Na ubytovnu Jarní jsme spolu s dalšími dobrovolníky z organizace NERO kolektiv docházeli několikrát za měsíc po dobu sedmi let a pořádali volnočasové aktivity pro děti. Dobře se známe s desítkami rodin, které ubytovnou prošly.

Ubytovna se rozkládala ve třech patrech rozsáhlého objektu, jehož součástí byly i běžné byty, kanceláře či mateřská školka. Bydlelo-li na jednom patře patnáct až dvacet rodin, většinou s malými dětmi, šlo o stovky lidí natěsnaných na opravdu malém prostoru. Ne náhodou je jedním z nejproblematičtějších aspektů ubytovny vedle nevyhovujících hygienických podmínek neustálý hluk, který obyvatele ubytovny postupně stravuje a ničí.

Nepřizpůsobiví jsou zdaleka nejpřizpůsobivější

Natěsnáni v malém pokojíčku spolu s několika členy rodiny mezi stovkami lidí, s nimiž musíte vše sdílet, v neustálém hluku, a především s nulovou perspektivou, že se z tohoto prostředí dostanete. Drogy jsou jedním z mála způsobů, jak život v takovém prostředí vydržet, a jejich užívání je na ubytovnách značně rozšířené.

Nedostatečná hygiena, plísně a nemožnost kvalitního spánku pak mají často negativní vliv na zdravotní stav dětí i dospělých. Dopad na děti je neméně hrozivý — jsou roztržité, hlasité, často agresivní, protože co si na ubytovně nevybojujete a nevykřičíte, to nemáte. Otřesné životní podmínky na ubytovně negativně ovlivňují každý aspekt života tamních obyvatel.

Život na ubytovně je dle přístupu Housing Led, ke kterému se hlásí i Ministerstvo práce a sociálních věcí, definován jako forma bezdomovectví. Je tomu tak především proto, že život na ubytovně je chronicky nestabilní. Obyvatelé těchto zařízení jsou vydáni na milost a nemilost jejich majitelům a často musí podepisovat smlouvy, které se každý měsíc prodlužují — anebo taky ne. Žijí tak v neustálé nejistotě a o tom, že se budou muset vystěhovat, se dozvídají jen pár dní předem.

Lidé žijící na ubytovnách jsou často označovaní za nepřizpůsobivé, což je nejen hloupé, ale také značně ironické vzhledem k tomu, že se musejí prakticky neustále přizpůsobovat novým podmínkám a řešit prakticky neřešitelné situace.

Ubytovny jsou etnicky specifickým fenoménem — z drtivé většiny je obývají romské rodiny. Nikoli proto, že by jim tento způsob života vyhovoval, jak si rádi namlouvají lidé z majority, ale proto, že romské rodině — tím spíš s dětmi — nikdo byt nepronajme. Výjimku tvoří domy už obývané Romy a ruiny, jež majitel zhodnocuje při čekání na udělení stavebního povolení. Jinak nemají Romové na trhu s bydlením šanci.

Při absenci funkčního systému sociálního bydlení, které by pomohlo řešit tíživou situaci zranitelné části populace čelící diskriminaci na trhu s bydlením, a s postupující gentrifikací velkých měst, která nejen v Brně radikálně snižuje počet míst, kde by romské rodiny mohli najít bydlení, je ubytovna často jejich jedinou šancí.

Na ubytovnu se proto často dostanou i romské rodiny se stabilním příjmem, které lze charakterizovat jako nižší střední třídu. Jsou zprvu přesvědčeny, že je jejich pobyt na ubytovně pouze dočasný. Velmi rychle bohužel zjistí, že není podstatné, jak se chovají, zda jsou zaměstnání, mají dluhy nebo zda jejich děti chodí do školy. To, co je vyděluje z trhu s bydlením, je barva jejich kůže.

Vzhledem k tomu, že romské rodiny nemají jinou alternativu, mohou majitelé ubytoven — a také to často dělají — požadovat přemrštěný nájem. Lidem v sociální nouzi pomáhá stát formou příspěvku na bydlení, která se odvíjí mimo jiné od výše nájmu. Systém tedy funguje tak, že majitelé ubytovny nastaví nájemné kolem dvaceti tisíc korun za pokojík, který obývá pětičlenná rodina, a tuto částku prakticky celou uhradí příspěvek na bydlení.

