Na ubytovnu Jarní jsme spolu s dalšími dobrovolníky z organizace NERO kolektiv docházeli několikrát za měsíc po dobu sedmi let a pořádali volnočasové aktivity pro děti. Dobře se známe s desítkami rodin, které ubytovnou prošly.

Ubytovna se rozkládala ve třech patrech rozsáhlého objektu, jehož součástí byly i běžné byty, kanceláře či mateřská školka. Bydlelo-li na jednom patře patnáct až dvacet rodin, většinou s malými dětmi, šlo o stovky lidí natěsnaných na opravdu malém prostoru. Ne náhodou je jedním z nejproblematičtějších aspektů ubytovny vedle nevyhovujících hygienických podmínek neustálý hluk, který obyvatele ubytovny postupně stravuje a ničí.

Nepřizpůsobiví jsou zdaleka nejpřizpůsobivější

Natěsnáni v malém pokojíčku spolu s několika členy rodiny mezi stovkami lidí, s nimiž musíte vše sdílet, v neustálém hluku, a především s nulovou perspektivou, že se z tohoto prostředí dostanete. Drogy jsou jedním z mála způsobů, jak život v takovém prostředí vydržet, a jejich užívání je na ubytovnách značně rozšířené.

Nedostatečná hygiena, plísně a nemožnost kvalitního spánku pak mají často negativní vliv na zdravotní stav dětí i dospělých. Dopad na děti je neméně hrozivý — jsou roztržité, hlasité, často agresivní, protože co si na ubytovně nevybojujete a nevykřičíte, to nemáte. Otřesné životní podmínky na ubytovně negativně ovlivňují každý aspekt života tamních obyvatel.

Život na ubytovně je dle přístupu Housing Led, ke kterému se hlásí i Ministerstvo práce a sociálních věcí, definován jako forma bezdomovectví. Je tomu tak především proto, že život na ubytovně je chronicky nestabilní. Obyvatelé těchto zařízení jsou vydáni na milost a nemilost jejich majitelům a často musí podepisovat smlouvy, které se každý měsíc prodlužují — anebo taky ne. Žijí tak v neustálé nejistotě a o tom, že se budou muset vystěhovat, se dozvídají jen pár dní předem.

Lidé žijící na ubytovnách jsou často označovaní za nepřizpůsobivé, což je nejen hloupé, ale také značně ironické vzhledem k tomu, že se musejí prakticky neustále přizpůsobovat novým podmínkám a řešit prakticky neřešitelné situace.

Ubytovny jsou etnicky specifickým fenoménem — z drtivé většiny je obývají romské rodiny. Nikoli proto, že by jim tento způsob života vyhovoval, jak si rádi namlouvají lidé z majority, ale proto, že romské rodině — tím spíš s dětmi — nikdo byt nepronajme. Výjimku tvoří domy už obývané Romy a ruiny, jež majitel zhodnocuje při čekání na udělení stavebního povolení. Jinak nemají Romové na trhu s bydlením šanci.

Při absenci funkčního systému sociálního bydlení, které by pomohlo řešit tíživou situaci zranitelné části populace čelící diskriminaci na trhu s bydlením, a s postupující gentrifikací velkých měst, která nejen v Brně radikálně snižuje počet míst, kde by romské rodiny mohli najít bydlení, je ubytovna často jejich jedinou šancí.

Na ubytovnu se proto často dostanou i romské rodiny se stabilním příjmem, které lze charakterizovat jako nižší střední třídu. Jsou zprvu přesvědčeny, že je jejich pobyt na ubytovně pouze dočasný. Velmi rychle bohužel zjistí, že není podstatné, jak se chovají, zda jsou zaměstnání, mají dluhy nebo zda jejich děti chodí do školy. To, co je vyděluje z trhu s bydlením, je barva jejich kůže.