Rolí politika by mělo být vedení společnosti, nikoliv podpora stagnace. Rolí politika by také měla být obhajoba zájmů jeho země, nikoliv pomoc zemím cizím. V České republice se ale veškerá politická odvaha zdá se vytratila a pro řadu politiků je jedinou bezpečnou strategií stát pevně na místě a roztleskávat davy tak, aby zapomněly, že původně chtěly někam jít.

Můžeme si za to samozřejmě sami. V roce 1989 jsme věděli, že chceme svobodné volby a že chceme zpátky do Evropy. Obojí jsme si poměrně rychle splnili a od té doby se neobjevil žádný politik, který by dokázal Čechy nadchnout pro cokoliv dalšího a kolem tohoto cíle je sjednotit.

Vizí se stal mírný pokrok v mezích zákona a drobné parametrické změny, i když ve všech volebních kampaních slýcháme spoustu slibů o odvážných zásadních reformách. Každý politik po získání funkce zjistí, že reformy s sebou nesou spoustu práce a rizika. Velmi rychle si také uvědomí, že ekonomicky na tom pořád ještě nejsme tak špatně, abychom reformy museli dělat právě teď.

Česká ekonomika pořád ještě trochu roste, nezaměstnanost je pořád nízká, většina lidí nemá problém v létě odjet na hezkou dovolenou. A zároveň není moc vidět na ty, kteří už jsou na okraji společnosti, takže minimálně na první pohled žádný problém nemáme.

Stačí se ale podívat pod povrch dobrých makročísel, a uvidíme, že máme zaděláno na slušný problém. Konvergence některých regionů České republiky se už před několika lety zastavila a některé jsou na tom dokonce hůř než před lety. A zdaleka nejde jen o bývalé Sudety, jak je to vidět například na mapách volebního chování nebo ekonomické aktivity.

Bude hodně zajímavé sledovat volební programy během letošního léta, protože „pohodová“ doba končí. Typickým příkladem je české zdravotnictví. V roce 2015 byl rozpočet veřejného zdravotního pojištění 250 miliard korun, loni už to bylo 495 miliard. Během deseti let se rozpočet zdvojnásobil, aniž bychom za to dostali viditelně kvalitnější zdravotní péči; bylo by možné argumentovat, že je to dokonce naopak.

Tím, jak česká populace stárne, výrazně roste váha starších voličů. Dnes tvoří důchodci dvacet procent obyvatelstva, ale už v roce 2050 to bude třicet procent. Bude to silná generace Husákových dětí, které možná budou mít peníze, ale především budou nemocné, naštvané a opuštěné. A o to víc budou svými voličskými hlasy tlačit na to, aby se neměnily jejich jistoty.

Potřebujeme proto najít způsoby, jak do politiky přitáhnout mladší generaci. Příliš mnoho mladých lidí má pocit, že politika je něco, co se jich vůbec netýká. To stejné si mysleli mladí lidé ve Velké Británii při referendu o brexitu.

Vyjádřit svůj názor tehdy přišly necelé dvě třetiny mladých voličů, zatímco u důchodců to bylo 89 %. Brexit přitom nijak zásadně nemohl ovlivnit jejich život, ale možná o to víc se nechali ovlivnit různými nostalgickými hesly o návratu britské svrchovanosti. Dnes se mladí Britové diví, co všechno se s jejich zemí kvůli brexitu děje — a mohou si za to sami.

Mladé lidi ale do politiky nepřitáhneme, pokud se nám nepodaří obnovit víru v právo a dobro. Právní stát zní jako velmi teoretický pojem, ale stačí přeložit si ho do praxe. Jak mohou lidé věřit ve spravedlnost, když trvá dlouhých sedm let, než padne pravomocný rozsudek i v tak jednoduchém případě, kdy chytíte politika s krabicí od vína plnou peněz?

Jak mohou podnikatelé věřit ve svou zemi, když na ně zaklekávají kontrolní orgány na pokyn politiků? Jak mohou svému státu věřit rodiče, když někteří politici usilovně brzdí i velmi jednoduché kroky, které by měly ochránit děti před násilníky?

