Akce skupiny za práva zvířat Animal Rebellion vyvolávají nejrůznější reakce, jež se velmi často soustřeďují na formu protestu, méně ale už na sám obsah a motivaci stále ještě relativně nového protestního uskupení. Jako prakticky celoživotní sympatizant a bývalý účastník hnutí vznik nové organizace vnímám jako přínos, což nejlépe vyplyne, podíváme-li se letmo na to, jak se tu scéna organizací za práva zvířat v posledních třiceti letech vyvíjela.

V době, kdy jsem se zřekl masité stravy, jsem si jen obtížně dovedl představit, že by v česko(slovenských) podmínkách mohl vzniknout organizovaný boj proti vykořisťování němých tváří. Teprve o dva roky později, v roce 1991, se objevila zpráva o prvním, tehdy nepočetném, protestu proti Velké pardubické steeplechase.

Zanedlouho proběhla v Ústí nad Labem skutečná demonstrace spojená s pomalováním jakéhosi řeznictví. Ke své lítosti jsem dorazil až na následný koncert.

Každopádně jsem se tehdy stihl najednou seznámit, pohádat i spřátelit s Petrem Bergmanem, klíčovou postavou autonomní scény devadesátých let. Toho dne jsem také poznal Jakuba Poláka, který se jako řidič podílel na organizaci cesty, a pak po zbytek svého života také zásadním způsobem na budování anarchistického hnutí u nás.

V té době jsem za nejdůležitější cíl považoval společnost McDonald's, dokonalý symbol konzumu a bezohlednosti. Dnes tahle firma působí úplně banálně, jenže před osmadvaceti lety představovala výkladní skříň vysněného kapitalismu, a mimoděk tak pro valnou část populace vytvářela z pojídání zvířat módní stravovací styl.

V mezidobí jsem se sblížil s anarchistickým prostředím a v září 1992 si vzal na starost ohlášení demonstrace proti pražské pobočce McDonald's na Václavském náměstí. Jako exoti odmítající požehnání nové doby jsme se stali vděčnými objekty novinářského zájmu. Tím spíš, že z Václaváku následoval přesun do Vodičkovy ulice, kde jsme okupovali první podnik tohoto řetězce.

Jakub Polák se tam stihl poprat se zakročujícími policisty, což mu přineslo trestní stíhání, myslím ovšem, že nakonec bylo zastaveno. Pro mě si pak brzy ráno přijela domů policie a odvezla mě k výslechu. Celkem zbytečně, stačila by úřední obsílka a přišel bych sám. Následné oznámení pro přestupek jsem na příslušném úřadě vyřídil bez postihu.

Hlavní a svou publicitou dodnes nepřekonaná akce českých ochránců zvířat se ovšem odehrála o několik týdnů později. Velká pardubická se v roce 1992 nesla ve znamení mohutného protestu stovek aktivistů. Během něho jsme vnikli na závodiště a být trochu odhodlanější, mohli jsme závod zastavit.

Tvrdý policejní zákrok vyvolal skandál. Ministr vnitra Ruml dokonce pomýšlel na demisi. Poté, co jeho inspekce policejní násilí zametla pod koberec, odvolal jejího šéfa, což po něm v obdobných situacích již nikdo nezopakoval.

Tato, chce se mi napsat historická, jenže dnes už víceméně zapomenutá událost se stala prologem pro založení Nadace Animal SOS. Ta se na několik let stala jedinou organizací sdružující radikální ochránce zvířat. V razantních protestech však už nepokračovala a když nenašla jasné tematické zaměření, začala ochabovat až zanikla. Za jejího aktivnějšího nástupce lze považovat organizaci Svoboda zvířat.

První generace polistopadových ochránců zvířat, kterou představitelé této organizace do značné míry zastupovali, dokázala ve společenském povědomí upevnit pohled na zvířata jako nositele vlastních práv. Nejkonkrétnějším výsledkem byla shoda na potřebě úpravy Taxisova příkopu v Pardubicích. Její provedení významně pomohlo koním.

Vedle osvětové činnosti se po roce 2000 začala objevovat taktika přímých akcí po způsobu Fronty za osvobození zvířat — neformální ilegální struktury, která útočila na subjekty zodpovědné za zvířecí utrpení působením finančních ztrát. U nás šlo především o kožešinové farmy a laboratoře používající zvířata k pokusům.

