Živočišný průmysl má co skrývat

Lukáš Vincour, Michaela Vincourová

Na jatkách a ve velkochovech se dějí věci, které by se většině z nás nelíbily. Každý konzument by ale měl mít právo vědět, jakým procesem si procházejí zvířata, která končí na jeho talíři, myslí si Lukáš a Michaela Vincourovi.

Areály jatek bývají obehnány vysokými zdmi a ostnatými dráty. Dostat se dovnitř je pro běžného člověka téměř nemožné a informace o všech krutých praktikách, které se tam odehrávají, se velmi těžko shání. To vše proto, že se tam dějí věci, které by se většině z nás nelíbily.

Proces zabíjení je krutý sám o sobě, avšak zvířatům jejich poslední chvíle před smrtí navíc často znepříjemňují zaměstnanci těchto zařízení. Důkazem jsou nejen videa ze zahraničních jatek, ale i těch českých. Na videu z jatek v Blovicích je vidět, jak zaměstnanci porušují zákon na ochranu zvířat proti týrání, což se ukázalo i při veterinární kontrole. Případ je nyní v právním řízení.

Kam jede transport se zvířaty? Pravděpodobně na jatka. Foto Wikimedia

Dalším důkazem jsou záznamy z králičích jatek, kde jsou zvířata nedostatečně omračována, což potvrdila i státní veterinární správa. Zároveň ale označila za v podstatě normální a běžné, že ne každé zvíře je dostatečně omráčeno, a tím pádem prožije následné podřezání hrdla za plného vědomí.

Domníváme se, že každý konzument by měl vědět, jakým procesem si projde zvíře předtím, než skončí na talíři. Klamavé reklamy živočišného průmyslu jsou všudypřítomné a je třeba vyvážit je realitou. K tomu by dopomohly kamerové systémy, které by zaznamenávaly provoz jatek a učinily by tak jejich stěny „průhledné“. Protože jedině dobře informovaný spotřebitel se může doopravdy svobodně rozhodnout, co svou peněženkou podpoří a co ne.

Kamery by sledovaly místa vykládání či vyhánění zvířat z transportního vozu, předporážkového ustájení zvířat a usmrcování, vykrvení a následného stahování z kůže, vyvrhování a zbavování jednotlivých částí těla. Obsah by se vysílal živě na jednotlivých webových stránkách jatek 24 hodin denně, aby se na to mohl podívat každý. Vzorem může být například společnost Hollandia, která pod heslem „jsme průhlední“ přenáší online každou z činností, které probíhají v jejích provozech.

Kamerové systémy utrpení na jatkách neukončí. Můžou být ale pro běžné spotřebitele cenným nástrojem, díky němuž uvidí, co se děje zvířatům, která konzumují, protože jatka nedovolují exkurze ani návštěvy. Inspirací může být Francie a Velká Británie, které již kamerové systémy na jatkách zavedly.

Zvířata nežijí důstojný život v souladu se svými potřebami ani před transportem na jatka. Podmínky života zvířat uzavřených ve velkochovech jsou pro mnohé lidi nepředstavitelné. Jsme v kontaktu se studenty zemědělských a veterinárních škol, kteří jsou pravidelně svědky hrozivého zacházení se zvířaty v těchto objektech.

Zvířata jsou ve špatném stavu, jsou týrána, krutě a nelegálně zabíjena údery o zem či jiné předměty. Ke spoustě bolestivých zákroků dochází bez použití anestezie, zvíře, které umírá, zůstává v bolestech, bez pomoci veterináře. Studentům je v těchto objektech zakázáno cokoliv fotit nebo natáčet pod pohrůžkou vyhození ze školy. To je i důvod, proč tyto případy raději nikam nehlásí.

Našim žádostem o exkurze ve velkochovech nebo na jatkách nikdo nevyhověl a vždy jsme byli rázně odmítnuti. Domníváme se, že pokud by se jednalo o jiný průmysl v potravinářském odvětví, neměli bychom takový problém se k informacím dostat. Živočišný průmysl má evidentně co skrývat a své praktiky si bedlivě střeží.

Člověk by si měl uvědomit, že zvíře cítí stejně jako my. Nikdo z nás by nechtěl být v kůži zvířete z velkochovu ani tím, kdo jede na jatka.