Čína je významným hráčem, který může zásadně ovlivnit další vývoj v Tálibánem ovládnutém Afghánistánu. Její roli přitom může umocnit jistá, na první pohled nečekaná, ideová spřízněnost mezi radikálním islámským hnutím a čínskou komunistickou stranou, respektive mezi jejich agendami.

Přední odborník na moderní historii Číny Geremie Barmé ve svém nedávném komentáři poukázal na paralelu mezi tzv. osvobozením Číny v roce 1949 v rétorice komunistické strany a rámovánám současného „osvobození“ afghánského lidu z rukou západních imperialistů. Tato analogie není jeho vlastní invencí — upozorňují na ni někteří čínští „vlastenečtí influenceři“ na sociálních sítích.

Jsou mezi nimi internetoví komentátoři, ale i některé významné osobnosti společenského života v ČLR od profesora politologie na Pekingské univerzitě po šéfredaktora propagandistického plátku, které jsou hlavní inspirací pro radikální rudé nacionalisty na čínském internetu známé jako siao fen-chung.

Mao jako doplněk Koránu

Rudí nacionalisté mají ohledně boje za svobodu afghánského lidu poměrně jasno. Bloomberg na konci srpna přinesl rozhovor s afghánským doktorandem Džalalem Bazwanem z Če-ťiangské univerzity, který svými texty v čínštině na mikroblogové platformě Weibo, v nichž kritizoval Tálibán, pobouřil právě tento typ rudých fanatiků oslavujících Tálibán coby „hlas afghánského lidu“.

Že tato interpretace není vzdálená ani vedení v Pekingu, naznačuje vstřícnost oficiálních čínských představitelů k hnutí Tálibán, s jehož představiteli se čínský ministr zahraničí Wang I 28. července osobně sešel.

Barmé ve svém textu píše: „Bitvami ostřílená rolnická armáda povstalců vybavená fanatickou ideologií a zbraněmi ukořistěnými nepříteli smete — po mnoha letech v divočině, kde vedla zdánlivě nekonečnou občanskou válku — hlavní město. […]věří, že zastupují nejen zájmy svého národa, ale také ty největší naděje celého lidstva. Oslavují oběti a krev mučedníků považují za posvátnou. Jejich cílem je nahnat nepřátelům po celém světě strach a dokončit úkol, jejž píše sama historie.“

Skutečnost, že tento popis sedí nejen na vítězné tažení Tálibánu Afghánistánem v roce 2021, ale i na vítězné tažení čínských komunistů v závěru občanské války na přelomu let 1948 a 1949, není čistě náhodná. Nacionalistická čínská mládež, ale i někteří vlivní komentátoři na internetu označují Tálibán — v Barmého parafrázi — za „bratrskou sílu Čínské lidové osvobozenecké armády, oddanou zájmům nejširších mas afghánského lidu, který byl dlouho utlačován zkorumpovanou vládou přisluhující západním imperialistům a jejich patolízaly.“