„Ahoj mami! Mám se dobře. Kdy se uvidíme? (…) Situace je velmi těžká, kritická. Azizbek mě bil a řekl, že v noci budu v háji (sprostými slovy). Noc bude velmi těžká. Ale já to vydržím. Už jsem to zažil. 15. července byla také těžká noc, ale vydržel jsem to a ráno nás rozdělili. Mě, Nikitu a Gošu umístili do čtyřlůžkové cely. Byli jsme tam ve třech. Byla to pro mě ta nejlepší cela a nejlepší čas ve vazbě. Moc tě miluju! Prosím, odpusť mi všechno. Jsem ti dlužný. Je mi to moc líto a stydím se za všechny nepříjemnosti a za všechnu bolest, kterou jsem ti způsobil. Ale mnoho okolností jsem bohužel z velké části nemohl ovlivnit. Odpusť mi.“

Autorem dopisu, z nějž pochází tento citát, je Arsenij Turbin, který byl v patnácti letech odsouzený k pěti letům vězení za terorismus a podle lidskoprávní organizace Memorial se stal nejmladším politickým vězněm v Rusku.

Jak vyšetřování zjistilo, na jaře 2023 Arsenij, žák osmé třídy, začal na internetu vyhledávat materiály kritizující stávající ruský režim a „speciální vojenskou operaci“. Poté vytiskl „asi sto letáků obsahujících negativní hodnocení prezidenta Ruské federace“ a roznesl je do poštovních schránek v okolí svého domu.

Blížily se totiž prezidentské volby a Arsenij chtěl, aby se lidé zamysleli nad současným politickým vedením. Nesnažil se své činy skrývat, naopak požádal přítele, aby akci natočil na video, a udělal si selfie s bílo-modro-bílou vlajkou, symbolem příznivců ruského protiválečného hnutí.

To vše zveřejnil na svém telegramovém kanálu Svobodné Rusko, kde sdílel materiály ruských opozičních politiků a informace o Legii Svobodné Rusko, útvaru Ozbrojených sil Ukrajiny, tvořeného ruskými dobrovolníky. Kanál měl pět odběratelů. Po několika dnech byl Arsenij zadržen a následně prohlášen za teroristu — jako nejmladší občan Ruska — a byl obviněn z pokusu o vstup do Legie Svobodné Rusko.

V době spáchání inkriminovaných činů bylo Turbinovi čtrnáct let. U většiny trestných činů v Rusku je hranice trestní odpovědnosti až od šestnácti let, ale u některých druhů trestných činů byla už v roce 2016 tato hranice snížena, takže například za terorismus lze odsoudit již čtrnáctileté děti.

Nyní je Arseniji Turbinovi už sedmnáct a má za sebou téměř dva roky z pětiletého trestu odnětí svobody. Na konci února 2026 však proti němu bylo zahájeno nové trestní řízení. Je obviněn, že se účastnil vzpoury v permské výchovné kolonii, kde až donedávna vykonával trest. Za „účast na masových nepokojích“ mu hrozí trest odnětí svobody až na osm let.

Ochránci lidských práv, kteří jsou s případem obeznámeni, jsou přesvědčeni, že samotná „vzpoura“ i obvinění jsou zfalšované. Tak jako v případě dospělých vězňů je totiž i u nezletilých častá praxe, že po několika letech vězení se zkonstruuje nové obvinění, aby se trest prodloužil. Další využívanou variantou je nařízená hospitalizace v psychiatrické léčebně. V takovém případě je totiž trest v podstatě časově neomezený. Trestní psychiatrie, fenomén typický pro pozdní období sovětské éry, přišel Putinově režimu znovu vhod.

Analogicky úřady postupovaly v případě Nikity Uvarova z Kanska, který měl být 19. března 2026 propuštěn na svobodu. Uvarov se ocitl ve vězení v červnu 2020 ve věku čtrnácti let v souvislosti s kauzou anarchistických studentů z Kanska. Po jedenácti měsících byl na krátkou dobu propuštěn, ale v únoru 2022 ho soud shledal vinným z výcviku k terorismu a byl odsouzen k pětiletému trestu v nápravném zařízení. Za činnost v extremistické organizaci mu nyní hrozí dalších šest let odnětí svobody.

V podobné situaci je nyní také Ljubov Lizunovová ze Zabajkalska. V dubnu 2024 byla jako sedmnáctiletá odsouzena za nasprejování grafitti Smrt režimu, které soud kvalifikoval jako „podněcování k extremismu“ a „ospravedlňování terorismu“. Na konci ledna 2026, když se Lizinové trest přehoupl přes polovinu, bylo zahájeno nové vyšetřování ve zcela vykonstruované kauze.

