Debata o daňovém domicilu Petry Kvitové je symbolická. Bohužel pro Deník Referendum se vede v době, kdy ve vládě ani v opozici není nikdo, kdo by byl ochoten z ní udělat téma politické.

ANO společně s další pravicí bude v rámci lidské a podnikatelské svobody považovat za neuctivé už to, že se někdo ptá někoho druhého, co se svým příjmem dělá, nedejbůh, kolik že bere.

Všichni ostatní se budou muset nejprve vypořádat s argumentací, že tenistce závidějí. „Vypadá to, jako by někteří kritici úspěch nepromíjeli,“ napsal například loni v létě člen komunistické strany (!) a její kandidát do Senátu za obvod Přerov Miroslav Raindl. „Přitom neznám nikoho, kdo by nechtěl odevzdávat na daních co nejméně a nepátral přitom po různých daňových zvýhodněních, slevách na dani či odpočitatelných položkách.“

A tak, i když Raindl není rád, že stále existují daňové ráje, ví, že jeho voliče zajímá, „jak si Kvitová a spol. vedou na kurtu. A rozhodně ne to, jak nakládají se svými vydělanými penězi…“

↗

V České republice vodu pije, vaří z ní, koupe se v ní. Ale barely z turnajů si vozí do Monaka. Foto FB Petry Kvitové

Škoda jen, že si politik a komunista během kampaně nepřipustil, že je jeho úkolem voliče přesvědčit, že přerozdělování — o které v diskusi o daních ve skutečnosti jde — je téma zásadní. A že zásadně zajímá právě jeho voliče:

Chudé, protože kdyby stát více přerozděloval, měli by vyšší mzdy. Matky na mateřské nebo samoživitele a samoživitelky, nezaměstnané i důchodce, protože kdyby stát více přerozděloval, měli by z pojištění pro případ nemoci, nezaměstnanosti nebo stáří od státu nárok na vyšší plnění alias podporu nebo důchod.

A že je to nakonec téma zásadní i pro všechny ty, kdo se počítají ke střední třídě. Není totiž tajemství, že lepší životní podmínky jsou tam, kde chudí s bohatými žijí pohromadě a kde pohromadě žijí i různé generace. Kde v ghettech nekončí ani bohatí, ani chudí.

V případě daní totiž nejde jen o prostředky na správu státu — na ty „přeplácené“ politiky a „líné“ úředníky žijící z peněz podnikatelů, „protože víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát,“ jak nás přesvědčovala vláda Petra Nečase.

Levicová politika vychází zároveň i z teze, že daně jsou nástrojem udržování přijatelných sociálních rozdílů. Jinak řečeno z teze, že od jisté sumy mohou být příjmy jednotlivce tak vysoké, že společnosti škodí, když se u něj hromadí místo toho, aby obíhaly.

V tom mají peníze jednu vlastnost společnou s vodou — necháte-li všechnu za přehradou, pak mohou lidé umírat žízní, přestože ve skutečnosti je jí přebytek pro všechny. Za hromadu peněz zavřenou v trezoru si také nikdo nic nekoupí. Necháte-li v něm všechny peníze, mohou lidé umírat hlady, přestože na dosah je peněz přebytek pro všechny.

Cílem politiky pak je vytvářet taková pravidla, aby se ani peníze, ani pomyslná voda někde nehromadily bez užitku.

Tak jako Slovensko před časem zakázalo (s těmi či oněmi výjimkami) vývoz pitné vody, můžeme vnímat i debatu, zda má či nemá slavná tenistka danit v České republice anebo v Monaku. V České republice vodu pije, vaří z ní, koupe se v ní. Ale barely z turnajů si vozí do Monaka. Tady využívá veřejnou zdravotní péči, ale na mzdy doktorů se skládají její fulnečtí sousedé.

Usilovat o zákaz daňových rájů je na místě. Stejně na místě ale je odrazovat od přestěhování ty, kdo o něm z toho či onoho důvodu přemýšlejí. A ještě více ty, kdo to dělají jen kvůli tomu, aby měli více vody. Že se Petra Kvitová v Monaku objevuje spíše jen sporadicky, prokazují kolegové tady v Deníku Referendum, zdá se mi, věrohodně.