Britská nadace Oxfam dlouhodobě upozorňuje na nerovnosti související s klimatickou krizí. Podle nejnovější studie zkoumající data nashromážděná Stockholmským institutem pro životní prostředí způsobuje podnikání, ale i životní styl těch nejbohatších násobně více emisí než většina obyvatel světa žijící v chudobě. Klimatická krize tak podle Oxfamu není jen krizí planetárního klimatického systému, ale především krizí nerovností.

Studie rozlišuje dva druhy hlavních nerovností souvisejících s klimatickou krizí. Jde jednak o propastný rozdíl mezi zeměmi globálního Severu a Jihu v otázce zodpovědnosti za klimatickou krizi a poté o neméně propastnou nerovnost mezi chudými a bohatými obyvateli planety.

Podle studie v roce 2019 takzvané země s vysokými příjmy reprezentující šestnáct procent světové populace byly zodpovědné za čtyřicet procent celosvětových emisí skleníkových plynů. Naopak příspěvek zemí s nízkými příjmy činil zanedbatelných 0,4 procenta. Současné emise Afriky plynoucí ze spotřeby činí méně než čtyři procenta, přestože je tento kontinent domovem sedmnácti procent světové populace.

Podle výzkumníků Oxfamu je otázka zodpovědnosti bývalých koloniálních říší a bohatých částí světa za klimatickou krizi více méně známá, avšak dopady jednotlivých společenských skupin na stav klimatu ještě významněji prozkoumané nejsou.

V roce 2019 se deset procent nejbohatších podílelo z padesáti procent na produkci emisí skleníkových plynů, zatímco podíl chudší poloviny obyvatel světa tvoří osm procent světových emisí. Výzkumníci Oxfamu tvrdí, že investicemi do projektů na spalování fosilních paliv a svým náročným životním stylem přispívají miliardáři nesrovnatelně více k nárůstu skleníkových plynů než většina obyvatel světa. Mezi lety 1990 a 2019 podle dat Oxfamu vypustilo nejchudších padesát procent obyvatel planety 59,3 gigatun CO2. Procento těch nejbohatších naproti tomu 141,4 gigatun.

Vlastnictví jachty, létání soukromým tryskovým letounem, obývání několika luxusních nemovitostí najednou, lety do vesmíru: to jsou jen některé části opulentního životního stylu, kterým ti nejbohatší zásadně přispívají ke zhoršování klimatické krize. Studie zkoumající emise ze spotřeby dvaceti miliardářů zjistila, že každý z nich vyprodukuje v průměru více než 8 000 tun emisí oxidu uhličitého ročně. Pro srovnání: emise ze spotřeby průměrného obyvatele České republiky v roce 2015 tvoří dvanáct tun a u obyvatel Pákistánu tvoří roční emise na hlavu dvě tuny.

Kromě životního stylu hraje významnou roli i to, do čeho nejbohatší směřují své investice. Emise plynoucí z investic tvoří průměrně 50 až 70 procent emisí těch nejbohatších. Oblast, do níž ten který miliardář investuje, je tak ve výsledných číslech zásadnější než jeho individuální životní styl. Oxfam konstatuje, že miliardáři prostřednictvím svých investic dokáží vypustit ročně tolik emisí, kolik ušetří svým fungováním téměř milion větrných turbín. Studie rovněž uvádí, že jen jeden ze 125 světových miliardářů investuje své peníze do společnosti rozvíjející obnovitelné zdroje.

Nejčastějším cílem investic těchto miliardářů jsou emisně náročné provozy jako výroba cementu, těžký průmysl a fosilní infrastruktura. Společnosti jimi vlastněné selhávají v přijímání dostatečných klimatických cílů a falšují záznamy o vypouštění emisí. V případě českého miliardáře Daniela Křetínského a jeho impéria EPH tento fakt doložila investigace redaktora Deníku Referendum Daniela Koteckého.