Je to velmi výnosný byznys, kterému se říká obchod s chudobou. A tento byznys a s ním i existenci ubytoven hradíme všichni z našich daní. Nejsou to tedy Romové, kdo zneužívá dávky, ale podnikatelé obchodující s chudobou. Nesmyslně a neekonomicky nastavený systém sociálního zabezpečení umožňuje několika málo podnikatelům více či méně legálně vydělávat obrovské peníze na úkor lidí v bytové a sociální nouzi.

Problém je v tom, že většina majitelů ubytoven je nějakým způsobem napojena na politické strany a místní samosprávy. František Kostlán to trefně nazývá místními mafiemi. Tito podnikatelé pak tlačí na své spolustraníky, aby blokovali zákon o sociálním bydlení, který byl jedním z nástrojů jak obchodu s chudobou zamezit. Ne náhodou se v tomto ohledu nejčastěji angažují členové ODS, SPD či TOP 09.

Případ ubytovny Jarní — vítězové a poražení

Ubytovna na Jarní ulici byla řadu let jednou z pěti velkých brněnských ubytoven poskytujících ubytování pro rodiny s dětmi. Vystěhování jejích obyvatel má mnoho poražených, ale jen jednoho vítěze.

Poraženými jsou především obyvatelé ubytovny Jarní. Ti byli poraženými už tím, že na ubytovně museli bydlet. To, že ubytovnu s takovým zoufalstvím opouštěli, jen ukazuje zvrácenost celého systému. Dle vyjádření úředníků z odboru bydlení Magistrátu města Brna, které poskytli České televizi, se většině z dvaceti rodin, jež v posledním obývaném patře na ubytovně žili, „podařilo situaci vyřešit“.

Co se skrývá za slovem vyřešit? Ačkoli jsme nemluvili se všemi rodinami, které se z Jarní musely vystěhovat, víme pouze o jedné jediné rodině, které magistrátní úředníci pomohli zajistit bydlení, a to konkrétně na Ubytovně pro osamělé rodiče s dětmi na Koniklecové ulici. Jinými slovy, magistrátní řešení v tomto případě znamená, že se rodina musí rozdělit a otec si musí najít bydlení samostatně, protože na Koniklecové mohou bydlet pouze osamělí rodiče. Zbytek rodin si musel poradit po svém.

Část rodin se přesunula na ubytovnu Pohoda na Vlhké ulici, která je bezesporu nejhorší ubytovnou v Brně a tamní podmínky jsou ještě neúnosnější než na Jarní — méně záchodů a sprch, zato více lidí, špíny, hmyzu a zoufalství. Zbývající část lidí se musela dočasně ubytovat u příbuzných či známých a některým nezbylo než opustit Brno. Do už tak přeplněných bytů přibyli další nájemníci.

Magistrátní úředníci argumentovali tím, že město nemá kapacity rodinám pomoci a sociální byty jsou plné. Proč a kým jsou sociální byty zaplněné, napověděly nedávné kauzy kšeftování s obecními byty v městské části Brno-střed, kde úředníci za úplatu přidělovali byty svým známým, kteří tak v pořadníku přeskočili dlouhodobé žadatele, což jsou mimo jiné právě romské rodiny živořící na ubytovnách.

Ne náhodou byli do kupčení s byty zapojeni především politici z brněnské ODS. Podobné praktiky pak byly odhaleny i v Brně Řečkovicích. A místo aby v bytech bydleli sociálně slabí, natáčelo se tam i porno.

Faktem tedy je, že kapacity městského bydlení, které by pomohly uspokojit značnou část potřeb rodin čelících diskriminaci na trhu s bydlením v Brně jsou, ale sociálně potřební jsou systematicky a za účelem zisku obcházeni a roky čekají zařazeni v pořadnících bez valné naděje na úspěch.

Ze všeho má jednoznačný prospěch jen majitel budovy, brněnský podnikatel, bývalý náměstek hejtmana Jihomoravského kraje, bývalý místostarosta městské části Brno-sever a bývalý člen ODS Milan Venclík, s nímž je spojena řada kauz z doby jeho působení na radnici Brno-Sever.

Budovu na Jarní vlastnil spolu s bývalou starostkou Brna-sever Sabinou Tomíškovou (též ODS). S bývalými nebo současnými politiky ODS byla spojena i dnes již uzavřená ubytovna Šámalova. „Ubytovnový byznys“ v Brně je tedy těsně spojený s vládní stranou, která se opakovaně zasazuje proti přijetí zákona o sociálním bydlení a jež v současnosti vládne i brněnskému magistrátu a dlouhodobě není nakloněna projektům sociálního bydlení. Bez přehánění lze tedy říci, že ODS je minimálně v Brně politickou stranou nejvíce spojenou s byznysem s chudobou.

