↗

Vstřícnost Číny k hnutí Tálibán je zjevná. S jeho představiteli se 28. července dokonce osobně sešel čínský ministr zahraničí Wang I (na snímku). Foto Nicolas Asfouri, AFP

Čína je významným hráčem, který může zásadně ovlivnit další vývoj v Tálibánem ovládnutém Afghánistánu. Její roli přitom může umocnit jistá, na první pohled nečekaná, ideová spřízněnost mezi radikálním islámským hnutím a čínskou komunistickou stranou, respektive mezi jejich agendami.

Přední odborník na moderní historii Číny Geremie Barmé ve svém nedávném komentáři poukázal na paralelu mezi tzv. osvobozením Číny v roce 1949 v rétorice komunistické strany a rámovánám současného „osvobození“ afghánského lidu z rukou západních imperialistů. Tato analogie není jeho vlastní invencí — upozorňují na ni někteří čínští „vlastenečtí influenceři“ na sociálních sítích.

Jsou mezi nimi internetoví komentátoři, ale i některé významné osobnosti společenského života v ČLR od profesora politologie na Pekingské univerzitě po šéfredaktora propagandistického plátku, které jsou hlavní inspirací pro radikální rudé nacionalisty na čínském internetu známé jako siao fen-chung.

Mao jako doplněk Koránu

Rudí nacionalisté mají ohledně boje za svobodu afghánského lidu poměrně jasno. Bloomberg na konci srpna přinesl rozhovor s afghánským doktorandem Džalalem Bazwanem z Če-ťiangské univerzity, který svými texty v čínštině na mikroblogové platformě Weibo, v nichž kritizoval Tálibán, pobouřil právě tento typ rudých fanatiků oslavujících Tálibán coby „hlas afghánského lidu“.

Že tato interpretace není vzdálená ani vedení v Pekingu, naznačuje vstřícnost oficiálních čínských představitelů k hnutí Tálibán, s jehož představiteli se čínský ministr zahraničí Wang I 28. července osobně sešel.

Barmé ve svém textu píše: „Bitvami ostřílená rolnická armáda povstalců vybavená fanatickou ideologií a zbraněmi ukořistěnými nepříteli smete — po mnoha letech v divočině, kde vedla zdánlivě nekonečnou občanskou válku — hlavní město. […]věří, že zastupují nejen zájmy svého národa, ale také ty největší naděje celého lidstva. Oslavují oběti a krev mučedníků považují za posvátnou. Jejich cílem je nahnat nepřátelům po celém světě strach a dokončit úkol, jejž píše sama historie.“

Skutečnost, že tento popis sedí nejen na vítězné tažení Tálibánu Afghánistánem v roce 2021, ale i na vítězné tažení čínských komunistů v závěru občanské války na přelomu let 1948 a 1949, není čistě náhodná. Nacionalistická čínská mládež, ale i někteří vlivní komentátoři na internetu označují Tálibán — v Barmého parafrázi — za „bratrskou sílu Čínské lidové osvobozenecké armády, oddanou zájmům nejširších mas afghánského lidu, který byl dlouho utlačován zkorumpovanou vládou přisluhující západním imperialistům a jejich patolízaly.“

Například profesor mezinárodních vztahů na Pekingské univerzitě Wang I-wej se ve svém později smazaném postu na Weibo rozplýval nad tím, jak je „úžasné, že pro současné příslušníky Tálibánu je studium Mao Ce-tungova myšlení přednější než studium Koránu.“ Právě on také nazval Tálibán „afghánskou osvobozeneckou armádou,“ která je Amerikou „démonizována,“ avšak pro Čínu to jsou „bratři.“

Je jistě pozoruhodné, že profesor Wang I-wej měl být jedním z hlavních řečníků na konferenci Iniciativa Pás a stezka, pořádané v roce 2016 Milošem Balabánem, pedagogem FSV UK a vedoucím Česko-čínského centra UK, pod záštitou rektora UK Tomáše Zimy a náměstka ministra zahraničních věcí Martina Tlapy. Zmeškal však údajně letadlo a do Prahy nedorazil.

