Dnes jsou to čtyři roky. Je to déle, než Rusko bojovalo v první světové válce. Je to déle, než trvala Velká vlastenecká válka. Je to hodně.

Po čtyřech letech je hlavní emocí, kterou válka vyvolává, únava. Za čtyři roky už všechna ta válečná hlášení, zprávy o ostřelování, dobývání či znovudobývání bezpočtu obcí ani oznámení o úmrtích blízkých — tak banální a zároveň tak tragická — nevyvolávají ani šok, ani hněv. Jen smutek, únavu a touhu po normálním životě v míru.

Za uplynulý rok na frontě zahynulo několik lidí, se kterými jsem se dřív vídal v práci, vyměnil pár slov ve frontě v obchodě, seděl u jednoho stolu nebo bydlel pod jednou střechou. Zdaleka ne všechny k tomu vedly výjimečné okolnosti. A rozhodně nikdo z nich nebyl v bezvýchodné situaci — protože takové situace vůbec neexistují.

Prostě byli unavení a zvolili si válku jako způsob sebevraždy. Stává se to nejen ve vězení. Stále častěji slýchám od známých příběhy typu: „Rozešel se s přítelkyní, zbláznil se, šel bojovat, zahynul.“ Nebo: „Vyhodili ho z univerzity, šel bojovat, zahynul.“ Anebo docela prostě: „Všechno už ho štvalo, šel bojovat, zahynul.“

Cena lidského života na konci čtvrtého roku války klesla děsivě nízko.

Před rokem byly poprvé od jara 2022 zahájeny mírové rozhovory. Tehdy se zdálo, že bude dosaženo alespoň nějaké dohody — byť předběžné a pro žádnou ze stran uspokojivé, ale přece jen dohody.

Jenže o rok později jsme pořád na stejném místě: zatímco Trump stanovuje stále nové konečné termíny, Putin vytyčuje pořád nové červené linie. A na frontě i v týlu každý den umírají lidé.

Z ruského originálu publikovaného na telegramovém kanálu Ťuremnyj MGU přeložila JITKA KOMENDOVÁ.