Minulý týden přinesl irozhlas zprávu o rostoucím počtu žádostí o připojení takzvaných mařičů energie do distribuční soustavy. Tato zařízení mají sloužit k přeměně elektřiny odebírané ze sítě na bezužitkové teplo vypouštěné do atmosféry. Cílem jejich provozovatelů má být zisk z prodeje této „služby“ v dobách záporných cen elektřiny.

Záporné ceny vznikají v okamžicích, kdy je výroba elektřiny vyšší než její spotřeba. Důvodem je skutečnost, že v určitých případech se provozovatelům elektráren nevyplatí snižovat výrobu, přestože pro ni v danou chvíli neexistuje využití. To se u nás týká hlavně provozovatelů starších fotovoltaických elektráren, jejichž výroba je podporována provozními dotacemi. Pokud jsou tyto dotace vyšší, než je ztráta za elektřinu prodávanou za záporné ceny, je pro ně taková výroba stále zisková.

Záporné ceny elektřiny jsou z hlediska trhu nežádoucí, neboť negativně ovlivňují investice do nových zdrojů elektřiny tím, že prodlužují jejich ekonomickou návratnost. Mnohé banky odmítají poskytovat úvěry na nové fotovoltaické projekty, pokud nemají zajištěný odbyt výroby jinak než prodejem na burze.

Nechtěné přebytky lze využít i smysluplně

Existuje přitom celá řada způsobů, jak se se zápornými cenami vypořádat. V první řadě je možné využít bateriová úložiště, která jsou schopna nakupovat, respektive nabíjet v časech nízkých či záporných cen, a uloženou elektřinu následně prodávat v době zvýšené poptávky.

Kromě ukládání elektřiny do baterií se nabízí také využití flexibility spotřeby. Ta je obecně dostupná všude tam, kde se nějakým způsobem pracuje s výrobou tepla nebo chladu. U řady procesů lze totiž v posouvat jejich spotřebu v čase, aniž by to mělo zásadní dopad na výsledný produkt nebo službu.

Příkladem mohou být chladírenské provozy — ve chvíli, kdy je silová elektřina elektřina za nízké nebo záporné ceny, lze snížit teplotu chlazených prostor pod obvyklou úroveň a „nachladit“ si tak do zásoby. Pokud se následně blíží odběrová špička, může být chlazení odpojeno. Teplota postupně vystoupá na předem stanovenou nominální hodnotu, kdy je chlazení opět spuštěno, aniž by mezitím došlo například k překročení hygienických limitů pro uskladněné potraviny. Výhodou je, že provozovatel šetří prostředky za nákup drahé elektřiny v době odběrové špičky. Současně tím přispívá k omezení velikosti těchto špiček, což znamená, že pro jejich pokrytí je nutné zapojit méně — typicky fosilních — zdrojů.

Zmíněná flexibilita je dostupná i tam, kde probíhá výroba stlačeného vzduchu pro průmyslové účely nebo v oblasti vodohospodářství. Při provozu čistíren odpadních vod i soustav zásobování pitnou vodou lze totiž přesunout část čerpacích prací do okamžiků zvýšené výroby z obnovitelných zdrojů, a tím i nižších nákupních cen a nižší emisní intenzity takto vyráběné elektřiny.

Kromě velkých provozů mohou prostřednictvím agregace flexibility poskytovat podobné služby i drobné subjekty, včetně domácností. V období levné elektřiny tak lze pomocí bojlerů nahřívat teplou užitkovou vodu, nabíjet akumulátory domácích solárních elektráren nebo využívat tepelné setrvačnosti budov při jejich vytápění tepelnými čerpadly nebo chlazení pomocí klimatizačních jednotek.

Levnou elektřinou v době výroby z fotovoltaických elektráren lze napájet také sušárny zemědělských produktů. Tímto způsobem je možné sušit i palivové dříví. Při poklesu relativní vlhkosti z padesáti procent obvyklých u syrového dřeva na výsledných dvacet procent dochází ke zvýšení výhřevnosti o sedmdesát až osmdesát procent. Prakticky tak lze hovořit o formě sezónní akumulace energie, kterou je možné využít v průběhu následujícího topného období. Vedlejšími pozitivními efekty jsou delší životnost tepelného zdroje i nižší emise při spalování dobře vysušeného dřeva.

Proč ministerstvo průmyslu zaspalo

Na mysl se logicky vtírá otázka, proč nejsou výše uvedené způsoby využívány v praxi a proč se místo toho řeší mařiče energie. Odpověď je jednoduchá — pro akumulaci elektřiny a agregaci flexibility u nás až do konce loňského roku neexistoval právní rámec. Související legislativa byla sněmovnou schválena v rámci novely energetického zákona, známé pod názvem Lex OZE III, teprve před měsícem. Nyní tento návrh musí ještě projít Senátem.

Implementace příslušné evropské směrnice přitom měla být dokončena už před čtyřmi lety. Česká republika se stala posledním státem Evropské unie, který k tomuto kroku přistoupil. V této souvislosti nám ze strany Evropské komise stále hrozí miliardové pokuty za nedodržení požadovaného termínu.

Občas se uvádí, že příčinou zpoždění byla pandemie covid-19. Reálně však šlo spíše o otázku nasměrování dostupných kapacit ministerstva průmyslu a obchodu ještě pod vedením Karla Havlíčka (ANO). V době, kdy mělo ministerstvo pracovat na zmíněné novele, se totiž řešila hlavně legislativa související s přípravou nové jaderné výstavby, a to, mírně řečeno, za poněkud nestandardních podmínek, jež ve své době kritizovala mimo jiné Legislativní rada vlády, tajné služby nebo ministerstvo zahraničí.

Selhání ministerstva průmyslu a obchodu ale není jedinou příčinou dnešního stavu. Mařiče jsou z technického pohledu relativně nekomplikovaná zařízení, která pro investory představují zdaleka nejjednodušší možnost, jak využít existující mezery na trhu a generovat zisk. Proto volí raději tuto cestu, než aby stavěli například zmíněné sušárny, protože výstavba příslušného zázemí a manipulace se sušeným materiálem už pro ně představuje komplikace navíc.

Stejně tak hraje roli i určitá konzervativnost některých sektorů, včetně teplárenství. Podle nedávné studie Teplárenského sdružení se nabízí možnost využití nízkých cen elektřiny pro pokrytí základního zatížení v teplárenské výrobě pomocí tepelných čerpadel v kombinaci s akumulací tepla. Provozovatelé tepláren však namísto toho často volí raději technicky konzervativnější přestavbu stávajících zdrojů ze spalování uhlí na spalování plynu nebo tuhých alternativních paliv (vytříděný komunální a průmyslový odpad). Jistý vliv v tomto případě může mít i konkrétní nastavení příslušných dotačních programů určených pro modernizaci teplárenské výroby.

Nezbývá než doufat, že v případě žádostí o připojení mařičů energie se z velké části jedná pouze o spekulaci investorů, která bude díky nové legislativě nahrazena konstruktivnějšími způsoby využití elektřiny. Stát by se měl mezitím snažit takové způsoby maximálně podpořit. V mnohých případech k tomu stačí jen odstranit stávající překážky.