Vlivný ekonom, člen Národní ekonomické rady vlády a předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl navrhl v červnovém rozhovoru s Barborou Tachecí pro Český rozhlas seškrtat výdaje na dekarbonizaci. Pod tlakem geopolitické situace je prý nutné přehodnotit priority a místo na záchranu planety dávat více prostředků na zbrojení.

Není divu, že ekonom z líhně Václava Klause, který v minulosti zcela v rozporu s tehdejším stavem poznání popíral existenci lidmi způsobených změn klimatu, torpéduje snahy o záchranu klimatických podmínek, bez nichž by nebyla moderní lidská civilizace vůbec možná. A nakonec ani Hamplem tolik opěvovaný volný trh.

Obětovat klima soukromým ziskům

V roce 2004 vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku útlou brožurku s poutavým názvem Vyčerpání zdrojů — skvěle prodejný mýtus. Autorem byl tehdy ještě ekonom České spořitelny Mojmír Hampl. Jde o pamflet kritizující teorii o limitech růstu, představenou především autory zprávy Římského klubu Donellou a Dennisem Meadowsovými, Jørgenem Randersem a Williamem W. Behrensem III z roku 1972. Vedle výsměchu autorům zprávy o limitech růstu za to, že se jejich předpovědi nenaplnily, však Hampl popírá i lidský podíl na změnách klimatu.

V době platnosti Kjótského protokolu, kdy Mezivládní panel pro změnu klimatu fungoval již čtrnáct let a vědecké důkazy o spojitosti spalování fosilních paliv a zvyšováním globální teploty byly zcela jasné a zřejmé, psal Mojmír Hampl o tom, že „naše stávající znalosti nám neumožňují rozlišit změny v klimatu, které jsou způsobeny dlouhodobými autonomními změnami podnebí planety, od změn, které by mohly být způsobeny lidskou činností“. A co víc, dle Hampla je růst koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře možná i „pozitivní zprávou“, jelikož to dle něj znamená „rychlejší růst rostlin“, a tedy větší sklizeň.

To nebyla pravda tehdy a není to pravda ani dnes. Observatoř Manua Loa na Havaji sbírá data o koncentracích oxidu uhličitého v atmosféře od roku 1959, ze kterých je jasný raketový nárůst emisí, přičemž data o emisích odpovídají růstu globální teploty. Údaje o složení atmosféry v minulosti přitom klimatologové získávají ze vzduchových bublin v ledovcových jádrech. Argument o prospěšnosti zvýšených emisí kvůli růstu rostlin pak naplňuje klasický vzorec klimatických dezinformací, kdy si popírači změn klimatu vyzobnou jednu pozitivní věc z jinak katastrofického scénáře a tím relativizují význam klimatické změny.

Hamplova popíračská kniha se řadí do nejtvrdší dezinformační literatury po bok Klausovy Modré, nikoliv zelené planety. Kdyby Hamplovu knihu v roce 2018 znovu nevydalo nakladatelství Mladá fronta, šlo by nad brožurou mávnout rukou jako nad nepovedeným vykročením začínajícího autora.

Že má Mojmír Hampl přinejmenším rezervovaný přístup k vědeckým faktům i dnes, však ukázal, když se v nedávném sborníku svých textů z týdeníku Echo pod názvem Globalizace u konce s dechem vysmívá investicím, které do zeleného průmyslu směřovala administrativa bývalého amerického prezident Joea Bidena, a existenci klimatického rozvratu v knize o celosvětových problémech naprosto ignoruje.

Apoštol rozpočtového fundamentalismu

Dnes Mojmír Hampl prohlašuje, že chce co nejvíc seškrtat veřejné rozpočty. Rozpočtové škrty vedoucí k obohacování již bohatých pak Hampl označuje za „zodpovědné“ a staví se přitom do pragmatické pozice toho, který slyší nálady ve společnosti — záchrana klimatu prý elektorátu „nevoní“, a tak je nutné seškrtat národní finance na dekarbonizaci. Uvolněné prostředky má pak podle Hampla vláda nalít do zbrojení.

