve se hojně debatovalo nad skutečností, že některé státy — příkladně Řecko — točí ve zbrojních rozpočtech schválně velké peníze, z nichž živí různé korupční sítě. Další věcí je, že některé země bez zjevných vnějších ohrožení, jako například Lucembursko, mohou jen těžko přesvědčit obyvatelstvo, že je potřeba dávat na obranu dvakrát více než doposud.

Letos se k problému přidává ještě faktor inflace, který způsobuje, že například Turecko dává do obraného rozpočtu reálně stále méně. A samostatnou kapitolou jsou snahy dosáhnout výdajové kvóty za každou cenu, třebas i nákupem typů zbraní, které daný stát ne nutně potřebuje.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg avizoval před summitem „ambicióznější investiční model“. Je velkou otázkou, jak konkrétně bude daný posun vypadat.