Kočičí pohroma
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková portrétuje člověka, pro něhož byla podstatnější péče o zdraví svého psíka než návštěva významných politiků v divadle, které tento jedinec vedl. Sloupek o úctě k životu, který může mít lidskou, psí i kočičí podobu.
Kamarád a kdysi můj šéf v době mých divadelních začátků v chebském divadle má dům ve Slavkovském (raději Císařském, jak prosazoval Jiří Löwy, protože Kaiserwald) lese. Vždycky byl napůl intelektuál a napůl venkovan a podle toho také žil — napůl ve městě a napůl v tomto domě, který kdysi koupil za osm set korun v zanikající vesnici, v níž dnes žije vskutku mezinárodní sousedství, zahrnující Američany, Rusy, Slováky, Čechy z Prahy i z Mariánských Lázní a už jen několik původních rodin, dosídlených sem po odsunu německých obyvatel.
Můj kamarád svůj dům postupem mnoha let zvelebil, musím říci, že není tak dokonalý jako ten, jehož majiteli jsou američtí byznysmani, ani jako ten, který vloni koupili a bleskurychle včetně zahrady instantním způsobem dali do pořádku z druhé strany sousedící byznysmani ruští, ale je to hezký dům a zahrada, obojí v pořádku, zahrada trochu permakulturní, ale to je dnes v módě, v sadu staré historické odrůdy ovocných stromů, mezi nimi natažený elektrický ohradník a v něm pět překrásných koní, dílem patřících těm Rusům a dílem hajnému.
Podvojnost osobnosti mého kamaráda se projevovala vždy tak, že stejnou hodnotu u něj měla třeba návštěva ministra kultury v divadle, jehož byl ředitelem, jako nutnost jít se psem k veterináři. Já jsem se z toho mohla zbláznit, v době, kdy bylo divadlo doslova existenčně ohroženo, jsem nemohla pochopit, jak může ten člověk, zodpovědný za bytí a nebytí kulturní instituce, nechat na vrátnici omluvu, že je se psem u doktora a přijde, až ho odvede domů.
Náš člověk divadlo miloval, nebyl to žádný lempl, ale miloval i svého, momentálně bohužel nemocného, psa. To ho nemůže někdo z rodiny nahradit? (nemohl, pes byl potvora a jiného by pokousal, zatímco v úředním jednání jsem ho koneckonců mohla zastoupit já). Tehdy se mi priority zdály jednoznačné — ale on neměl priority, pes a státní návštěva v divadle měly stejnou hodnotu a důležitost.
Není jistě překvapení, že ten člověk byl časem z místa ředitele odvolán a nahradil ho jiný, který sice obřadně vítal nejen ministry, ale i úředníky z magistrátu (což bylo důležitější), žádného psa neměl a pro divadlo celkem nic neudělal. Bylo to jasné — priority prostě musí být a jsou tu osoby, které o nás rozhodují.
Priority a důvěra
Můj kamarád a někdejší šéf měl od té doby několik psů, ale protože je to už také mnoho let, všichni mu zemřeli, protože čas a věk nepřekonáš ani dokonalou péčí. Když umřel poslední, pořídil si ten člověk kocoura (či spíše ujal se kocoura, který k němu přišel). Zrušil ptačí krmítko nízko nad zemí, které v zimě bylo skutečnou ornitologickou výstavní síní, a zavedl si trochu pohodlnější život s kocourem (a rodinou, samozřejmě, na tu nesmíme zapomenout).
A teď to přijde: každý, kdo jezdí na prázdniny na venkov, ví, že na konci léta se ve vesnicích objeví opuštěné kočky. Jsou to ta roztomilá koťátka, která si děti na rodičích během prázdnin vynutí, a která si pak ovšem do města vzít nemohou.
Jestli z toho plyne nějaké ponaučení? - Snad to, že někdy je asi přece jenom lepší na některé věci myslet dopředu...
Vzápětí jsem sám sebe šokoval představou, jak sluníčkářské neziskovky protestují proti kastraci přistěhovalců, a jak to vlády řeší programy zabíjení přistěhovaleckých dětí. Z toho zjevně vyplývá, že analogií mezi lidmi a jinými zvířaty je nutné užívat obezřetně.