I přes nářky Mojmíra Hampla o tom, že ho „leckdo cituje, ale málokdo poslouchá“, patří jeho přístup k státnímu rozpočtu k těm nejvlivnějším. Ostatně Hampl a Národní ekonomická rada vlády stála za sestrojením daně z neočekávaných zisků, takzvané windfall tax, která pozoruhodně těžce zdanila ČEZ, zatímco například zisky EPH Daniela Křetínského mohly uniknout do Švýcarska.

Podobně stál Hampl i u zrodu „konsolidačního balíčku“, navrženého ministrem financí za ODS Zbyňkem Stanjurou. V rámci balíčku seškrtala vláda výdaje na provoz státu nebo dotace, zároveň s tím navýšila některé spotřební daně a zavedla pro zaměstnance platbu nemocenského pojištění.

Pro Hampla, ale i celou řadu veřejně známých osob zaštiťujících se ekonomickou expertízou, jako je Helena Horská nebo Lukáš Kovanda, existuje státní rozpočet jen proto, aby byl vyrovnaný. Zcela tím ignorují, že státní rozpočet je jen nástrojem politiky, nikoliv účelem o sobě: na co je zemi, která má nedostatečné kapacity ve školách a školkách, zanedbané zdravotnictví a starou fosilní energetiku, vyrovnaný rozpočet? Kvůli škrtům roste vnitřní dluh zanedbané infrastruktury a vyčerpaných lidí, které ale Hampl a jemu podobní nevidí.

Není divu, že právě Horská, Kovanda nebo i Hampl tlačí na seškrtání rozpočtu. Hampl pracoval pro soukromý bankovní sektor, Kovanda je ekonomem Trinity Bank a Horská je členkou dozorčí rady Raiffeisenbank. Pro velké finanční instituce totiž velkorysý státní rozpočet s vyššími daněmi nebo dluhem znamená umenšení zisků v soukromém sektoru, jemuž banky půjčují.

Čím větší prostor zabere stát a veřejný sektor, tím méně možností zbude na banky. Ideologie škrtů a malého státu prosazovaná Hamplem, Kovandou nebo Horskou tak není zhmotněním zodpovědnosti, nýbrž zhmotněním zájmů velkého kapitálu.

Odmítněme debatu o rozpočtových prioritách

Když se nyní, pod tlakem geopolitického napětí, snaží Evropa posílit svou bezpečnost a hledá způsoby, jak zbrojení financovat, přispěchal Mojmír Hampl s myšlenkou obětovat na oltář „rozpočtové odpovědnosti“ ochranu klimatu.

Samotná představa, že některé priority lze vyškrtnout a nahradit jinými, je ale zcestná. Společenské a geopolitické krize si nevybíráme, ty se dějí a my musíme reagovat. Zanedbání naší reakce pak pocítí nejvíce ti, kteří jsou nejzranitelnější. Šetření na dekarbonizaci dopadne nejdříve na lidi z chudých částí světa, pro které je klimatický rozvrat již dnes smrtelným nebezpečím. Postupně ale důsledky spalování fosilních paliv pocítíme my všichni. A čím dál tím tíživěji.

V krizových časech nemůže být cílem sestavení „zodpovědného rozpočtu“, nýbrž přijetí takových opatření, která krize pomohou vyřešit či zmírnit. Pokud je nutné řešit klimatickou krizi i geopolitické napětí, neznamená to nevyhnutelně seškrtání jedné z těchto „priorit“.

Hampl ale nekritizuje dekarbonizaci kvůli tomu, aby získal prostředky pro údajně přednější zbrojení. Rozpočet zohledňující zachování klimatických podmínek vhodných pro život by totiž znamenal progresivní daň z velkých zisků nebo kapitálu, obrovské daňové zatížení nadměrné a luxusní spotřeby, mnohem zásadnější vstup veřejných institucí do energetiky, dopravy nebo pěstování potravin, zkrátka dobře silný stát a veřejný sektor schopný čelit krizím. Tedy všechno, z čeho má Mojmír Hampl jistě hrůzu.