Velmi blízko k radikálním metodám tohoto směru mají aktivisté okolo Michala Kolesára. Ti však volí otevřenější postup, kdy část z nich jedná bez skrývání totožnosti.

Soustřeďují se nikoli na působení hmotných škod, nýbrž na protizákonné osvobozování zvířat z průmyslových chovů. Tyto záchranné akce však nemají větší rozsah a podle všeho pro majitele živočišné výroby nepředstavují výraznější hmotné ohrožení. Proto aktivity tohoto druhu nemají zásadní celospolečenský ohlas.

Především na publicitu naopak cílí skupina Obraz — Obránci zvířat. Jde o organizaci, která vědomě žádným způsobem nepřekračuje rámec systému. Namísto konfrontačních metod volí cestu postupných kroků. A má úspěch.

Přinejmenším zrušení chovů kožešinových zvířat je nepochybně největším triumfem českých ochránců práv zvířat na legislativní úrovni. A dost možná největším vůbec. Další terčem Obraz byl klecový chov slepic, a i tady uspěl.

Vedle toho tu ale stále jsou radikálové sdružení v hnutí Green Action, kteří se zaměřují na likvidaci mysliveckých posedů. Apelovat na společenské svědomí se snaží aktivisté hnutí 269, kteří poukazují na zvířecí utrpení také tím, že si číslo 269 nechávají vytetovat nebo vypálit na svá těla. V průběhu let jistě vznikala i zanikala spousta dalších regionálních skupin.

Osobně jsem po léta v agendě českých ochránců zvířat postrádal kampaň proti státním dotacím do živočišného průmyslu, na nichž se podílí každý, kdo platí daně, tedy s ohledem na DPH opravdu každý občan. Až letos v srpnu jsem se konečně dočkal, když spolek Otevři oči zorganizoval takzvaný Řetěz za zvířata, díky němuž se problematika dotací pravděpodobně poprvé dostala do zdejšího mediálního prostoru.

Čeští ochránci zvířat tedy v porovnání s počátkem 90. let nalezli rozsáhlou šíři platforem, které se liší přístupem ke stávajícímu společenskému systému, od čehož se odvozuje forma jejich činnosti. Jedna část z přesvědčení či z pragmatických důvodů ustavené politické a právní procesy respektuje. V jejich rámci pak dosahuje pokroku, jaký se v oblasti aktivismu za práva zvířat před pětadvaceti lety nedařil nikomu.

Jiní aktivisté volí cestu ignorace právního řádu a nastolují morální imperativ solidarity s trpícími, který jim dovoluje překračovat platné zákony. Obě skupiny cílí na politiky, veřejnost nebo přímo na živočišný průmysl.

Nejnovější odnož hnutí za práva zvířat, Animal Rebellion, stojí uprostřed. Užívá konfrontační metody, pořádá ale také osvětovou činnost. Jeho aktivisté dokáží přistoupit k narušení veřejného pořádku, ovšem zatím zřejmě postrádají ambice vytvořit skutečně antisystémové hnutí.

Hesla, jimiž se dovolávají tak vágních cílů, jako aby „vláda nelhala a začala okamžitě jednat“, samozřejmě působí legračně. Posměšky ale nejsou zcela na místě. Animal Rebellion se zaměřuje na zásadní otázku souvislosti živočišné výroby a ničení přírody. Tomu dodává na závažnosti téma klimatické krize, kterou hnutí vnímá jako stěžejní.

Téma přímé vazby mezi stavem planety a způsobem, jakým lidé zacházejí s bezbrannými tvory, se sice objevovalo, ale jasnou programovou součástí některé skupiny se stalo teprve nyní. A to právě díky nejmladší generaci v hnutí Animal Rebellion.

Nové hnutí má zkrátka v řadě strategií, které v českém prostředí organizace za práva zvířat od 90. let zavedly a praktikovaly, své místo. Přeju si, aby se mu podařilo odbourat stávající komunikační nedostatky, aby si zachovalo věrohodnost a opravdovost. Aby aktivisté vůbec mohli být bráni vážně, musejí realisticky formulovat své přechodné i dlouhodobé cíle a srozumitelně vysvětlit jejich důležitost.

Aktivisté Animal Rebellion snad způsob, jak efektivně oslovovat veřejnost a tlačit veřejné instituce ke změnám, které povedou k nastolení civilizovaného zacházení s těmi, kdo jsou nám dnes vydáni na milost (domácí mazlíčci), či nemilost (hospodářská, ale i laboratorní zvířata), naleznou.