Větrné a solární zdroje udivují svojí velmi nízkou cenou. Za poslední více než dekádu cena větrných a solárních zdrojů energie prudce klesla. Podle odhadů Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii mezi lety 2010 a 2023 klesla u solárních elektráren cena za stejný výkon o osmdesát šest procent, u větrných elektráren na souši i na moři to bylo téměř o polovinu. Vyrobit, nainstalovat a provozovat větrnou turbínu či solární farmu je bezkonkurenčně nejlevnější cestou k získávání elektrické energie.

I proto mnoho expertů vítězoslavně mluví o nové éře obnovitelných zdrojů, která je takřka nevyhnutelná. Tvrdí, že energie z obnovitelných zdrojů je a ještě bude tak levná, že „nepůjde odolat“, takže je jen otázkou času, kdy byznys naškáluje čisté technologie a vyvede svět z klimatické krize do stavu nízkých či žádných emisí a „velké prosperity“.

Proroci nevyhnutelného vítězství zeleného byznysu ale zapomínají, že žijeme v kapitalismu. Na liberalizovaných trzích s energií v Evropě a severní Americe obchodují subjekty, které nezajímá primárně nízká cena, natožpak záchrana planety. Jde o subjekty, jejichž jediným úkolem je tvorba zisku.

A právě to je důvod, proč v Evropě, Spojených státech nebo Kanadě nevidíme ani zdaleka tak rychlý investiční rozvoj obnovitelné energie, jaký bychom pro zvládnutí klimatické krize potřebovali. Ba naopak. V Evropě budou energetické firmy stavět nové plynové elektrárny, Spojené státy posilují svůj už tak destruktivní globální primát v těžbě zemního plynu a fosilní korporace investují astronomické částky vydělané během energetické krize do nových gigantických projektů těžby a spalování fosilních paliv.

Čisté zdroje nenahrazují ty fosilní, nýbrž pokrývají jen další a další přírůstky ve spotřebě energie. Vyznavači „zeleného kapitalismu“ nás stále znovu každý rok ujišťují, že už brzy začnou globální emise klesat, jenže světová ekonomika dál vypouští gigatuny emisí, čímž urychlujeme rozvrat klimatu.

Proč nejsou zelené technologie ziskové

„Hlavním ekonomickým důvodem, proč dekarbonizace výroby elektrické energie pokračuje mnohem pomaleji, než potřebujeme, je fakt, že vlády po celém světě účinně přesunuly odpovědnost za rozvoj, vlastnictví a provoz solárních a větrných elektráren na subjekty orientované na dobývání zisků,“ tvrdí ekonomický geograf Brett Christophers v úvodu své knihy The Price is Wrong. Podle Christopherse to není principiálně špatné rozhodnutí. Problém je v tom, že investice do čistých zdrojů nedokáží zajistit dostatečnou úroveň zisků, aby se to investorům vyplatilo. Proč?

Podle Christopherse je jedním z hlavních důvodů povaha trhu s energiemi. Větrné a solární elektrárny totiž vyrábějí jen tehdy, když vane silný vítr nebo svítí slunce. Například v Německu ve slunečné dny během několika hodin závratně stoupá výroba z čistých zdrojů. Jde o momenty, kdy jdou ceny elektrické energie na spotovém trhu s elektrickou energií i do záporných hodnot.

Po západu slunce rozjedou výrobu operátoři plynových elektráren, jejichž vlastníci si nechávají velmi dobře zaplatit za to, že po setmění dodávají do německé sítě dostatečný výkon. Ostatně právě drahá výroba z plynu je klíčovým faktorem stále vysokých průměrných cen elektrické energie v Německu i vysokých zisků energetických korporací, které mají plynové elektrárny ve svém portfoliu.

Proti těmto výkyvům na spotových trzích existují různé finanční nástroje. Jedním z nejrozšířenějších nástrojů, oblíbených zejména u developerů větrné energetiky, je „contract for difference“. Jde o mechanismus, kdy stát vyhlásí aukci na určité množství výkonu z určeného zdroje. Stát předem garantuje stanovenou cenu za vyrobenou energii na mnoho let dopředu. Když pak provozovatel prodá energii dráž, musí přebytek odevzdat státu, pokud levněji, stát mu vzniklou ztrátu vyplatí.

Podle Christopherse jsou tyto typy dohod pro developery klíčové; developeři čistých zdrojů totiž nemají dostatek kapitálu k samostatnému financování tak velkých projektů a potřebují úvěry od bank. Banka zase potřebuje jistotu, že developer dokáže investici uskutečnit tak, aby byla návratná a byl schopen úvěr splatit. Bez dohod o ceně se státem je však pro developery v realitě současného turbulentního trhu s energiemi takřka nemožné návratnost investice garantovat. Bez jistoty nebude úvěr a bez něj ani elektrárna.

Například generální ředitel skupiny Ørsted Rasmus Errboe začátkem května tohoto roku uvedl, že se jeho společnost stahuje z projektu masivního mořského větrného parku Hornsea 4 u pobřeží Velké Británie. Errboe rozhodnutí odůvodnil „rostoucí rizikovostí výstavby a provozu“ větrné farmy a dodal, že „práva k projektu Hornsea 4 si ponecháme v našem developerském portfoliu a budeme se snažit projekt později rozvíjet způsobem, který bude pro nás i naše akcionáře vytvářet větší zisk“.

Obnovitelné zdroje prostě nejsou dobrým „byznysmodelem“. Vyrábějí energii jen tehdy, když počasí dovolí, nikoliv v době, kdy se to jejich provozovatelům vyplatí. Pokud by nám šlo jen o naplnění potřeby po energii, můžeme — třeba i zásadně — proměnit vzorce spotřeby a přizpůsobit se toku obnovitelné energie. V tržním, kapitalistickém prostředí, kde hlavním hnacím motorem není naplňování potřeb, ale vidina dalších a dalších zisků, mají obnovitelné zdroje konkurenta ve fosilních palivech; ty je totiž možné spotřebovat, a tedy zpeněžit kdykoliv, kdy je to výhodné.

Fosilní průmysl je silnější než kdy dřív

Projekty větrných a solárních zdrojů ale potápí i fakt, že vstupují na trhy stále ovládané fosilními korporacemi. „Obnovitelné zdroje často nesoutěží s jinými novými zdroji, ale s již existujícími elektrárnami, které si na sebe již vydělaly a svým majitelům přinášejí zisky,“ soudí Christophers.