Lex OZE 3, zatím poslední novela energetického zákona, byla po dlouhém legislativním procesu schválena Parlamentem ČR a zveřejněna ve Sbírce zákonů, čímž se stává závaznou součástí našeho právního systému. Pozornost si zaslouží nejen samotný obsah novely a její očekávané dopady, ale také okolnosti jejího vzniku a proměny, kterými během legislativního procesu prošla.

Novela následovala po Lex OZE 1, jenž přinesl dílčí zjednodušení povolování obnovitelných zdrojů, a přelomovém Lex OZE 2, který zavedl sdílení elektřiny a zakládání energetických společenství.

Novela Lex OZE 3 si kladla za cíl dvě klíčové věci: umožnit plnohodnotný vstup akumulace energie na trh a zavést možnost poskytování flexibility, tedy chytrého slaďování spotřeby s výrobou na základě ekonomické výhodnosti, a také pravidla pro agregaci flexibility pro její efektivnější využití. Díky těmto změnám se obnovitelné zdroje budou moci lépe a výhodněji využívat, což je prospěšné jak pro stát, tak pro veřejnost.

Tyto úpravy by však nejspíš ani nebyly navrženy, pokud by to nebyl požadavek legislativy Evopské unie, což je první typický znak naší energetické transformace. Druhým výrazným znakem je zpoždění. Podle evropské směrnice totiž měly být akumulace a flexibilita v členských zemích zavedeny již do konce roku 2020. Vlivem neschopnosti předchozí vlády a efektivního lobbingu fosilních firem se to nestalo. Neúspěšně se o prosazení do zákona pokusil pouze — tehdy opoziční — poslanec Marian Jurečka.

Třetí klasický rys při novelizaci zákonů představuje přidávání dalších, nesouvisejících změn, často až přílepků. Lex OZE 3 v tomto ohledu vynikl. Zatímco původní návrh měl 167 stran, souhrn pozměňovacích návrhů byl dvojnásobný a čítal 325 stran.

Hrozilo zejména, že by mohla být oslabena práva spotřebitelů, kteří se zapojují do sdílení energie. Pozměňovací návrh od obchodníka s elektřinou usiloval o možnost zakazovat či neúměrně omezovat sdílení. Ten se naštěstí podařilo díky Unii komunitní energetiky odrazit.

Naopak byl schválen kontroverzní návrh ministra financí Stanjury, který nastolil nesmyslnou byrokracii pro provozovatele starších fotovoltaik, a to formou individuálních kontrol přiměřenosti provozní podpory. Tento pozměňovací návrh způsobil výrazné zdržení v Poslanecké sněmovně. Tam proti němu správně vystupovalo hnutí ANO a následně kvůli němu novelu vrátil do sněmovny Senát.

Senát byl bohužel poslanci znovu přehlasován, aby se poté ukázalo, že přílepek peníze státu nejspíš stejně neušetří. Urputná snaha ministra financí tak způsobila především zdržení v zavedení moderních přístupů v energetice a destabilizaci podnikatelského prostředí.

Výsledkem smršti pozměňovacích návrhů a následně i dalších „pozměňováků k pozměňovákům“ byla také kuriózní chyba: zrušení práva Prahy, Brna a Ostravy přijímat své vlastní stavební předpisy, které doplňují podrobnější pravidla k obecnému stavebnímu zákonu. To musí nyní poslanci napravit v další novele energetického zákona.

Je bezpochyby dobře, že novela energetického zákona Lex OZE 3 byla schválena. Přinesla na trh inovace, které roky blokovala fosilní lobby. To je třeba zdůraznit.

Zároveň nám ale znovu ukázala, že energetická transformace, která je životním zájmem České republiky, nemá dostatečnou politickou podporu. Klíčové změny přicházejí pouze díky evropské legislativě, mají obrovské zpoždění a jsou vystaveny silnému odporu ze strany zastánců stávajících pořádků v energetice.

Přesto však existuje naděje, protože v posledních letech se vyprofilovali ministři průmyslu (Jozef Síkela a po něm Lukáš Vlček) i ministr životního prostředí (Petr Hladík), kteří dokázali prosadit řadu změn.

K tomu výrazně přispělo, že navzdory všem překážkám a peripetiím sílí sektor moderní energetiky. Příkladem je Unie komunitní energetiky, kterou teprve před třemi lety založily organizace Hnutí DUHA a Frank Bold a dnes čítá na stovku členů z řad obcí, firem či místních akčních skupin. Právě Unie komunitní energetiky má zásadní podíl na funkční podobě Lex OZE 2 a Lex OZE 3 a na rozvoji komunitní energetiky v České republice.