Podobné hlasy jsou mezi „vlastenecky“ orientovanými čínskými influencery více než běžné. V souladu s Mao Ce-tungovým učením spojujícím myšlenky marxismu-leninismu s národními specifiky, jež později umožnilo Teng Siao-pchingovi zavést hospodářské reformy pod vlajkou „socialismu s čínskými rysy“, oceňují tito komentátoři zájem Tálibánu o „zachování úctyhodných tradic a jedinečných národních charakteristik afghánské společnosti,“ včetně například svérázného přístupu k ženám.

Zvrhlé místní zvyky a skvělé vlastní tradice

Jak poukazuje Barmé, hlavní cíle tálibánské politiky zahrnující například odstranění místních mocných warlordů, přestavbu vlasti, boj proti korupci, ekonomický rozvoj, podporu obchodu atd., se do velké míry shodují s cíli, za něž v občanské válce na konci 40. let 20. století bojovala i čínská komunistická strana. Tyto cíle jsou v boji o národní sebeurčení samy o sobě, odhlédneme-li od širšího kontextu, jistě pochopitelné, a pokud sami žijeme v jeskyni odtrženi od reality, snad i chvályhodné.

Pochvalné hlasy nakonec zaznívají i z České republiky. Politolog Petr Drulák, někdejší ředitel Ústavu mezinárodních vztahů a později za působení Lubomíra Zaorálka první náměstek ministra zahraničních věcí České republiky během „restartu“ vztahů s Čínou, například ve svém nedávném komentáři pro server iDnes píše, že „většině Afghánců nepřináší nástup Tálibánu podstatné zhoršení proti americkému protektorátu, a mnohé dokonce osvobozuje.“

Poté pokračuje: „Těžko si to představujeme na pozadí nepřetržité mediální propagandy, která nám neustále vnucuje obrazy obětí tálibánského barbarství. Ale většina Afghánců asi dává přednost vlastním tradicím před západním způsobem života. Zejména pokud Západ přicházel s okupačními vojsky a místními zkorumpovanými spojenci, jejichž zvůle uměla být tak násilná a nevypočitatelná, že tvrdost islámského práva berou jako polepšení.“

Zvrhlost zkorumpovaného prozápadního režimu zdůrazňuje zmínkami o pederastii. Údajně nejen afghánská vláda, ale i spojenecká vojska široce tolerovala „místní zvyk“, kdy mladí chlapci byli využíváni mocnými pohlaváry jako sexuální otroci.

Jeho argumentace i slovník mají nemálo společného s čínskou rétorikou, která ze stejných zvrhlostí svého času obviňovala i tibetské lámy. V případě Afghánistánu stojí kritika zvrhlého „místního zvyku” — údajně tolerovaného západními spojenci — v poměrně křiklavém kontrastu s nadšením pro „vlastní tradice“ Afghánců.

S Pekingem se český politolog a diplomat shoduje i v ochotě k „navázání pragmatického vztahu“ s tálibánským režimem. Protože prý Západ „už nemá na to, vznášet absurdní lidskoprávní požadavky či hrozit izolací“ a „nanejvýš může být součástí hry, do níž již vstoupily Rusko, Čína, Pákistán či Turecko.“

Dokonce i západní liberální autoři jako např. Anand Gopál, jehož kniha No Good Men Among the Living: America, the Taliban and the War Through Afghan Eyes byla v roce 2015 oceněna Pulitzerovou cenou, mnoho let upozorňují na problémy působení spojeneckých vojsk v Afghánistánu. Letos v létě se Gopálovi podařilo proniknout do venkovských oblastí a pořídit rozhovory s obyvateli a obyvatelkami území, kde byl výrazný vliv Talibánu již dříve.

Popsal útrapy civilistů během dvacet let trvající války, jež mnohé z těch nejchudších, včetně afghánských žen, jeho slovy „obrátila proti okupantům, kteří tvrdili, že jim pomáhají.“ Vysvětluje tak, proč významná část venkovských Afghánců mohla vnímat Tálibán skutečně jako menší zlo než „západní okupanty“ a jimi podporovanou zkorumpovanou vládu.