Když se dívám na českou společnost, tak vidím, že obnovit víru v dobro bude výrazně jednodušší než obnovit víru v právní stát. Kdykoliv se stane cokoliv špatného, ať už v České republice nebo v zahraničí, Češi jsou okamžitě připraveni pomáhat, darovat věci nebo posílat peníze. I když se o nás často říká, že jsme lhostejní, tak to rozhodně není pravda.

Nejde o to, kolik darujeme, ale že to čím dál více lidem přijde normální. A tohle mě naplňuje vírou v to, že se věci v České republice mohou změnit.

Má to ale jednu podmínku. Nesmíme si zvyknout na to, že nám politici předkládají falešná dilemata. Že říkají, že si musíme vybrat, jestli chceme zbrojit, nebo chceme mír. Že si musíme vybrat, jestli chceme zbrojit, nebo chceme pečovat o životní prostředí. To není volba buď-anebo, protože musíme dělat jedno i druhé.

Jako kluk z Ostravy si pamatuji, jaká špína byla kdysi považována za normální. Ta viditelná špína ale taky zároveň znamenala, že jsme měli každý den před očima to, že se věci musí změnit, že musíme pečovat o prostředí, ve kterém žijeme.

Dneska všechno na první pohled vypadá lépe, protože nevidíme hormony a pesticidy v našem jídle, ani mikroplasty ve vodě, kterou pijeme. Úspěšně exportujeme spoustu našeho odpadu do jiných zemí a máme díky tomu pocit, že je situace v pořádku.

Jenže opak je pravdou. Před pouhými pár lety mohl člověk od půlky února počítat s čerstvou zeleninou z jihu Španělska. Dnes už tam neroste ani zelenina ani olivovníky, přežívají pouze kešu ořechy. A něco podobného můžeme už brzy zažít i v České republice.

Může přijít sezóna s tak velkým nedostatkem vody, že politici budou muset rozhodnout, jestli v Polabí zavlažovat zeleninu, nebo udržovat splavnost Labe. Podobně třeba zemědělci na Vysočině už dnes přemýšlejí, co budou pěstovat místo brambor, až se oteplí a bude mnohem méně pršet.

Takovýchto změn bude přibývat, stejně jako každý rok rostou škody z pojistných událostí, způsobených klimatickými jevy — a to i po odečtení výjimečných povodní. I když nás geopolitická situace nutí, abychom konečně dohnali všechny dluhy, které máme na naší bezpečnosti, neznamená to, že se můžeme vykašlat na všechno ostatní.

Nadcházející roky nebudou vůbec jednoduché, protože během několika málo let budeme muset vyřešit to, co jsme ignorovali desítky let. Nejpozději od dob Baracka Obamy, který vyhlásil obrat Ameriky směrem k Asii, bylo jasné, že pro Američany přestáváme být klíčovým partnerem. Trochu jsme tomu nechtěli věřit, roky jsme odkládali potřebné investice.

Když tehdejší premiér Bohuslav Sobotka v roce 2017 mluvil o potřebě posílení evropské obrany a zlepšení schopnosti evropských armád v rámci NATO, spousta Čechů se mu tehdy smála. Kdybychom ale začali evropské obranné kapacity budovat už tehdy, nemuseli jsme být tak slabí, Ukrajině jsme mohli pomáhat mnohem efektivněji a nemuseli jsme se děsit toho, co bláznivý a zlý stařík v Bílém domě zase vymyslí.

Zanedbané úkoly dnes budou stát mnohem více peněz, budou vyžadovat mnohem odvážnější politická rozhodnutí a budou vyžadovat, abychom mnohem více přemýšleli nad naší připraveností na krizové situace. Ale znovu opakuji: nic z toho není důvodem pro to, abychom zanedbávali péči o životní prostředí, abychom nemodernizovali naši ekonomiku, abychom výrazně nezvýšili investice do vzdělávání, vědy a výzkumu.

Nejenom pro Českou republiku to bude znamenat bolestivá rozhodnutí o tom, co se bude dál platit ze státního rozpočtu, zdali můžeme udržet tak štědré sociální systémy, zdali si můžeme dovolit tak přebujelou byrokracii. Ale ani tato bolestivá rozhodnutí nemohou znamenat, že zapomeneme na jeden ze základních úkolů každého státu, a to je podporovat kohezi regionů a starat se, aby ti, kteří mají málo, dostali šanci na lepší život.