Zdá se, že po odstoupení z pozice trenéra národního hokejového mužstva se trenér Vladimír Růžička stal oblíbeným terčem bulvarizujícího českého tisku.

Ten ovšem nemá žádné právo příliš moralizovat kohokoli už jen proto, že s ohledem na své majitele není nezávislý. Ale český mediální trh je třeba kontaminovat nějakou „pěknou“ aférou, a k tomu se úspěšný trenér Růžička skvěle hodí…

Všichni však při kritice praxe kasírování rodičů malých sportovců nějak zapomínají na to, že pravicové vlády v letech 2007—2013 zvysoka kašlaly na financování českého sportu, a to včetně sportů nejoblíbenějších, tedy fotbalu a hokeje. Pochopitelně mám na mysli mládežnický sport.

Novinářští pomocníci české pravice velmi rádi psali o tom, že v českém fotbale, potažmo hokeji, je prý peněz dost. Finance českých fotbalových klubů jsou přitom jen ubohým derivátem finančních možností velkých ligových soutěží západní Evropy.

A totéž platí pro český hokej, kde možnosti českých ligových klubů silně zaostávají za možnostmi NHL či KHL.

V zemích EU je běžné, že na sport jde zhruba 0,5 % HDP, což by v případě českého státního rozpočtu znamenalo zhruba 18 miliard korun. Ze státního rozpočtu ČR jdou však na podporu sportu pouhopouhé 3 miliardy korun.

Exministr Chládek sváděl s ministrem financí Andrejem Babišem boj o další 3 miliardy na příští rok. Byla to nerovná bitva ukončená Chládkovým KO v Babišových médiích.

Jak to tedy mají v mládežnických hokejových či jiných oddílech sportovních klubů dělat jinak než požadovat od (movitějších) rodičů příspěvky na činnost oddílu? Peněz je v českém sportu trvalý nedostatek, a to nejen v hokeji.

Řekněme si otevřeně, že chlapci z chudších rodin jsou již z tohoto sportu „pro bohaté“ vyloučeni. (Pro fotbal to naštěstí tak úplně neplatí.)

To, že se z příspěvků na činnost oddílu tu a tam někdo z jeho adresátů obohatí (a nemyslím, že by to byl případ Vladimíra Růžičky), je možné. Jsem ale přesvědčen, že řešením podobných — a dnes poněkud pokrytecky odsuzovaných — praktik, je, že ve sportu bude více peněz. Záměrně neříkám „dost peněz“, protože k tomu u nás máme skutečně hodně daleko. A ani nejsem fantasta.

Je třeba říci, že vynikající výsledky některých českých sportovců z poslední doby jsou spíše malým zázrakem. Nevznikly na základě fungujícího systému financování sportu podpořeného veřejnými rozpočty.

A pokud budeme chtít, aby byla do budoucna situace jiná, bude dobré otázku financování českého sportu neprodleně otevřít.

Vzpomínám si, jak jsem byl před sněmovními volbami v roce 2010 zejména v médiích napadán za to, že chci ze strany státu podstatným způsobem zvýšit finanční podporu sportu. Vzpomínám si také, jak dokonce redaktoři deníku Sport tyto mé záměry zlehčovali a zesměšňovali jako nepotřebné.

V hokeji a ve fotbale je třeba se vrátit k systému podpory, který byl dobře nastaven za bývalého režimu. Tento systém podpory opírající se o tréninková střediska mládeže a o spolupráci se školami vytvořil „zlatou“ generaci hokeje v čele s Jágrem, Ručinským, Šlégrem a dalšími a „stříbrnou“ generaci ve fotbale.

Je vážným zjištěním, že na hokejovém mistrovství světa byl nejlepším hráčem právě Jaromír Jágr a v české lize právě litvínovský Martin Ručinský, tedy poslední mohykáni „zlaté“ generace.

Bez fungujícího a finančně zabezpečeného systému ve výchově hráčů to tedy do budoucna nepůjde. Úspěchy nepřijdou samy. Velké hokejové země před námi mají, i kvůli zanedbanému systému výchovy hráčů, velký náskok.

A totéž platí ve fotbale. Před jedenácti lety jsme na Mistrovství Evropy ve fotbale v Portugalsku Německo porazili prakticky s B-týmem. Dnes na Němce, i díky jejich dokonalému systému výchovy mladých hráčů, nemáme…

Než česká média Vladimíru Růžičkovi, který toho pro český sport udělal tolik jako málokdo, zničí život, měla by si zamést před vlastním prahem.