Obvinění z terorismu a extremismu stává způsobem, jak trestat děti, které neprojevují loajalitu vůči ruskému režimu. Přesné údaje o počtu těchto dětí ani detaily všech případů nejsou dostupné, nicméně v současnosti je na oficiálním seznamu extremistů a teroristů jednadvacet osob narozených v roce 2011.

Podmínky, v nichž se nezletilí političtí vězni ocitají, jsou velmi různorodé, nicméně fyzické násilí od spoluvězňů, šikana a svévolné opakované umisťování na trestní samotku jsou pravidlem. Nejotřesnější veřejně známý příklad násilí je spojen s Annou Žuravlevovou, čtrnáctiletou dívkou, zatčenou v listopadu 2023 pro podezření jak jinak než z terorismu. Žuravlevová strávila téměř rok ve vazební věznici, kde ji spoluvězeňkyně šikanovaly, vystavovaly extrémním formám sexualizovaného násilí a tlačily k sebevraždě tak dlouho, až se o ni pokusila a musela být hospitalizována v psychiatrické léčebně.

Odhalit příslušníky neexistujících organizací

Případy ruských nezletilých „teroristů“ a „extremistů“ se v mnohém navzájem podobají. Jsou to mladí lidé, kteří jsou frustrovaní současným režimem a hledají východisko. Snaží se proto politicky angažovat, sbližují se s různými protiválečnými, anarchistickými, antifašistických či radikálně levicovými neformálními komunitami. Obžaloba jim potom přiřkne účast v některé ze zakázaných „extremistických“ či „teroristických“ organizací.

Tato praxe začala už před válkou, nejznámějším případem je kauza Síť, monstrproces s nezletilými levicovými aktivisty, kteří byli za údajnou příslušnost k teroristické organizaci v roce 2020 odsouzeni k trestům od šesti do osmnácti let vězení. V posledních letech ale podobných případů přibývá.

Z neformální skupinky kolem telegramového kanálu zaměřeného na protiválečné akce a práva zvířat, v němž se angažovala Ljubov Lizunovová, soud zkonstruoval teroristickou organizaci Zabajkalské levicové sdružení. Za její vůdce byli prohlášeni Ljubov se svým přítelem Alexandrem Sněžkovem a nyní jim hrozí doživotní vězení.

K nejbizarnějším teroristickým organizacím, jež režim vymýšlí a následně potírá, patří Columbine, podněcující údajně po americkém vzoru k masakrům v ruských školách, nebo organizace ruských zločinců A.U.E., propagující mezi mladistvými svět ruského podsvětí. Že takové organizace reálně neexistují a jsou jen umělým konstruktem represivního aparátu, nic neznamená. Na internetu se šíří celá řada informačních materiálů, jež mají učitelům pomoci odhalovat mezi svými žáky stoupence těchto organizací. Za údajnou příslušnost k nim pak padají vysoké tresty.

Od počátku války přibyl do soudů s nezletilými „teroristy“ motiv údajného vlivu ukrajinských tajných služeb. Například sedmnáctiletý Garik Grigorjan, jenž se angažoval v hnutí Levicová socialistická akce a vystupoval proti válce, byl v roce 2024 zatčen a obviněn, že s pomocí ukrajinských tajných služeb připravoval bombový atentát na pilota ruské armády. Nyní si odpykává šestiletý trest odnětí svobody.

Jak pro Rádio Svoboda vysvětluje advokát lidskoprávní organizace Pervyj otděl Jevgenij Smirnov, v některých případech jsou čtrnáctileté děti odsouzeny poté, co skutečně byly vtaženy do teroristické činnosti — ovšem nikoli ukrajinskými, ale paradoxně ruskými bezpečnostními službami.

Tento postup FSB se podle Smirnova v soudních procesech překvapivě nijak neskrývá: pracovníci FSB pátrají na sítích po dětech, které se vyjadřují negativně o současném ruském režimu. Poté s nimi naváží kontakt, získají si jejich důvěru a postupně je přesvědčí, aby spáchaly trestný čin. Následně je dítě zatčeno. V soudních spisech je tento postup označován jako „operativní experiment“ a využívá se zejména mimo Moskvu, v odlehlých regionech a v pohraničí.

Neviditelní vězni

Kolik je dnes v Rusku mladistvých politických vězňů, není známo. Platí to ostatně i pro dospělé politické vězně, neboť žádné oficiální evidence pochopitelně neexistují. Ruské lidskoprávní organizace sice zveřejňují různé přehledy, ty ale mají z více důvodů jen velmi omezenou výpovědní hodnotu.

