Za zábavou. Týrání koní na Velké pardubické
Ivo KrajcDostihový závod Velká pardubická se těší každoroční přízni diváků i sponzorů. Za napínavou zábavou a velkými penězi se skrývá utrpení koní, kteří při závodech pravidelně umírají.
Je hezké nedělní odpoledne. Déšť, který ještě před polednem skrápěl pardubickou dostihovou trať, pomalu utichá. Není proto důvod, proč by si třeba i rodiny s malými dětmi neudělaly výlet za zábavou plnou vzrušení a nečekaných zvratů.
Za zábavou, ve které hrají hlavní roli zvířata. Nikdo se jich ale neptal, jestli takovou roli opravdu hrát chtějí. Na rozdíl od žokejů, kteří sedí na jejich hřbetech a bojují o prestiž, pohár a výhru pět milionů korun. Koně na trati bojují o holý život, jak se má za chvíli ukázat — a zdaleka ne poprvé v historii tohoto dostihu. Pro Velkou pardubickou v jednadvacátém století platí, že se málokdy obejde bez zvířecí oběti.
Za zábavou, která probíhá pod záštitou ministra zemědělství. Ten se sám slavnostního odpoledne účastní a na své sociální sítě přidává veselé fotky s komentářem, jak krásnou a napínavou neděli si vlastně užil. „Oslava dostihového sportu u nás,“ píše ministr.
Za zábavou, k níž se hrdě hlásí spousta firem a předhánějí se, která z nich bude mít na reklamních bannerech umístěné logo na lepším místě. Za zábavou, kterou si můžou užít všichni doma u televize — veřejnoprávní televize placené z koncesionářských poplatků. Za to, aby se mohlo umírání vysílat v přímém přenosu, jsme tak trochu zaplatili všichni.
Za zábavou, kterou bychom netolerovali, pokud by šlo o zvířata, která považujeme za domácí mazlíčky. Dokážete si představit, že by třeba na psích soutěžích typu agility každoročně umírala zvířata a nikdo by s tím nic nedělal? Kdyby tomu tak bylo, organizátoři by stáli před soudem. To se ale v případě Velké pardubické neděje.
Za zábavou, která se dá klasifikovat jako týrání zvířat. Zákon na ochranu zvířat mluví jasně: za týrání zvířat se považuje „nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly“.
Jak jinak než jako o týrání mluvit o závodě, při kterém umírají zvířata pravidelně? Ve více než polovině ročníků zahyne kůň, třináct mrtvých za posledních třiadvacet ročníků v tomto století. Největším zabijákem je pak Velký Taxisův příkop. Koně letí až deset metrů do neznáma přes vysoký živý plot, za kterým je čeká metr hluboký příkop. Při dopadu a kolizích si lámou vaz nebo nohy.
Jako společnost odsuzujeme i trestáme krutosti, jako jsou psí zápasy, kdy spolu psi bojují na život a na smrt. Proč nám však uniká paralela s Velkou pardubickou, kde koně taky bojují? Ne proti sobě navzájem — to dělají spíš žokejové —, ale o svůj holý život. Za světel reflektorů, potlesku a mohutného sponzoringu.
Vedle mnoha dalších návrhů na ochranu zvířat už dnes stále více lidí volá po tom, aby byly na jatkách například kamerové systémy, aby bylo vidět, jak se se zvířaty zachází. Ironií je, že aspoň v případě „jatek“ při Velké pardubické se kamery prosadily — každý se na ně může podívat v přímém přenosu České televize.