Afghánské ministerstvo vnitra po dlouholetém vyjednávání založilo několik nových policejních oddílů, které se budou specializovat na rodinné záležitosti, především na násilí na ženách. Budou pomáhat ženám, které zažily bezpráví, znásilnění, fyzické i psychické násilí. Nebylo by to však nic výjimečného, kdyby v těchto oddílech nepracovaly pouze ženy — celkem sto policistek vyškolených v Turecku.

Hekmat Shahi Rasoul, vedoucí oddělení pro práva žen a dětí při afghánském ministerstvu vnitra tvrdí, že účelem založení těchto ryze ženských jednotek je snaha zvýšit důvěru rodin k policii. V posledním půl roce proto v různých částech Afghánistánu vznikají nová speciální centra, kde budou policistky násilí páchané v rodinách řešit. Nad to je jejich posláním také prosazování občanských a náboženských práv všech afghánských žen.

O vytvoření něčeho podobného usilovaly po dlouhá léta západní orgány působící v Afghánistánu. Společnost se ale tvářila skepticky a sama vláda pak hledala spíš argumenty proti než pro: předsudky vůči uniformovaným ženám, nízkou důvěrou v jejich schopnosti, diskriminaci, korupci či sexuální obtěžování.

↗

Afghánské ženy a dívky, které čelí násilí někdy i denně, se budou s větší pravděpodobností obracet na policii právě pokud budou vědět, že na ně čeká žena-policistka. Foto fafaru.com

V roce 2001, kdy v Afghánistánu oficiálně padl režim fundamentálních islamistů z hnutí Tálibán, spatřily tamní ženy novou naději. Během vlády Tálibů nemohly vůbec chodit do školy, i zdravotní péče o ženy byla mizivá. Nadto Tálibán schválil veřejné trestání jako je bičování a kamenování žen. Ženy zřídka opouštěly své domy, a když už, pak jedině v doprovodu muže a zahaleny od hlavy až k patě slavnou „burkou“.

Dnes, o patnáct let později, se zejména v městských oblastech život žen znatelně zlepšil. Dívky chodí do školy, mnohé studují na univerzitách, zjednodušil se také přístup k ženské zdravotní péči i v některých odlehlých částech země.

Nicméně v oblastech, kde dnes opět vládne Tálibán nebo v horských vesnicích na východě na hranici s Pákistánem, kde oficiální zákony nemají téměř žádnou váhu, žije většina žen stále velmi omezený život. Trpí chudobou, suchem, sociální nejistotou — například vdova není schopná uživit rodinu a žít samostatně — nebo nedostatkem práce. Na ženy v těchto končinách číhá nebezpečí ze strany fundamentalistů a místních mafií, ohrožují je i některé kmenové a klanové zvyky.

Ženy v zapomenutých koutech Afghánistánu jsou mnohem více vystaveny nuceným manželstvím, dětským sňatkům, bití a někdy i vraždám. Naděje na zlepšení jejich postavení je stále velmi malá, protože násilí páchané na ženách se nejčastěji odehrává za zavřenými dveřmi v rodinách. Ženy tak nemají možnost svěřit se a v mnoha případech se jim nedostane pomoci.

Sadigh Sadeghi, mluvčí ministerstva vnitra, prohlásil, že nově založené ženské policejní jednotky by měly pomoct posílit důvěru žen v policii a motivovat je v tom, aby se obracely pro pomoc. Afghánská společnost má v policii obecně nízkou důvěru — málokdy se zde totiž dosáhne spravedlnosti. Dalším velkým problémem je stud. Návštěva policie, kde většinou sedí muži, se považuje za zneuctění celé rodiny. Ženy jsou proto nuceny v tichosti trpět.

Afghánské ženy a dívky, které čelí násilí někdy i denně, se budou s větší pravděpodobností obracet na policii právě pokud budou vědět, že na ně čeká žena-policistka. To je veliký posun vpřed. Nově vyškolených policistek je ale velmi málo a se zájmem o tuto práci je také problém.

Důvody ukazují přímo na samé jádro problému postavení žen v Afghánistánu. V některých společenských kruzích je stále nepřípustné, aby žena pracovala. Anebo přetrvávají představy o mužské a ženské práci: ženy jsou totiž tradičně zaměstnané ve školství nebo zdravotnictví. Být policistkou zkrátka není „společensky vhodné“. Žena by totiž vykonávala mužskou práci.

Vláda se snaží a slibuje, že pole působnosti žen se bude zvětšovat, zatím to však vypadá velmi bledě. Dokud samotná společnost — například pomocí vzdělání — nepřijme určité změny, k žádnému plošnému zlepšení nemůže dojít.  Sto policistek na celou zemi totiž nestačí.