Určitě je těžké být politikem či političkou, obzvláště v situaci, kdy zodpovídáte za oblast, které sami vůbec nerozumíte. Pak je velmi snadné se ztrapnit, neboť obhajujete neobhajitelné a ani si neuvědomujete, že některá rozhodnutí racionálně zdůvodnit prostě není možné. Bez konzultací s odborníky situace nemůže mít dobré řešení.

Rada hlavního města Prahy schválila na začátku září napotřetí nová Pravidla pronájmu a prodlužování doby nájmu magistrátních bytů, včetně bytů sociálních. Tato pravidla předložila radní pro oblast bydlení a sociálních věcí, náměstkyně primátora Alexandra Udženija (ODS), která změnu ohlašovala delší dobu. Dlužno podotknout, že navržená — a schválená! — pravidla se opravdu nevydařila a pokud nebudou změněna, bude s nimi ještě veliké mrzení.

Laciný návrh, s nímž téměř nikdo nesouhlasí

Proti návrhu paní náměstkyně se vyjádřilo mnoho expertů a expertek z různých organizací, kolektivů a odborných sdružení, mlčení zastánců a zastánkyň pravidel je ovšem nepřehlédnutelné. Zdá se téměř jisté, že neexistuje nikdo, kdo problematice rozumí a pravidla mu připadají jako krok správným směrem.

Politická rozhodnutí by měla vycházet z odborných doporučení. Nežli politik či politička přijme rozhodnutí, které má potenciál změnit mnoho lidských osudů, měl by se poradit s odbornou veřejností a probrat, jaké bude mít předkládaný návrh pravděpodobné dopady — zda důsledky schváleného dokumentu neohrozí lidské životy. Měnit pravidla bez konzultací s odborníky přináší velká rizika pro celou společnost.

Oklešťování podpory lidem v bytové nouzi je nadto finančně náročný koníček pravicových politiků, který má velmi neblahé dopady na veřejné rozpočty. Odpůrci sociálního bydlení často argumentují finanční náročností bydlení, aniž by brali v úvahu obrovské náklady spojené s absencí bydlení. Pokud lidé nemají střechu nad hlavou, tak totiž nemizí, ale hledají jiné možnosti přebývání, přičemž tyto možnosti jsou na jedné straně méně kvalitní z hlediska životních možností, na straně druhé velmi finančně náročné pro veřejné rozpočty.

Jen z ekonomického hlediska jsou náklady na obecní byt ve srovnání s náklady na věznici, azylový dům či psychiatrickou nemocnici volbu zodpovědného hospodáře. Pokud navíc přijde o bydlení rodina s dětmi, pak se obci vyplatí obecní byt mnohonásobně. Ovšem fenomén bytové nouze představuje jednoduchou možnost, jak získat laciné politické body, čemuž kariérní politici a političky jen obtížně odolávají.

Také pro pracovnice a pracovníky v pomáhajících profesích představuje nedostupnost bydlení obrovský zdroj frustrace a marnosti v jejich práci. Bez dostupných bytů pro ohrožené domácnosti nemůže dojít k sociálnímu začlenění ohrožených domácností ani ke zlepšení jejich těžké životní situace.

Chybně nastavená pravidla představují zásadní riziko nejen pro ohrožené jednotlivce a domácnosti, ale i pro celé město. V našem případě pro hlavní a největší město v republice, které by jinak mohlo být vzorem dobré politiky pro města ostatní. O to větší škoda promarněné šance.

V souvislosti se změnou se přitom opakovaně psalo o záchraně sociálního bydlení, což implikovalo, že v Praze sociální bydlení fungovalo či stále ještě funguje skvěle. Tak tomu rozhodně nebylo, ale je pravdou, že některé trendy v minulém volebním období byly slibné — sto šedesát bytů bylo lepších než pětačtyřicet podle současného návrhu.

Praha by ovšem v krizové situaci potřebovala sociálních bytů spíše tisíce než stovky, natož desítky. Pak by bylo možné podporovat mladé rodiny, seniory, oběti domácího násilí, potřebné profese a budovat skutečně funkční sociální systém. Nic takového se ovšem neplánuje a ani s přijetím zákona o dostupném bydlení není na dohled.

V současné chvíli tak politika bydlení v Praze připomíná zásah zdravotníků u hromadné havárie — nejprve je potřeba řešit případy bezprostředního ohrožení životů. Schválený návrh paní náměstkyně, místo aby k řešení havárie přispíval, situaci jen zhoršuje.