Chybějící odvaha a past falešných dilemat
Tomáš ProuzaPolitici milují hesla. Chceme mír, ne zbrojení! Potřebujeme vyzbrojit, zapomeňte na péči o přírodu! Příkladů je spousta, ale všechny mají jedno společné — ta dilemata jsou naprosto falešná a slouží jen jako výmluva kvůli chybějící odvaze.
Rolí politika by mělo být vedení společnosti, nikoliv podpora stagnace. Rolí politika by také měla být obhajoba zájmů jeho země, nikoliv pomoc zemím cizím. V České republice se ale veškerá politická odvaha zdá se vytratila a pro řadu politiků je jedinou bezpečnou strategií stát pevně na místě a roztleskávat davy tak, aby zapomněly, že původně chtěly někam jít.
Můžeme si za to samozřejmě sami. V roce 1989 jsme věděli, že chceme svobodné volby a že chceme zpátky do Evropy. Obojí jsme si poměrně rychle splnili a od té doby se neobjevil žádný politik, který by dokázal Čechy nadchnout pro cokoliv dalšího a kolem tohoto cíle je sjednotit.
Vizí se stal mírný pokrok v mezích zákona a drobné parametrické změny, i když ve všech volebních kampaních slýcháme spoustu slibů o odvážných zásadních reformách. Každý politik po získání funkce zjistí, že reformy s sebou nesou spoustu práce a rizika. Velmi rychle si také uvědomí, že ekonomicky na tom pořád ještě nejsme tak špatně, abychom reformy museli dělat právě teď.
Česká ekonomika pořád ještě trochu roste, nezaměstnanost je pořád nízká, většina lidí nemá problém v létě odjet na hezkou dovolenou. A zároveň není moc vidět na ty, kteří už jsou na okraji společnosti, takže minimálně na první pohled žádný problém nemáme.
Stačí se ale podívat pod povrch dobrých makročísel, a uvidíme, že máme zaděláno na slušný problém. Konvergence některých regionů České republiky se už před několika lety zastavila a některé jsou na tom dokonce hůř než před lety. A zdaleka nejde jen o bývalé Sudety, jak je to vidět například na mapách volebního chování nebo ekonomické aktivity.
Autor článku tedy přichází z výzvou, že je zapotřebí radikálního obratu v politice. Přestat vyhlašovat planá hesla, a místo toho nasměrovat společnost novým směrem. Překonat stav kdy "vizí se stal mírný pokrok v mezích zákona a drobné parametrické změny".
Tyto všechny výzvy zní uším českého občana - frustrovaného tristním obrazem české reálpolitiky - dozajista libě. Ovšem - autor článku bohužel nijak přesvědčivě nenaznačil, kterým tak zásadně novým směrem by se měla vydat česká politika, aby překročila rámec stávajícího - natolik stagnujícího - systému.
Tomáš Prouza píše, že "v roce 1989 jsme věděli, že chceme svobodné volby a že chceme zpátky do Evropy. Obojí jsme si poměrně rychle splnili a od té doby se neobjevil žádný politik, který by dokázal Čechy nadchnout pro cokoliv dalšího a kolem tohoto cíle je sjednotit."
No ano, svobodné volby zde dozajista jsou (ovšem spolu s písničkářem Hutkou by bylo na místě se ptát, zda s možností voleb je skutečně také dána volba možností - tedy reálných alternativ). V takzvané "Evropě" Česká republika už také dozajista je. Ale - co dál? Česká politika víceméně pasivně, ne-li přímo otrocky převzala všechny standardní vzorce chování z Evropy západní - a nyní se ukazuje že i tato západní Evropa se nachází v té samé dezorientaci, v té samé hodnotové krizi jako národy středovýchodní Evropy, které v této západní Evropě kdysi viděly svůj vzor.
Je to ovšem logické; a mohlo to být zřejmé už tehdy, v osmdesátém devátém. Tato takzvaná "Evropa" je stále ještě klasickým kapitalismem, kde tedy všechny relevantní socioekonomické procesy jsou podřízeny diktátu zisku. Politický systém pak funguje na tom samém principu jako tržní ekonomika - tedy na principu všeobecné konkurence. Kde tedy vůbec není prostor pro nějaké velkolepé vize, veškerý ideový horizont je omezený na to vyhrát příští volby. A kde nejspolehlivějším nástrojem k politickému úspěchu je právě - halasné vykřikování prázdných hesel.
A lid sám? - Ten se ovšem nijak nemůže vymanit z těchto rámcových podmínek jeho existence, žije si většinou svůj pohodlný konzumismus a stará se jen o sobe. Tomáš Prouza tvrdí, že obnovit smysl pro dobro nebude natolik obtížné, neboť lidé přece tak štědře darují na dobročinné účely. - No ano, především když se nějaký případ (nejlépe s těžce nemocným dítětem) dostane do médií, pak se velice rychle seženou milióny na jeho terapii. Lid obecný se pak může dojímat svou štědrostí; Kundera by dost možná napsal, že se pak "dojímá svým vlastním dojetím". Ale co ti všichni, kteří neměli to štěstí a nestali se mediální události? Jejich osud nikoho nezajímá.
Vůbec, pokud T. Prouza žádá obnovení smyslu pro dobro, pak by bylo zapotřebí konkrétně určit, v čem toto "dobro" má vlastně spočívat. Co má znamenat, jaký má být jeho konkrétní obsah v celospolečenském rozměru. Jenom v pouhé dobročinnosti to asi nebude.
Všeho všudy: autor článku žádá radikální změny politiky, ale sám nepředkládá nic, co by mohlo skýtat nějakou vizi překračující omezený horizont kapitalisticko-měšťácké společnosti, která žije především ryze materiálním konzumem, a jenom čas od času si dopřeje iluzi, že se jí jedná i o něco více. Nepředkládá sám tedy nic, co by bylo něčím jiným nežli "drobnými parametrickými změnami" v rámci stávajícího systému.