I mnozí z lidí, kteří si vůči divokému hemžení dvaadvaceti dospělých mužů po zeleném trávníku — známému též jako fotbal — uchovávají odměřenou skepsi, se nechali nakazit pohádkovým příběhem fotbalového klubu z malého města vprostřed Anglie, jehož název většina cizinců neumí ani správně vyslovit. Fotbalový klub Leicester (čte se „Lestr“) City proti všem předpokladům vyhrál poprvé ve svých stotřicetiletých dějinách anglickou ligu. Jedná se o jedno z největších překvapení v dějinách vrcholového sportu. Okouzlení sahá daleko za hranice Anglie i světové komunity příznivců fotbalu.

V Anglii se taková věc, aby nějaký provinční klub, nadto poprvé za celou svou existenci, vyhrál fotbalovou ligu, stala naposledy v roce 1978, kdy zvítězil Nottingham Forest, mimochodem bylo to ve stejném roce, kdy v Československu svůj jediný titul získala Zbrojovka Brno. Od té doby se ale vrcholový fotbal zásadně proměnil a mělo se za to, že takové věci, jako byl titul Nottinghamu, už se dnes dít nemohou.

Fotbal se samozřejmě změnil jako hra. Je nesrovnatelně rychlejší, atletičtější, vše je promyšlenější a propracovanější, od taktiky, přes vybavení a zázemí až po výživu hráčů. Ale především se bohužel změnil jako obchodní odvětví; a v Anglii snad ještě více nežli kdekoli jinde.

Ty tam jsou časy, kdy v klubech mohli hrát nejvýše dva cizinci a za kluby nastupovali z většiny odchovanci. Fotbal se stal extenzí globálního kapitalismu, včetně nechutných průvodních jevů, jako je byzantinský korupční skandál Mezinárodní fotbalové asociace FIFA, odhalující, že je institucí řízenou samými Ivánky. Zdálo se, že vývoj směřující ke stavu, v němž o dlouhodobých klubových výsledcích rozhoduje především síla peněz, umožňující nakoupit nejžádanější hráče, je nezvratný.

Příjmy z prodeje práv za televizní přenosy, finanční nerovnováha prohlubovaná evropskou elitní soutěží Ligou mistrů, injekce peněz miliardářů, kteří si z vlastnictví klubů udělali svérázný statusový symbol a samozřejmě si k podpoře vybírají už tak či onak privilegované týmy: to vše proměňovalo „krásnou hru“, jak fotbal jednou definoval Pelé, v součást globálního finančního kasina.

Každý jednotlivý zápas samozřejmě zůstává vzrušující. Díky relativně malému průměrnému množství branek nikdy nelze vyloučit překvapení. Ale anglická liga? Soutěž, jíž se účastní dvacet nejsilnějších týmů a každý hraje s každým dvakrát, doma a venku, celkem tedy osmatřicet zápasů? Tam se samozřejmě každé dílčí překvapení vyhladí a celkově vítězí nutně vždy ti nejsilnější, čili nejzámožnější. Tak to aspoň vždycky bylo.

V posledním čtvrtstoletí anglickou ligu vyhrály pouze čtyři finančně suverénně nejsilnější týmy z velkých měst, dva londýnské, dva z Manchesteru. Jediná, dnes už navíc hodně dávná, výjimka Blackburn Rovers za svůj úspěch vděčila rovněž ohromné finanční podpoře.

Vypadalo to, že síle peněz se nelze nijak vzepřít. A zdálo se, že pokud vůbec nastává nějaký vývoj, pak jedině k horšímu: za posledních deset let se v elitní čtveřici postupující do evropské Ligy mistrů v Anglii obměnilo jen šest klubů. Propast mezi bohatou elitou a zbytkem se zdála nepřekročitelná. Až do letoška.

Maličký klub s liškou ve znaku všem vytřel zrak. Je to příběh podobně uvěřitelný jako vyprávění o Klapzubově jedenáctce. Jak v kouzelném textu v Guardianu napsal Barney Roney: „To se nemohlo stát, nemělo stát a stalo.“

Někdo už spočítal, že Manchester United jen za poslední dva roky utratil za nákup nových hráčů víc, než kolik Leicester City vydal za posily za celých 132 let své existence. Známé jsou také analýzy, jak silně rozpočty klubů korelují s jejich umístěním. Podle těchto předpokladů byl Leicester City před sezonou kandidátem na sestup. A na jeho titul se vsázelo v poměru 1 ku 5000.

Jak se to stalo? Je to sport, takže hlavní zásluha jistě patří týmu. Ten sestává z hráčů, které jiné větší kluby odložily, poněvadž se v nich nedokázali prosadit. To je třeba případ obou středních obránců, hromotluků dříve vysmívaných pro pomalost a neohrabanost, kteří ale společně letos v Leicesteru vytvořili neprostupnou hráz. Možná prostě potřebovali jenom dodat sebevědomí...

Druhou část týmu tvoří hráči, o které nebyl mezi nejlepšími zájem. Alžírský technik s pohyby tanečníka Mahrez, kterého si do Leicesteru přivedli z druhé francouzské ligy, či střelhbitý útočník Vardy, čerstvě vyhlášený nejlepším hráčem celé soutěže, typický anglický rošťák, který ještě před pár lety hrál jakousi oblastní soutěž, v níž musel v každém zápase střídat po hodině, aby se stihl doma odpípnout na elektronickém zařízení kontrolujícím jeho pobyt v rámci trestu, jejž si odpykával za hospodskou rvačku.

Je vidět, že rozdíly mezi úplně nejlepšími hráči a těmi těsně za nimi nejsou tak propastné. Sejde-li se více z nich mimořádná sezóna a dokáže-li s nimi někdo pracovat jako s týmem, v němž se síly jedinců nesčítají, ale násobí, může se podařit to, co Leicesteru.

