Začalo mrznout. A hned s prvními mrazíky jsou tu oběti mezi lidmi bez domova. Jak okamžitě pomoci? Vyhledávat lidi bez domova a poskytnout co nejširší možnosti, aby mohli být pod střechou. Druhá z těchto podmínek je většinou už dostatečná. První ne.

Pomoc lidem bez domova je nutná a musí být diferencovaná. Obecných podmínek je řada. Nedávno tu byli odborníci z USA, kteří se zabývají problematikou návratu lidí bez domova do bydlení. Konstatovali, že obrat v této práci znamenalo prohlášení prezidenta Bushe, že se společně americký stát a služby postarají, aby lidí bez domova bylo v USA co nejméně. Vrcholný státník v USA se jasně postavil za program minimalizace bezdomovectví. To u nás chybí a zdá se, že ještě dlouho chybět bude.

Jde při tom o zásadní podmínku pro to, aby byl problém lidí bez domova chápán jako problém společnosti. Jako projev skutečného zájmu o lidi v této zemi. Překonání bariéry odsudků a opovržení vůči lidem bez domova je v České republice základní překážkou řešení této problematiky. Je to tím významnější, že problém ohrožení ztrátou bydlení se rozrůstá.

V posledních letech se diskuse kolem lidí bez domova soustředila hlavně na přípravu a prosazování zákona o sociálním bydlení. Představa současného premiéra je ale jiná: dodat peníze na rekonstrukce či výstavbu obecních bytů a obce si pak vyberou, koho do těchto bytů nastěhují. To je ale pseudořešení. Proto, že předpokládaný objem peněz bude stačit jen na malý počet bytů , ale především proto, že toto řešení většinou nedosáhne na ty nejpotřebnější. A nijak se to nedotkne hlavního proudu výstavby a rekonstrukcí bytů.

Takový návrh nebyl nikde na světě pro řešení situace lidí bez domova použit. Důvod je jednoduchý: neosvědčil se jako skutečné řešení. Důležité také je, že toto řešení bylo přiděleno ministerstvu pro místní rozvoj, na němž dlouhodobě přetrvává přesvědčení, že bytovou situaci vyřeší trh. Výsledky tohoto přístupu jsou dobře znát už i ve středně velkých městech, kde na získání bytu nedosáhne polovina mladých rodin. Při dalším vývoji cen bytů a nákladů na bydlení to za pár let bude platit všude.

V úvahách o řešení situace lidí bez domova se u nás nepromítají některé vysoce pozitivní zkušenosti ze zahraničí. Nemusíme chodit daleko: spolková země Vídeň (a s ní i podstatná čast dalších rekouských zemí) má už dávno v legislativě zabudováno, že každý, kdo chce v této zemi stavět byty, musí počítat s tím, že zákonem daná část nově postavených bytů bude využita jako sociální byty. A zároveň existuje propracovaný systém depistáže potřeb takového bydlení, který vytváří oprávněnou část poptávky po těchto bytech. Nejde o princip zásluhovosti — další z předsudků, které ovlivňují výrazně tuto činnost v České republice — ale o naplnění principu lidských práv a potřeb. V Listině práv a svobod Ústavy ČR je uvedeno mezi lidskými právy i právo na bydlení.

Doposud téměř úplně stranou zůstává péče o lidi bez domova, kteří nedosáhnou na bydlení. V této zemi téměř neexistují zařízení, která by umožňovala těmto lidem důstojně žít. To je jedna z nejsmutnějších součástí péče o lidi bez domova v naší zemi. Souvisí to i s nepatrnou zdravotní péčí o lidi bez domova, ale především naprosto nedostačujícími službami pro bezdomovce seniory. To je svébytné téma, které se někdy řeší způsoby na hranici elementární lidskosti. Další z dluhů, které v této oblasti vůči našim spoluobčanům máme.

U nás je zvykem, že dokud není zákon, tak „se nedá nic dělat“. Většina zástupců měst a obcí to uvádí jako základní překážku v péči o bydlení lidí bez domova. V zemích bez tradic centrálního hierarchického řešení problémů společnosti je tomu naopak: legislativa potvrzuje zkušenost a ověřené postupy, které se ve společnosti dějí z potřeb občanů a obcí.

Jsou i v této zemi obce — a nejen malé! — které na zákon nečekají a snaží se pomoci lidem bez domova k bydlení. Opírají se o kombinace možností — například v různých projektech, prostřednictvím různých neziskových organizací, a především prostřednictvím spolupráce těch, kteří mají na řešení této situace skutečný zájem. Postupně se jim daří. Často také ne, protože nemají někdy ani elementrání podporu ze strany části státních postupů a politických sil.

Jako většina obsahově podstatných skutečností se to děje vlastně jaksi na vzdory oficiálním postupům a úřadům. Možná i proto, že oficiální postupy se častěji než na obsah řešení zaměřují na to, aby bylo všechno administrativně, technicky a odlidštěně v pořádku. A samozřejmě se také zaměřují především na to, z čeho lze vyzískat politický, či přímo ekonomický kapitál.

Neplatí to obecně. Velká úcta a respekt patří především těm obcím a neziskovým organizacím, které o bydlení pro lidi bez domova usilují a už se jim to daří v počtech, které se mohou počítat na stovky. Zkušenosti, přínosy, překážky, ztráty a úsilí těchto organizací by mělo být co nejvíc podporováno a mělo by vstupovat ve známost tak, aby se mohly přidávat i další. Z centra nelze očkávat ucelenou a promyšlenou věcnou pomoc, pokud ji nevyvolá tlak „zdola“.

Aktivity Armády spásy, Naděje, Platformy pro sociální bydlení, významné části ministerstva práce a sociálních věcí, některých vládních agentur, mnoha dobrovolníků v Brně, Ostravě, Liberci, Plzni, v Praze 7 a řadě v dalších obcích, to jsou příklady dobré praxe v péči o bydlení lidí bez domova. Jejich publikování, zpracovávání jejich zkušeností a výsledků patří k nejsilnějším nástrojům možná i změn dosavadních stanovisek politiků odpovědných za tento stát vůči možnostem návratu lidí bez domova do bydlení.

A snad jim i dojde, že jsou témata, která vyžadují dlouhodobější strategický postup — jak jeho vytvoření, tak hlavně důsledné dodržování — a nejen uvažování v intencích jednoho volebního období, a ještě pouze na základě marketérsky daných pravidel pro posílení moci. Snad skutečně převáží vědomí, že na prvním místě mezi zdroji politických rozhodování budou věcné požadavky na růst kvality a udržitelnosti života obyvatel této země.