V sedmé minutě nastavení sobotního derby se z tribuny přelil dav na trávník slavistického Edenu. Za chvíli letěly světlice. Zdivočelá skupina napadala sparťanské hráče, na hostující fanoušky posílala pyrotechniku. Česká liga vstoupila do dějin způsobem, jakým vstupovat nechtěla.

Selhání pořadatelské služby je nesporné a výše trestu, který disciplinární komise uloží, bude závažná. Ale zastavit se jen u těchto dvou otázek znamená zaměnit symptom za diagnózu.

Fotbal jako záminka

Nejjednodušší výklad incidentu říká: vtrhli tam fanoušci Slavie. Jenže tihle fanoušci zničili Slavii šanci na titul. Napadli hráče soupeře. Světlice letěly do sektoru hostujících diváků. Nic z toho nelze v žádném případě nazvat podporou vlastního klubu.

Sami slavističtí fanoušci v ochozech na výtržníky pokřikovali „hovada“ a v tom nechtěném momentu stáli blíže pravdě než kdokoli jiný. Fotbal byl pro ty, kdo vběhli na hřiště, jednoduše záminkou. Prostorem, kde mohli mít pocit, že je dovoleno to, co je jinde nepřijatelné. Stadion totiž není pouze zrcadlem charakteru svých návštěvníků, ale také zrcadlem institucí, jež ho spravují.

Sociologický výzkum sportovního násilí, zejména práce Ramona Spaaije, ale ukazuje, že výtržnické chování nevychází z povahy jedinců, ale ze skupinové dynamiky a situačních podmínek, které ho umožní nebo potlačí. Klíčová tedy není otázka, kdo na hřiště vběhl, ale co mu to umožnilo a jak tito lidé v daný okamžik jednali.

Podobně sociolog Clifford Stott se svými kolegy vysvětluje, že nejúčinnější prevencí stadionového násilí není represivní policejní přítomnost, nýbrž přístup vycházející z pochopení skupinové identity davu. Zjednodušeně: dav se nechová násilně proto, že se v něm ocitnou násilní jedinci, ale proto, že instituce svým jednáním nebo nečinností vytvoří podmínky, za nichž se agrese stane skupinovou normou.

Je třeba opravdová spolupráce

Pyrotechnika se na stadion v takovém množství nedostala navzdory bezpečnostním kontrolám. Prošla jimi. Před tribunou Sever stáli tři nebo čtyři pořadatelé, a to je v utkání s takto vysokými sázkami naprosto nedostatečný počet.

Závazné standardy pro nasazení pořadatelů na utkáních se zvýšeným rizikem buď nejsou dostatečně přesně definovány, nebo se nevymáhají. Sdílení informací o rizikových osobách napříč kluby v české lize funguje nesrovnatelně hůře než v zemích, které fotbalovými krizemi prošly o generaci dřív.

Anglický fotbal provedl například po tragédii v Hillsborough roku 1989 strukturální reformu: povinné standardy pro stadiony, systém identifikace pachatelů, spolupráci klubů s fanouškovskými organizacemi.

Německý model šel ještě dál. Od roku 1996 zaměstnává každý bundesligový klub takzvaného fanouškovského zmocněnce, jejichž každodenní prací je obousměrná komunikace mezi vedením klubu, bezpečnostními složkami a organizovanými skupinami příznivců. Švédská liga po zavedení podobného modelu zaznamenala dvacetiprocentní pokles výtržností.

UEFA tento přístup přijala v roce 2012 jako povinný standard pro kluby v evropských soutěžích. V obou případech nevznikl dokonalý fotbal, vznikla ale architektura, jež dává institucím nástroje k předcházení incidentům, nikoli jen k jejich následnému trestání.

Česká liga pozici fanouškovského zmocněnce formálně má. Sobota ukázala, co se stane, když instituce existuje na papíře, ale nemá dostatečnou váhu v praxi.

Český fotbal vzkvétá, násilí trvá

K tomu přistupuje paradox, jenž je pro pochopení sobotních událostí možná důležitější, než se zdá. Uplynulé desetiletí patřilo k nejúspěšnějším v moderní historii české ligy. Návštěvnost rostla, hlediště se zaplňovala, přicházeli noví diváci — rodiny, různé věkové skupiny, lidé, kteří na fotbal dřív nechodili. Kolem největších klubů vznikal nový étos: tribuna jako místo zábavy a choreografií, nikoli jako bojiště. Slavia a Sparta byly v posledních sezonách vyprodané od začátku soutěže.

Jenže právě tento úspěch přinesl vedlejší produkt, jenž zůstal bez povšimnutí. Vyšší emocionalita, silnější skupinová identita, nabitá hlediště, to vše zvyšuje intenzitu situací, v nichž může skupinová dynamika vybočit z kontroly.

Odborníci přitom varují, že institucionální selhání v oblasti prevence bývá zakryto úspěchem na jiných frontách: kluby investují do zážitku, do marketingu a do choreografií. Plná hlediště jsou příjemná zpráva. Investice do prevence a spolupráce s fanouškovskými skupinami jsou skryté a marketingově nezajímavé.

Fyzické násilí není jedinou formou agrese, s níž se česká liga nevyrovnala. Rasistické projevy na tribunách jsou dalším dokladem téhož selhání. Výsledkem skutečného dialogu s fanoušky nemá být jen klid na stadionu. Má to být kultura tolerance a respektu, na níž fotbal jako sport stojí. A tu nelze nařídit. Lze ji pouze soustavně budovat.

Jaký fotbal chceme?

V sobotu na stadionu seděly děti. Světlice neohrožovaly jen hráče, létaly také do sektoru, kde seděli příznivci Sparty. Člověk si může vybrat, s jakým klubem bude sympatizovat. Nemůže si vybrat, zda ho na stadionu mine zápalná střela.

Pro dítě, které přijde na velký fotbalový zápas a místo hry zažije dým, chaos a strach, se tento sport může spojit s něčím, čím by být neměl. A toto spojení bývá trvalé. Sociologický výzkum opakovaně ukazuje, že zkušenost z prvních návštěv sportovních utkání formuje vztah ke sportu na celý život; negativní zážitky z dětství jsou v tomto ohledu asymetricky silné.

Fotbal jako bezpečný prostor pro celé rodiny není samozřejmost. Je to záměr, o němž je třeba rozhodovat vědomě v nastavení bezpečnostních protokolů, ve smlouvách, jež kluby uzavírají s organizovanými skupinami příznivců, v kultuře, kterou buď pěstují, nebo nechávají chátrat. Sobota ukázala cenu tohoto zanedbání.

Na okraj: česká reprezentace vstupuje do roku, kdy se po dvaceti letech poprvé chystá na mistrovství světa. Dva hráči Slavie vyloučení v derby jsou jejími členy. I to je cena za sobotní výtržnosti.

Kontumace a pokuta jsou nevyhnutelné a uzavření tribuny správné. Jenže fotbal jako instituce si musí začít klást jinou otázku: neptat se pouze, jaká je správná forma trestu, ale především, co je třeba systémově změnit, aby se podobné incidenty už nestaly. Český fotbal čeká vědomé rozhodnutí, jak vytvořit bezpečný prostor pro všechny, kteří přicházejí s dětmi a vášní pro férový fotbal.