Trenér národního hokejového týmu Vladimír Růžička čelí zhruba dva týdny před začátkem mistrovství světa trestnímu oznámení kvůli úplatku, podvodu a poškozování cizích práv. Než se pustím do následující úvahy, vytkněme prosím před závorku princip presumpce neviny; připusťme, že nevzal úplatek za šanci syna podnikatele Miroslava Palaščáka prosadit se ve Slavii a že takové praktiky, i když se o nich hovoří jako o úplné samozřejmosti, samozřejmostí nejsou…

Je jasné, že Vladimír Růžička „má problém“ a že momentálně mu nejde o nic jiného, než jak jej s co nejmenšími náklady „odkomunikovat“. Nemůžeme si přece dovolit ohrožovat výkon našich hochů na ledě, na domácím šampionátu zvláště. „Byl bych šašek, kdybych s informacemi, které teď mám, odvolal trenéra,“ říká šéf Českého svazu ledního hokeje Tomáš Král.

↗

Proč se tváříme, že se to neděje, i když se to děje, a nutíme tak Vláďu Růžičku k trapným výmluvám? Repro DR

Jenomže nešlo to udělat nějak elegantně? Copak se nemohli pánové ve Slavii domluvit na nějakém společném postupu? Když jeden říká, že onen půlmilion uložil do trezoru, a druhý říká, že žádný trezor nemají, moc si, věru, nepomáhají.

Ale chápu to. Od dob slavného „Ivánku, kamaráde“ není divu, že se jeden bojí o úplatcích mluvit po telefonu. A když se nemůžete pořádně domluvit, nezbývá než improvizovat. A když improvizujete, riskujete, že to nedopadne, a každý vypustí do médií jiný příběh.

Je to skoro škoda, národ tak zůstává připraven o svoje:

„Růžo, kamaráde, volal Palaščák, že prej si tě nahrál a dává to médiím.”

„A cos mu řek?“

„Že to klidně může pustit, žes za to postavil posilovnu.“

„Jak posilovnu, vole? Jakou posilovnu!? Dyť žádnou nemáme. Kde na to, vole, vezmeš faktury? Řekni mu, že je to půjčka, a že ty prachy máme v trezoru.“

„Jak v trezoru, vole, dyť žádnej nemáme!“

„No jo, ty vole, co budeme dělat?“

Když tedy pomineme legální stránku kauzy — tedy, že přijmout půl milionu bez sponzorské smlouvy je úplatek, i když jej posléze z manželčina účtu vrátíte —, nejpodstatnější otázkou zůstává: proč a před kým se tu vlastně tutlá, že máte-li na to peníze, můžete si zkusit úspěch svých dětí koupit.

Proč se tváříme, že se to neděje, i když se to děje, a nutíme tak Vláďu Růžičku k trapným výmluvám? I Tomáš Král ve středu na tiskové konferenci mimo jiné řekl: „Prostředí sponzoringu takové situace přináší. Nebudu mluvit falešně a hrát si na něco, co není pravda. Jestli tady sedí někdo, kdo neví, že český sport je postavený naprosto výlučně na sponzorských penězích, tak by asi musel přistát z Marsu.“

Jednou to prostě bude muset přijít. Není přece možná, aby zákony vynucovaly něco, s čím není podstatná část profesionálního hokeje ztotožněná. Umíte si představit, jaké to je žít v takovém pnutí?

Připusťme, že za peníze si lze pořídit ledacos. Taková fér „liga sponzorovaných“ by vlastně mohla být docela zajímavá. Soutěž by získala nový element. Čeho všeho je trenér schopen za kolik peněz? Byla by to vlastně otevřená soutěž v síle kapitálu.

A vedle toho ať si klidně běží liga postavená na myšlence kalokagathia. Každý nakonec může fandit tomu, co je mu bližší, a jednou za čas se třeba uspořádá přátelské utkání výběru nejlepších z týmů fungujících podle obou dvou principů.

Třeba bychom se tak sami o sobě a o tom, jak funguje společnost, dozvěděli něco zajímavého. Třeba to, že přístup fair play může tříbit charakter a pěstovat v lidech solidaritu se znevýhodněnými (to je docela pěkná vlastnost). Nebo že může otevírat cestu lidem, kteří se nenarodili do takzvaně dobrých poměrů — bez toho, aby je všelijaké firmy zahrnovaly do svých marketingových plánů a zneužívali je tak ke své propagaci.

Třeba by i trenérovi Růžičkovi bylo líp, kdyby se nemusel bránit svodům dělat z nenadaných kluků bohatých rodičů hvězdy (nic proti Davidu Palaščákovi). A dost jistě by při tom všem pomohlo, kdyby naše sportovní celebrity neutíkaly do daňových rájů. Závislost na sponzorech totiž křiví charakter toho nejlepšího, co může sport společnosti přinášet.