Čína je významným hráčem, který může zásadně ovlivnit další vývoj v Tálibánem ovládnutém Afghánistánu. Její roli přitom může umocnit jistá, na první pohled nečekaná, ideová spřízněnost mezi radikálním islámským hnutím a čínskou komunistickou stranou, respektive mezi jejich agendami.

Přední odborník na moderní historii Číny Geremie Barmé ve svém nedávném komentáři poukázal na paralelu mezi tzv. osvobozením Číny v roce 1949 v rétorice komunistické strany a rámovánám současného „osvobození“ afghánského lidu z rukou západních imperialistů. Tato analogie není jeho vlastní invencí — upozorňují na ni někteří čínští „vlastenečtí influenceři“ na sociálních sítích.

Jsou mezi nimi internetoví komentátoři, ale i některé významné osobnosti společenského života v ČLR od profesora politologie na Pekingské univerzitě po šéfredaktora propagandistického plátku, které jsou hlavní inspirací pro radikální rudé nacionalisty na čínském internetu známé jako siao fen-chung.

Mao jako doplněk Koránu

Rudí nacionalisté mají ohledně boje za svobodu afghánského lidu poměrně jasno. Bloomberg na konci srpna přinesl rozhovor s afghánským doktorandem Džalalem Bazwanem z Če-ťiangské univerzity, který svými texty v čínštině na mikroblogové platformě Weibo, v nichž kritizoval Tálibán, pobouřil právě tento typ rudých fanatiků oslavujících Tálibán coby „hlas afghánského lidu“.

Že tato interpretace není vzdálená ani vedení v Pekingu, naznačuje vstřícnost oficiálních čínských představitelů k hnutí Tálibán, s jehož představiteli se čínský ministr zahraničí Wang I 28. července osobně sešel.

Barmé ve svém textu píše: „Bitvami ostřílená rolnická armáda povstalců vybavená fanatickou ideologií a zbraněmi ukořistěnými nepříteli smete — po mnoha letech v divočině, kde vedla zdánlivě nekonečnou občanskou válku — hlavní město. […]věří, že zastupují nejen zájmy svého národa, ale také ty největší naděje celého lidstva. Oslavují oběti a krev mučedníků považují za posvátnou. Jejich cílem je nahnat nepřátelům po celém světě strach a dokončit úkol, jejž píše sama historie.“

Skutečnost, že tento popis sedí nejen na vítězné tažení Tálibánu Afghánistánem v roce 2021, ale i na vítězné tažení čínských komunistů v závěru občanské války na přelomu let 1948 a 1949, není čistě náhodná. Nacionalistická čínská mládež, ale i někteří vlivní komentátoři na internetu označují Tálibán — v Barmého parafrázi — za „bratrskou sílu Čínské lidové osvobozenecké armády, oddanou zájmům nejširších mas afghánského lidu, který byl dlouho utlačován zkorumpovanou vládou přisluhující západním imperialistům a jejich patolízaly.“

Například profesor mezinárodních vztahů na Pekingské univerzitě Wang I-wej se ve svém později smazaném postu na Weibo rozplýval nad tím, jak je „úžasné, že pro současné příslušníky Tálibánu je studium Mao Ce-tungova myšlení přednější než studium Koránu.“ Právě on také nazval Tálibán „afghánskou osvobozeneckou armádou,“ která je Amerikou „démonizována,“ avšak pro Čínu to jsou „bratři.“

Je jistě pozoruhodné, že profesor Wang I-wej měl být jedním z hlavních řečníků na konferenci Iniciativa Pás a stezka, pořádané v roce 2016 Milošem Balabánem, pedagogem FSV UK a vedoucím Česko-čínského centra UK, pod záštitou rektora UK Tomáše Zimy a náměstka ministra zahraničních věcí Martina Tlapy. Zmeškal však údajně letadlo a do Prahy nedorazil.

Podobné hlasy jsou mezi „vlastenecky“ orientovanými čínskými influencery více než běžné. V souladu s Mao Ce-tungovým učením spojujícím myšlenky marxismu-leninismu s národními specifiky, jež později umožnilo Teng Siao-pchingovi zavést hospodářské reformy pod vlajkou „socialismu s čínskými rysy“, oceňují tito komentátoři zájem Tálibánu o „zachování úctyhodných tradic a jedinečných národních charakteristik afghánské společnosti,“ včetně například svérázného přístupu k ženám.

Zvrhlé místní zvyky a skvělé vlastní tradice

Jak poukazuje Barmé, hlavní cíle tálibánské politiky zahrnující například odstranění místních mocných warlordů, přestavbu vlasti, boj proti korupci, ekonomický rozvoj, podporu obchodu atd., se do velké míry shodují s cíli, za něž v občanské válce na konci 40. let 20. století bojovala i čínská komunistická strana. Tyto cíle jsou v boji o národní sebeurčení samy o sobě, odhlédneme-li od širšího kontextu, jistě pochopitelné, a pokud sami žijeme v jeskyni odtrženi od reality, snad i chvályhodné.

Pochvalné hlasy nakonec zaznívají i z České republiky. Politolog Petr Drulák, někdejší ředitel Ústavu mezinárodních vztahů a později za působení Lubomíra Zaorálka první náměstek ministra zahraničních věcí České republiky během „restartu“ vztahů s Čínou, například ve svém nedávném komentáři pro server iDnes píše, že „většině Afghánců nepřináší nástup Tálibánu podstatné zhoršení proti americkému protektorátu, a mnohé dokonce osvobozuje.“

Poté pokračuje: „Těžko si to představujeme na pozadí nepřetržité mediální propagandy, která nám neustále vnucuje obrazy obětí tálibánského barbarství. Ale většina Afghánců asi dává přednost vlastním tradicím před západním způsobem života. Zejména pokud Západ přicházel s okupačními vojsky a místními zkorumpovanými spojenci, jejichž zvůle uměla být tak násilná a nevypočitatelná, že tvrdost islámského práva berou jako polepšení.“

Zvrhlost zkorumpovaného prozápadního režimu zdůrazňuje zmínkami o pederastii. Údajně nejen afghánská vláda, ale i spojenecká vojska široce tolerovala „místní zvyk“, kdy mladí chlapci byli využíváni mocnými pohlaváry jako sexuální otroci.

Jeho argumentace i slovník mají nemálo společného s čínskou rétorikou, která ze stejných zvrhlostí svého času obviňovala i tibetské lámy. V případě Afghánistánu stojí kritika zvrhlého „místního zvyku” — údajně tolerovaného západními spojenci — v poměrně křiklavém kontrastu s nadšením pro „vlastní tradice“ Afghánců.

S Pekingem se český politolog a diplomat shoduje i v ochotě k „navázání pragmatického vztahu“ s tálibánským režimem. Protože prý Západ „už nemá na to, vznášet absurdní lidskoprávní požadavky či hrozit izolací“ a „nanejvýš může být součástí hry, do níž již vstoupily Rusko, Čína, Pákistán či Turecko.“