Studie si ale všímá nejen nerovností v bohatství, ale i faktu, že „vlastníci tryskových letounů jsou ve valné většině bílí muži kolem pětapadesáti let pracující v bankovnictví, finančnictví nebo obchodují na realitních trzích“.

Cestou je rovnost

„Za katastrofy nemůže příroda,“ tvrdí výzkumníci Oxfamu. „O tom, zda se z extrémních jevů počasí stane katastrofa, rozhoduje způsob, jakým se společnost a lidstvo na takové situace připraví a jak na ně reaguje.“ Podle studie se pak více rovnostářské společnosti lépe vyrovnávají s nárazy extrémních jevů počasí než společnosti, které postrádají sociální soudržnost a trpí vysokou nerovností.

Nedílnou součást pokusů o zmírňování a řešení klimatické krize musí podle nadace Oxfam představovat globální přerozdělování bohatství. „Daň ve výši šedesáti procent z příjmů jednoho procenta těch nejbohatších na světě by snížila množství uhlíkatých emisí o tolik, kolik ročně vyprodukuje Velké Británie,“ tvrdí výzkumníci Oxfam a dodávají, že taková daň „by vynesla 6,4 bilionu dolarů na financování budování obnovitelných zdrojů energie a na zbavení se fosilních paliv“.

Studie Oxfam rovněž upozorňuje na fakt, že technologický pokrok sice může významně přispět k úspěchu zelené transformace, ale „otázka, kdo kontroluje a profituje z nových technologií a kdo rozhoduje o tom, jaká z nich bude použita, je nyní mnohem zásadnější“.

Podle Oxfamu nelze oddělovat klimatickou krizi od mocenských a sociálních nerovností. Zodpovědnost rovněž podle studie leží převážně na bohatých státech globálního Severu. Ty podle studie mají významnou formální i neformální moc. Země skupiny G7 například kontrolují více než čtyřicet procent hlasů ve Světové bance a právě skrze půjčky Světové banky mají vysokopříjmové země nepřímou kontrolu nad zeměmi globálního Jihu.

Otázka viny v klimatické krizi

„Po léta jsme bojovali za konec éry fosilních paliv, abychom zachránili miliony lidských životů,“ tvrdí ředitel Oxfam International Amitabh Behar a dodává, že „nyní je zcela jasné, že se nám to nepodaří, dokud neukončíme éru extrémního bohatství.“

Pro studii se vyjádřil i fotograf a aktivista za práva původních obyvatel Pavel Martiarena Huamán z Peru: „Miliardáři zdědily zdroje, které nám imperiální říše ukradly, a nás pak dostali do situace klimatické krize. Situace, za kterou země globálního Jihu nejsou zodpovědné. V minulosti si přivlastnili zdroje, vybudovali chamtivá impéria, brali si zlato, stříbro, poté kaučuk a dřevo, nyní si berou ropu a plyn.“

Studii podrobila kritice ekonomka Daniela Gaborová z univerzity v britském Bristolu. Podle Gaborové je zacílení na zdanění nejbohatších „taktickou chybou“, neboť astronomické zisky a opulentní život nejbohatších jsou jen příznakem problému, který ve skutečnosti tkví v struktuře globální ekonomiky. „S blížícím se COP28 si musíme uvědomit, že evropské iniciativy zacílené na ukáznění fosilního kapitálu neuspěly. V budoucnu by nemělo jít o pouhé výkřiky, jako je daň na fosilní bohatství, ale o skutečné změny v politických strukturách, o závazné právní normy, jiné institucionální uspořádání nebo vymyšlení nových nástrojů.”

Švédská aktivistka Greta Thunbergová v předmluvě ke studii Oxfamu píše: „Tato studie vydává svědectví o perverzní realitě dnešního světa: ti, kteří nejméně přispěli ke vzniku klimatické krize, kvůli ní budou trpět nejvíce. A ti, kteří jsou za klimatickou krizi nejvíce zodpovědní, budou podle všeho trpět nejméně.“