Vím, že celý vývoj v Barmě od převratu sledujete každý den a z řady zdrojů, že se vás to i osobně dotýká. Jak byste zhodnotili aktuální trend? Vedly již dvou-a-půlměsíční protesty k nějakému posunu, nebo se junta spíše jen zatvrzuje?

Vnímáme signály napovídající tomu i tomu, některé viditelné, jiné méně. Zjevné je, že armádní teroristická formace se neštítí už otevřeně používat hrubou sílu, a to i proti ženám a dětem. Zákroků, při nichž umírají lidé, stále přibývá. Od první poloviny března jsou také systematičtější.

Na druhou stranu — odpor ani přes rostoucí počet mrtvých nepolevuje. V ulicích jsou vidět zejména mladí lidé a je patrné, jak moc je pro ně demokracie důležitá. Pozitivní je rovněž, že OSN ani její členské státy stále neuznaly juntu jako legální vládu. A že na straně odporu stojí také ozbrojené síly drtivé většiny povstaleckých skupin navázaných na různá menšinová etnika.

Důležité je, že vojenský režim není ani po dvou-a-půl měsících schopen fungovat jako normální vláda. Velká část lidí pracujících ve státním sektoru setrvává v pasivním odporu. Stejně tak soukromý sektor. Z vnějšku je přitom zároveň velmi cítit tlak mezinárodního společenství na obnovu ústavního pořádku a návrat demokraticky zvolených zástupců lidu do funkcí.

Přijde vám tedy, že politika mezinárodních sankcí funguje?

Vlastní sankce moc efektivní nejsou, z těch si vojenský režim mnoho nedělá, čelil jim ostatně již v minulosti. Může dál obchodovat s Čínou a členy ASEANu. Země jako Čína, Rusko, Severní Korea a další budou myanmské armádě klidně dál dodávat zbraně. Důležitý je ale celkový signál, k němuž ty sankce přispívají. Lidé v Barmě vědí, že svět na ně nezapomněl, že mu to není jedno. Že má smysl dál bojovat. Je důležité, že je tlak na juntu zevnitř i zvenku současně.

Jak vlastně vnímáte roli Číny? Myslím v posledních letech, i teď po převratu.