To však zdaleka neznamená, že by v tuto chvíli bylo správné, aby celé mezinárodní společenství, včetně samotného Západu, rezignovalo na šíření ideálů demokracie, univerzálních lidských zpráv, respektu k menšinám atd. Západ sám během koloniální éry mnohé z těchto hodnot popíral a velmoci jako Velká Británie, USA, Kanada nebo Austrálie nesou svůj podíl viny za minulé zločiny proti původním obyvatelům v mnoha částech světa. Právě Čína z těchto chyb nyní těží, když principy demokracie a lidských práv redukuje na jejich cynické zneužívání západními mocnostmi v rámci geopolitického soutěžení ve službách novodobého imperialismu a globalizovaného kapitalismu.

Čínská interpretace „boje afghánského lidu za svobodu“ je součástí dlouhodobého úsilí Pekingu o popření univerzální platnosti těchto principů zakotvených ve Všeobecné listině lidských práv a dalších dokumentech přijatých v rámci mezinárodního společenství s cílem potlačit kritiku porušování lidských práv vlastních občanů, zejména z řad menšin, a přenastavit stávající světový řád na těchto principech vystavěný.

Pro svoji agendu se systematicky pokouší získat podporu v rámci OSN zejména mezi nedemokratickými režimy a zeměmi tzv. globálního jihu. K pochopení celého kontextu, který mnohým současným západním politologům a diplomatům uniká, však mohou výrazně přispět právě odborníci s detailní znalostí čínské historie, společnosti a kultury, jakož i osobní mnoholetou zkušeností s životem v ČLR, jakým je např. Barmé.

Válka proti liberalismu a demokracii

Předseda čínských komunistů Si Ťin-pching rád přirovnává historii národa k zrcadlu, v němž se lidé odrážejí v celé své kráse, a tento jeho odraz má národu osvětlovat cestu k ještě zářivější budoucnosti. Jedná se o odkaz na tradiční čínskou historiografii — v roce 1084 konfuciánský vzdělanec a politik S‘-ma Kuang dokončil vlivnou kroniku nazvanou Všeobsahující zrcadlo na pomoc vládě (C‘ č‘ tchung ťien).

Přeneseme-li se však do socialistické Číny, nemůžeme si nepoložit otázku, jak vypadá takový odraz ve společnosti, kde, jak píše Barmé, „zrcadlo dějin ukazuje pouze cenzurované a směšné zkreslení historie.“ Cenzura a omezování akademických svobod i přístupu ke vzdělání přitom v posledních dvou dekádách v ČLR stále posilují, zejména v souvislosti s rozsáhlou kampaní proti historickému nihilismu.

S tím, jak pamětníci událostí z 50. a 60. let pomalu vymírají, vyrůstá generace mládeže, která o této historii nemá prakticky žádné povědomí a která vyrostla na komunistickými ideology pečlivě vystavěné „rudé historické mytologii“. Právě z této generace se rekrutují oni výše zmínění „rudí radikálové“, jimž chybí základní validní reflexe minulosti vlastního národa.

Barmé ve svém komentáři připomíná, že čínská komunistická strana od počátku „budovala důvěru na základě vyloženě falešných slibů“ a svou legitimitu udržovala skrze vlastní „továrnu na lži.“ Řeč je zejména o způsobech, jimiž se komunistické vedení v opakovaných kampaních usilujících o „ideologickou převýchovu“ prostřednictvím „nápravy prací“ a někdy i brutálního násilí či fyzické likvidace vypořádávalo se svými odpůrci, ale i s vlastními členy. Dělo se to zejména za kulturní revoluce v letech 1966-1976.

Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 a zavedení Teng Siao-pchingových ekonomických reforem se mnohým zdálo, že povaha čínského režimu se postupně mění k lepšímu a podobné procesy již skončily. Další vývoj nicméně nastínil už sám Teng Siao-pching svým zásahem proti studentům na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989.

Jím de facto vyhlásil „trvalou válku liberálním hodnotám a demokracii západního stylu.“ A právě pro ni Čína hledá po světě spojence, jakým se v duchu hesla „nepřítel nepřítele je naším přítelem“ může stát i Tálibán, který se s velkou pravděpodobností bude chtít s jakýmkoli disentem a vyznáváním „západních hodnot“ vypořádat podobně jako čínští komunisté.