A pak mi došlo, že my se dneska v Evropě chováme k lidem hůře než hrdina tohoto příběhu ke kočkám. Kdyby on chtěl napodobit evropskou migrační politiku, musel by kočky, kterým se podařilo přežít přechod silnice, zavírat do klecí, ve kterých by čekaly na deportaci zpátky na druhou stranu. Zároveň by musel mluvit o řešení krize na místě, kde vznikla, ale nesměl by tím myslet krmení koček tam, kde byly zanechány, nýbrž placení místnímu mysliveckému sdružení za to, že bude na druhé straně silnice hlídkovat a kočkám v pokusech o přechod silnice bránit.
Konec konců, lidé se dnes většinou nekastrují, zato často užívají antikoncepci. A stejně se to dělá v zoologických zahradách se lvy.
Já jsem snad ani na žádnou paralelu nemyslela, měla jsem na srdci příběh o tom, jak na někoho nějaká starost padne a on , pokud ji nechce prostě jen přehodit na jiného ( vypustit kočky někde daleko), musí ji vyřešit pořádně, důsledně, se vší zodpovědností až do konce. A k tomu je potřeba komunikačních dovedností ( rozdat ta krásná odrostlá koťata do dobrých rukou, přesvědčit ty ruce, že jim kočky přinesou radost), finančního zajištění ( kočky žerou jak zjednané a mají-li k něčemu vypadat, musí být dobře živeny a nejspíš i veterinárně ošetřeny, zase aby si je někdo vůbec vzal). Musí se zabránit populační explozi, a to znamená jisté sociální inženýrství. A na to všechno musí člověk mít čas - když je pořád v práci, kočky neuhlídá.
A přitom nic nezavinil - i když, vlastně ano, má přece z dřívějška kocoura.
Když se roznese, že člověk je k tomu všemu ochoten a toho schopen, reaguje okolí často tak, že mu začne odkládat své nechtěné kočky za vrata, jako se to stalo bratrům Reynkům, kteří si také v posledku nezamořili Petrkov tak úplně z vlastní vůle.
Je v tom ten Exupéryho křesťanský paternalismus " jsi zodpovědný za svou růži" a ochočená liška, člověk má tendenci to popírat, necítí se pánem nade všemi tvory, ale civilizační vsrtvy úplnou svobodu neumožňují. Jsou v tom lecjaké paralely, ale o tom třeba zase jindy.
Jezdil jsem někdy autobusem z Florence (stání č. 18) "naším směrem" stejným autobusem jako pan Hrabal. Sedával hned za dveřmi u řidiče a do Kerska jel leckdy asi jen nakrmit ty kočky. Sedadlo měl "propachtované" a většinou si k němu nikdo nepřisedl (moje maminka několikrát ano, takže s ním i promluvila).
Pan Hrabal již řadu let nebyl, když jsme si udělali menší cyklistický výlet do Kerska a Hradišťka. Před vchodem na hřbitov kus za druhou z obcí, jsem se místního člověka (abychom nebyli příliš mlčenliví) zeptal, kde je hrob Bohumila Hrabala. "Pan Hrabal hnípe támhle", řekl už starší muž a ukázal rukou. Zamrkal jsem a řekl si, on si ten Hrabal opravdu moc vymýšlet nemusel. A vzpomněl jsem si také na babiččino (narodila se asi 12 km "daleko") "Proč už nehnípáte", když jsme na chalupě o prázdninách s bratrem četli nějakou napínavou knížku do noci.
No, když jsme přišli k tomu hrobu rodiny Hrabalových, napočítal jsem tam skoro třicet kočinek, jak spisovatel psal a jistě i říkal, v nejrůznějších podobách, materiálech i (celkem přiměřených) velikostech. Tak jsme tam postáli, kočinku žádnou nepřidali, a uvědomili si, že člověk neví, s čím zůstane nakonec pro lidi hlavně spjat. Jen aby to bylo ve spojení s jeho dobrotou...