A tak je ústřední postavou fascinujícího příběhu trenér. Mimořádně skromně vystupující Claudio Ranieri působí jako italský rozšafný strýček, v něčem připomínající legendárního českého trenéra Brücknera.

Obratně zbavoval svůj tým mediálního tlaku, sám působil velmi uvolněně. Nejprve dlouho mluvil o záchraně, pak o evropských pohárech, pak o Lize mistrů, o titulu poprvé před čtrnácti dny. Jeho Leicester nehrál žádný jiskřivý kombinační fotbal, snad nikdy nedržel míč víc než soupeř, bránil často na hranici fair play či za ní. Ale vyhrával, znova a znova, pořád.

Jak se možnost, že získá titul, kolem Nového roku stávala realitou, začala vzrušovat jako neuvěřitelná vzpoura proti zavedeným pořádkům fotbalové fanoušky po celém světě a také celou Anglii. Outsiderům přejí skoro všichni. S blížícím se koncem sezony se nadšení stupňovalo, až zběsilá radost naplno propukla včera, když Tottenham, který ještě jako jediný mohl Leicester předstihnout, v městském derby remizoval na Chelsea a tím možnost ztratil.

Všichni fanoušci Chelsea před koncem skandovali jméno Claudia Ranieriho, který tam před dvanácti lety trénoval. Ital byl před zápasem navštívit svou šestadevadesátiletou maminku, takže se dověděl o výsledku teprve po návratu, na letišti. Muž, kterého pronásledovala pověst trenéra, jenž nikdy nic nevyhrál a kterému podle jednoho jeho pyšného kolegy prý „na vyhrávání ani nezáleží“, dosáhl jednoho z nejpodivuhodnějších výsledků v dějinách sportu, na nějž se bude vzpomínat po generace. V Leicesteru mu postaví sochu.

Kouzelným detailem je fakt, že Ranieri si nechal napsat do smlouvy, jinak v ničem lukrativní (přicházel ostatně jako trenér vyhozený od řecké reprezentace po ponižující porážce od Faerských ostrovů), klauzuli, podle níž mu v případě zisku titulu připadne bonus pět milionů liber. Když se ho ptali, zda mají podobné prémie ve smlouvě i hráči, odpověděl: „To nevím, zda s takovou možností počítali. Já jsem s ní počítal.“

Dalším z podobných paradoxů radosti, jejíž nakažlivost umocňuje aspekt vzpoury proti vládě velkých peněz, je štěstí drobných sázkařů. Popisuje se třeba příběh středoškolačky z chudého předměstí, která se svou tetou vsadila dvě libry a teď jim jich sázková kancelář vyplatí deset tisíc.

Radost v Leicesteru se dá přirovnat v českém prostředí patrně jen k tomu, co se dělo po Naganu 1998, ale tam je nyní snad ještě větší. Výhra v Naganu byla možností, v níž se doufalo, běžní fanoušci Leicesteru se před sezonou modlili za klidnou záchranu. A pak je tu právě ten kouzelný, zbojnický aspekt mazané lišky, která vybrala kurník pánům.

Guardian celou noc sledoval v živém přenosu nadšené ohlasy fanoušků přicházející z celého světa a tak jako všechny britské deníky nejnepravděpodobnějšímu ze všech šampiónů dnes věnuje většinu své titulní strany. S využitím faktu, že se před pár lety v Leicesteru našly ostatky Richarda III, vydal na titulní straně parafrázi jeho shakespearovského monologu.

Způsob jakým Guardian píše nejen o podmanivém příběhu Leicesteru, ale o sportu obecně, je vůbec poučný. Fotbal se tu bere jako to, čím je: zábavou, koníčkem, o sportovcích a jejích výkonech se přemýšlí v nejlepším případě jako o vzorech k následování v jiných oborech. Texty se nepentlí cukrovým, rádoby vlasteneckým patosem, k němuž se často uchylují zdejší média. Princip sportu jako zábavy se ještě zvýrazňuje tím, že i psaní o něm je zábavné. To u nás bohužel ze sportovních novinářů umí snad jen Jaromír Bosák.

To ale není jediný rozdíl fotbalové kultury v naší nebohé Čechíji oproti Anglii. Vidíme-li, kdo a jakým způsobem u nás fotbal řídí, můžeme si být celkem jisti, že Leicester možná vyhrál ligu v Anglii, ale u nás by neměl šanci. Pelta a spol. by to pořešili nějak podobně jako nedávnou výhru Sparty na Dukle.

S úspěchem Leicesteru se v anglických médiích snad nejčastěji spojuje slovo „pohádka“. Fascinuje jako příběh o tom, jak slabí a chudí porazili bohaté a silné. A s happy-endem, což je čím dál vzácnější.

Zda to bude znamenat změnu trendů ve fotbale, zda se vzpoura chudých rozšíří, zda se dokonce rozdíly v příjmech budou do budoucna nějak snižovat a kompenzovat, zda se prosadí nějaké tendence vrátit klubům jejich osobitý charakter povinným nasazováním určitého podílu odchovanců, a zda dokonce třebas jednoho dne tlak mezinárodních fotbalových institucí bude národní korupční zvyky mýtit místo toho, aby je inspiroval, to všechno se teprve uvidí. V Leicesteru je to všem ostatně právě teď úplně jedno.

Jejich příběh v každém případě bude působit jako inspirace. Když mohl Leicester vyhrát anglickou ligu, jistě se může podařit vzepřít se síle moci a peněz podobně úspěšně komukoli i kdekoli jinde. Nejenom ve fotbale, nejenom v Anglii.