Představte si, že jste svědky zjevného a krutého týrání zvířete. Je — nejspíš dlouhodobě — drženo v nevyhovujících podmínkách, bez adekvátní stravy, vody. Co v takové situaci dělat? Jednou z mála legálních možností je dát podnět Státní veterinární správě, případně pokud jde o týrání „surovým nebo trýznivým způsobem“, upozornit Policii ČR, protože jde o trestný čin.

Pokud zvolíte první variantu, příslušná Krajská veterinární správa vám nejspíš poděkuje a slíbí, že se tam za pár dní někdo přijde podívat. Pokud zvolíte možnost druhou, Policie nejspíš přijede na místo, ale ohledně praktických kroků má svázané ruce a věc skončí opět u veterinární správy. Ta možná situaci skutečně po pár dnech prověří; na kontrolu však chovatele předem upozorní, a tak není divu, že kontrola žádné pochybení nenajde. Tohle není hypotetická situace, ale stálý modus operandi , o němž existuje celá řada svědectví, například na stránce spolku Hlas zvířat.

Jistě, můžete vytrvat a stěžovat si dál. Problém je, že podvyživená, nemocná a trpící zvířata potřebují pomoc teď hned, ale instituce nekonají. Třeba i měsíce a roky. Instituce začnou často konat teprve po letech opakovaných stížností, po nichž využijí své pravomoci týraná zvířata zabavit. Ale musí jít o skutečně křiklavý, do očí bijící případ.

K takovým se řadí záležitost na statku v Jankově, kde bylo statkáři Jiřímu Vavrouškovi odebráno stádo koní a on byl následně obžalován z trestného činu týrání zvířat. Krátce před tím ale přetekl pohár trpělivosti a několik lidí se rozhodlo, že zde svými silami pomůže alespoň týraným psům. Prolezli dírou v plotu a hladová zvířata s krky odřenými do krve od řetězů odnesli. Jednadvacet psů nalezlo nový domov a uniklo týrání a na majetku statku nebyla způsobena žádná škoda.

Pro člověka, který má srdce a soucit, jde o akt hrdinství. Týrání zvířat je nepřijatelné; zvíře není majetek jako třeba stůl nebo židle, a to dokonce i z hlediska práva. Slovy občanského zákoníku má zvíře „zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor“. Pokud zjevnému týrání zvířat nemohou v přiměřené době zabránit instituce, je logické a morálně akceptovatelné, že mu zabrání někdo, komu jejich osud není lhostejný.

Ano, braní spravedlnosti o vlastních rukou může být ošidné; všem se nám vybaví celá řada případů, kdy vyšinutí nebo zfanatizovaní jedinci pochopili spravedlnost po svém. Nicméně v situaci, kdy se zjevně děje bezpráví a instituce nekonají, je „přímá akce“ legitimním a nezbytným nástrojem k bránění krutostem. Obzvláště v případě, kdy jste už dávno vyčerpali všechny legální možnosti a zvířata dál trpí.

Přímá akce může být z pohledu práva trestným činem. Skupina aktivistek a aktivistů, kteří zachránili 21 životů, proto v současnosti stojí před soudem a jsou obviněni z krádeže. „Poškozený“ Jiří Vavroušek po nich dále požaduje náhradu více než sto tisíc korun za odcizené psy (prý šlo o západosibiřské lajky), a aby situaci vyhnal do podoby absurdního dramatu, také tři sta tisíc korun za citovou újmu.

V tuto chvíli nikdo neví, jak soud dopadne, jedno je však jisté. Jde o jeden z nejdůležitějších soudních procesů současnosti, které vytyčí právní pole v oblasti ochrany zvířat. Vyplatí se ho proto pozorně sledovat.