Milan Venclík na ubytovně léta vydělával. Stejně jako podnikatelé provozující další brněnské ubytovny na to šel chytře a dům pouze pronajal člověku, který ubytovnu provozoval a Venclíkovi platil měsíční nájem. Toto uspořádání je užitečné hned z několika důvodů. Předně, provozovat ubytovnu je opravdu nesmírně náročné. Každodenní vyjednávání s lidmi, shánění nových nájemníků, propouštění jiných, vybírání nájmů, věčné opravy a podobně. To vše lze outsourcovat na někoho jiného spolu s finanční odpovědností.

Vzepřou-li se nájemníci podmínkám a přestanou platit, veškerou odpovědnost nese provozovatel ubytovny. V případě Jarní tak dle slov Venclíka provozovatel René Bartoš dluží za nájem budovy několik milionů korun, a navíc skončil s infarktem v nemocnici. V neposlední řadě také obyvatelé ubytovny směřují veškerý svůj hněv na provozovatele, protože jednají pouze s ním. I provozovatel pan Bartoš je v této kauze poraženým.

Zato Milan Venclík může dokola bezelstně opakovat, že ubytovnu neprovozoval on sám, ale firma Everydream, a že ubytovna musela skončit proto, že její obyvatelé neplatili a finančně už to nešlo utáhnout. Zamlčuje ovšem fakt, že uzavření ubytovny je dlouhodobým a chytře připraveným plánem, kdy — poučen šest let starým případem uzavření ubytovny Šámalova — postupně uzavíral jednotlivá patra, aby byla celková odezva co nejmenší. V jednom z pater si mezitím otevřela soukromou psychiatrickou kliniku Venclíkova choť Simona Venclíková.

Nakolik jde o projev sociálního podnikání, kterému se pan Venclík věnuje, ať posoudí čtenář sám. Faktem je, že neplacení části obyvatel ubytovny je pouze zástupným důvodem, Milan Venclík má s budovou zkrátka jiné plány. I když… Podle posledních informací dovolil Milan Venclík jedenácti lidem na ubytovně zůstat s tím, že po měsíci vyhodnotí, jak se budou chovat.

Je to pro situaci romských rodin typické schéma — nejistá situace ve zdevastované budově plné štěnic a švábů, která může ze dne na den vyústit ve výpověď. Z pohledu majitele je to také strategické řešení — prázdná budova nic nevynáší a navíc podal části lidí „pomocnou ruku“. Bude zajímavé sledovat, nakolik budou tyto plány spjaty s nově schválenými dotacemi na podporu investic do nájemních bytů.

Diskriminace, na kterou doplácíme všichni

Kdo na celou situaci doplácí? Nejvíce samozřejmě Romové, jichž se dotýká diskriminace na trhu s bydlením, ale i v práci a vzdělávání. Doplácíme na to my všichni, protože stát tím, že dopouští zneužívání veřejných prostředků, dotuje obchod s chudobou. A nejen to, nevyhovující podmínky bydlení jsou navíc i častým důvodem pro umisťování dětí do ústavní péče, která stát stojí další nemalé prostředky. Existence ubytoven je nejen nemorální, ale i ve všech ohledech neekonomická.

Kdo na celé situaci vydělává? Majitelé ubytoven, tedy podnikatelé s chudobou, kteří se často a rádi schovávají za různé prostředníky. Jak je možné, že jim to stát umožňuje? Propojení těchto podnikatelů s konkrétními politickými stranami dává tušit, co, respektive kdo a za jakým účelem udržuje celý systém v chodu.

Jak celé situaci pomůže plánovaná reforma příspěvku na bydlení, kterou ministr práce a sociálních věcí rámuje slovy, že „pokud chcete, abyste dál bydleli na ubytovnách, tak potřebujete pracovní aktivitu, která vám zvýší příjem, abyste to byli schopní platit, nebo běžte do bydlení v kolaudovaných prostorách,“ netřeba komentovat.

Dalším důvodem, proč celý systém může dlouhá léta víceméně nerušeně fungovat, je pak samozřejmě rasismus prostupující českou společností. Romové, kteří jsou největšími oběťmi celého systému, jsou zároveň těmi, kdo jsou vnímáni jako parazitující na sociálním systému. Není to jen hloupé, ale i vyloženě kontraproduktivní, protože tento narativ umožňuje těm, kdo na veřejných financích skutečně parazitují, aby nerušeně parazitovali i nadále.