V Kábulu si můžete zajít do na místní poměry trochu neobvyklé restaurace. Restaurace Bost je sociální podnik, který řídí afghánské ženy. Máry Akramiová, jedna ze zakladatelek, je dlouholetou zastánkyní ženských práv a hlavním motivem k založení restaurace pro ni bylo přání poskytnout naději ženám z azylového domu v Kábulu a důstojným způsobem jim pomoci k ekonomické soběstačnosti: „Ženy a dívky, které v azylovém domě žijí, unikly domácímu násilí, nucenému sňatku nebo ztratily své nejbližší. Na světě nemají nikoho,“ říká Akramiová.

„Chtěly jsme vytvořit místo, kde bychom se mohly cítit v bezpečí, kde bychom mohly využít svůj čas, číst, psát nebo poslouchat hudbu, aniž by nás někdo rušil či obtěžoval,“ dodává Homira Kohzadová, jedna z manažerek restaurace.

Cílem podniku není ovšem pouze zaměstnat ženy, ale také poskytnout jim školení a know-how. Připravit je, aby mohly jednoho dne otevřít svůj vlastní podnik. „Dáváme jim možnost se učit, být schopné se postavit na vlastní nohy,“ dodává nadšeně Kohzadová.

Bost je kousek nebe

Hned u vchodu do restaurace vás vítá usměvavá dívka s černým jednoduchým šátkem, který jí elegntně skrývá vlasy. Restaurace má klidnou atmosféru, stoly jsou pokryté červenými ubrusy a stěny restaurace zdobí fotografie významných afghánských žen. Mezi nimi nechybí Soraya, afghánská královna, manželka krále Amanulláha Chána, který zde vládl od roku 1919 do roku 1929. Královna Soraya se do afghánské historie zapsala jako jedna z prvních významných žen dvacátého století, která v konzervativní afghánské společnosti prosazovala západní styl života a bojovala za ženská práva.

Další snímek patří současné první dámě Afghánistánu. Rula Gháníová, manželka současného afghánského prezidenta Ašrafa Gháního, pochází z Libanonu. Byla vychována v křesťanské rodině, studovala v Bejrútu a ve Spojených státech.

V současné době restaurace zaměstnává sedmnáct žen z azylového domu. