Před deseti lety učinili světoví lídři historické rozhodnutí. Pařížská dohoda z roku 2015 měla pomoci lidstvu odvrátit nejhorší důsledky klimatické změny. Dnes, o deset let později, po skončení poslední klimatické konference v brazilském Belému, která nepřinesla žádná potřebná zásadní opatření, můžeme s jistotou říci, že lidstvo v tomto úkolu selhalo.

Oteplení překročí hranici 1,5 stupně Celsia. Během několika let překročíme teplotní limit. Svět se stane bouřlivějším a nebezpečnějším místem k životu. Co nás tedy čeká po tomto nezdaru?

Snaha odpovědět na tuto otázku nás letos zavedla do Hamburku, kde se sešla mezinárodní síť vědců Earth League. Po měsících intenzivních debat byly tento týden zveřejněny její závěry. Výsledek je jednoznačný: lidstvo překračuje planetární limity.

Jakmile překročíme hranici oteplení o 1,5 stupně Celsia, přibude extrémních klimatických projevů — sucha, povodní, požárů či vln veder, které zasáhnou miliardy lidí. Zároveň se začneme přibližovat k bodům zlomu zásadních planetárních systémů regulujících klima Země, jako je Amazonský prales či ledový příkrov v Grónsku a západní Antarktidě. Tropické korálové útesy, které poskytují obživu více než dvěma stům milionů lidí, překročení teplotního limitu pravděpodobně nepřežijí.

To vše znamená existenční riziko pro miliardy lidí. Nikoli v nějaké vzdálené budoucnosti, ale během příštích několika let, pokud jde o extrémní projevy počasí, a v horizontu několika desetiletí v případě bodů zlomu.

Promarněné příležitosti z let 1997 až 2015 jsou selháním Kjótského protokolu, který nedokázal zvrátit růst světových emisí skleníkových plynů. Následovala další promarněná dekáda po uzavření Pařížské dohody.

Zásadní vadou na kráse Pařížské dohody bylo, že společný závazek všech států snižovat emise podkopal princip dobrovolnosti mechanismů k jeho dosažení. Zatímco cíl udržet globální oteplení pod hranicí dvou stupňů Celsia je právně závazný, konkrétní kroky v rámci národních plánů závazné nejsou.

Přehřátá Země

Nacházíme se nyní v kritickém bodě. Jsme velmi blízko tomu, abychom změnili samotné základy planetárního systému, který udržuje život na Zemi v podobě, v jaké ho známe. Riskujeme, že spustíme dominový efekt: zrychlující se oteplování povede k rozsáhlejšímu odumírání deštných lesů, což uvolní další miliardy tun oxidu uhličitého a dále zvýší teploty.

V konečném důsledku hrozí scénář „přehřáté Země”, kdy ani případné snížení emisí nezastaví růst teploty, neboť vzájemně se posilující zpětné vazby budou zvyšovat globální teploty až o pět a více stupňů Celsia. Naposledy se takto razantně oteplilo před desítkami milionů let.

Závažným dopadům klimatických změn se už dnes nelze vyhnout — a to bez ohledu na to, jestli nás čeká nejhorší možný scénář. Čím dál ničivější extrémní projevy počasí způsobí více škod a obětí na životech. Snaha urychlit — nebo alespoň udržet — proces dekarbonizace může být ohrožena sociální a politickou nestabilitou, způsobenou právě klimatickou změnou.

Pokud důsledky klimatické změny začnou ovlivňovat naše úsilí řešit její příčiny, veškeré směřování k udržitelnější budoucnosti se tím může zpomalit nebo dokonce zcela zmařit.

Co dělat?

Míra utrpení však zůstává z velké části v našich rukou. Stále máme možnost minimalizovat rozsah překročení teplotních limitů. Nejoptimističtější vědecké prognózy hovoří o vrcholu oteplení na 1,7 stupně Celsia a do konce tohoto století poklesu na úroveň 1,5 stupně.

To ovšem vyžaduje okamžitou akci v globální měřítku a na mnoha frontách:

Za prvé, musíme urychlit odklon od fosilních paliv, abychom od nynějška dosáhli alespoň pětiprocentního snížení globálních emisí každý rok. To vyžaduje alespoň desetinásobné zvýšení plánů dekarbonizace v jednotlivých zemích

Za druhé, musíme v příštím desetiletí transformovat globální potravinový systém tak, aby byl schopen absorbovat tři miliardy tun oxidu uhličitého ročně.

Za třetí, potřebujeme nové způsoby, jež nám umožní každoročně odstranit dalších pět miliard tun oxidu uhličitého z atmosféry a bezpečně jej uložit pod zem. Ať už půjde o obnovu ekosystémů, jako jsou lesy a mokřady, nebo o nové přístupy, které přímo odstraňují oxid uhličitý z atmosféry, musí být toto vše prováděno bezpečně a s důrazem na společenskou spravedlnost.

A konečně, musíme udělat vše, co je v našich silách, aby příroda na souši i v oceánech zůstala zdravá a odolná, a tím jsme udrželi schopnost Země ukládat uhlík.

Věda hovoří v tomto ohledu naprosto jasně. Naší jedinou šancí na obnovení stabilního a bezpečného klimatu je urychlit postupný odklon od fosilních paliv, ukládat uhlík a investovat do obnovy přírody — na pevnině i v oceánech — a to současně a bez jakýchkoli kompromisů.

Z anglického originálu The world lost the climate gamble. Now it faces a dangerous new reality publikovaného v časopise The Conversation přeložil MATĚJ MORAVANSKÝ. Text vychází s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.