Mezi různými organizacemi, které se problematikou zabývají, nepanuje shoda v tom, koho přesně do této kategorie zahrnout. Zatímco totiž třeba odsouzení za kritizování války na Ukrajině, tedy tzv. „šíření fake news“, jsou politickými vězni jednoznačně, v jiných případech nemusí z dostupných materiálů být hranice mezi reálnými skutky a falzifikací orgánů činných v trestním řízení zcela jasná. Problematické jsou také případy, kdy se někdo s politickou motivací skutečně dopustil násilí nebo jiného trestního činu.

Lidskoprávní organizace dnes uvádějí zhruba 1500 politických vězňů (bez započítání válečných zajatců a ukrajinských civilistů odvlečených z okupovaných území). Ovšem to jsou jen případy, které tyto organizace evidují.

Všechny politické vězně v Rusku je totiž možné rozdělit do tří kategorií. První skupinu tvoří vězni, jejichž případy jsou veřejně známé, vědí o nich média a organizují se různé aktivity na jejich podporu. Další skupinu představují vězni, o nichž vědí lidskoprávní organizace, ale informace z různých důvodů před veřejností tají.

Jelena Skvorcovová z organizace Pervyj otděl pro Deník Referendum uvedla, že utajována je zhruba třetina známých případů. Motivy mohou být různé. Někdy si to z nejrůznějších důvodů nepřeje sám vězeň nebo jeho rodina, často přitom hraje roli strach, že by medializace situaci vězně ještě zhoršila. Jindy existují důvodné obavy o samotného vězně nebo jeho blízké.

Poslední skupinu tvoří političtí vězni, o nichž a jejich kauzách není veřejnosti ani lidskoprávním aktivistům známo vůbec nic. Skvorcovová, která systematicky pátrá po dosud neznámých politických vězních, soudí, že ve vězeních si odpykávají politicky motivované tresty tisíce ruských občanů, o nichž veřejnost ani lidskoprávní aktivisté dosud nevědí.

Kremelskému režimu tato situace samozřejmě vyhovuje. Po začátku invaze na Ukrajinu byly mezi politickými vězni výrazné, společensky angažované osobnosti, které poutaly k tématu represí pozornost nejen Rusů, ale i světové veřejnosti. Výměna nejznámějších politických vězňů v létě 2024 ruskému režimu napomohla v tom, že zájem světové společnosti o ruské politické represe poté výrazně opadl.

Dnes je ve vězeních mnohem víc obyčejných lidí z mnoha regionů Ruska, kteří nepřitahují takovou pozornost médií, neorganizují se kvůli nim protestní akce, nikdo nesleduje podmínky, v nichž jsou vězněni, ani je nepodporuje dopisy a balíčky, na nichž může být leckdy závislý život vězně. Kromě toho perzekuce obyčejných lidí daleko efektivněji ve společnosti šíří strach, neboť občané jsou stále znovu utvrzováni, že represe mohou postihnout opravdu kohokoli.

Nepodléhejme iluzi, že jsme lepší

Téma politicky perzekvovaných dětí v Rusku by snadno mohlo sklouznout k dualistickému schématu obětí a zločinného režimu, nemístně personifikovaného jen Putinem. Jenže na kauze výše zmíněného Arsenije Turbina se podíleli velmi konkrétní lidé. Zástupkyně ředitelky školy, která v době, kdy byl Arsenij zapsán na seznam teroristů, ale ještě probíhalo vyšetřování, proti němu štvala spolužáky tak, až se mu ze školní docházky stalo peklo.

Dále pak vyšetřovatelka, která si libuje v odhalování extremistické činnosti a kauzu „teroristy“ Turbina pojala jako svůj další kariérní úspěch. Zaměstnanci školy i spolužáci, kteří proti Turbinovi svědčili u soudu a dokládali jeho protirežimní postoje. Mladý soudce, pro nějž Turbinova kauza byla již čtrnáctým procesem, v němž vynesl rozsudek za teroristickou činnost, a Arsenije odsoudil k pěti letům v trestní kolonii pro nezletilé. Stejně tak každým dalším odsouzením, v každém nápravném zařízení pro mladistvé jsou zcela konkrétní „obyčejní lidé“, kteří svými malými skutky ovlivňují životy druhých.

Příběhy ruských nezletilých politických vězňů jsou tak jen dalším svědectvím o banalitě zla. A ruská společnost v tom není o nic horší či zvrácenější než kterákoli jiná, včetně té naší. Současný ruský režim se nezrodil ze vzduchoprázdna, cestu mu otevírali všichni ti, kdo pro vlastní klid odvraceli tvář, neozvali se nahlas, když bylo třeba, a v zájmu „dobra“ přistupovali na další a další zdánlivě nevinné kompromisy. Sledujme ruskou společnost. Možná nás od ní dělí jen několikaletý náskok.