Kamarád a kdysi můj šéf v době mých divadelních začátků v chebském divadle má dům ve Slavkovském (raději Císařském, jak prosazoval Jiří Löwy, protože Kaiserwald) lese. Vždycky byl napůl intelektuál a napůl venkovan a podle toho také žil — napůl ve městě a napůl v tomto domě, který kdysi koupil za osm set korun v zanikající vesnici, v níž dnes žije vskutku mezinárodní sousedství, zahrnující Američany, Rusy, Slováky, Čechy z Prahy i z Mariánských Lázní a už jen několik původních rodin, dosídlených sem po odsunu německých obyvatel.

Můj kamarád svůj dům postupem mnoha let zvelebil, musím říci, že není tak dokonalý jako ten, jehož majiteli jsou američtí byznysmani, ani jako ten, který vloni koupili a bleskurychle včetně zahrady instantním způsobem dali do pořádku z druhé strany sousedící byznysmani ruští, ale je to hezký dům a zahrada, obojí v pořádku, zahrada trochu permakulturní, ale to je dnes v módě, v sadu staré historické odrůdy ovocných stromů, mezi nimi natažený elektrický ohradník a v něm pět překrásných koní, dílem patřících těm Rusům a dílem hajnému.

Podvojnost osobnosti mého kamaráda se projevovala vždy tak, že stejnou hodnotu u něj měla třeba návštěva ministra kultury v divadle, jehož byl ředitelem, jako nutnost jít se psem k veterináři. Já jsem se z toho mohla zbláznit, v době, kdy bylo divadlo doslova existenčně ohroženo, jsem nemohla pochopit, jak může ten člověk, zodpovědný za bytí a nebytí kulturní instituce, nechat na vrátnici omluvu, že je se psem u doktora a přijde, až ho odvede domů.

Náš člověk divadlo miloval, nebyl to žádný lempl, ale miloval i svého, momentálně bohužel nemocného, psa. To ho nemůže někdo z rodiny nahradit? (nemohl, pes byl potvora a jiného by pokousal, zatímco v úředním jednání jsem ho koneckonců mohla zastoupit já). Tehdy se mi priority zdály jednoznačné — ale on neměl priority, pes a státní návštěva v divadle měly stejnou hodnotu a důležitost.

Není jistě překvapení, že ten člověk byl časem z místa ředitele odvolán a nahradil ho jiný, který sice obřadně vítal nejen ministry, ale i úředníky z magistrátu (což bylo důležitější), žádného psa neměl a pro divadlo celkem nic neudělal. Bylo to jasné — priority prostě musí být a jsou tu osoby, které o nás rozhodují.

Priority a důvěra

Můj kamarád a někdejší šéf měl od té doby několik psů, ale protože je to už také mnoho let, všichni mu zemřeli, protože čas a věk nepřekonáš ani dokonalou péčí. Když umřel poslední, pořídil si ten člověk kocoura (či spíše ujal se kocoura, který k němu přišel). Zrušil ptačí krmítko nízko nad zemí, které v zimě bylo skutečnou ornitologickou výstavní síní, a zavedl si trochu pohodlnější život s kocourem (a rodinou, samozřejmě, na tu nesmíme zapomenout).

A teď to přijde: každý, kdo jezdí na prázdniny na venkov, ví, že na konci léta se ve vesnicích objeví opuštěné kočky. Jsou to ta roztomilá koťátka, která si děti na rodičích během prázdnin vynutí, a která si pak ovšem do města vzít nemohou.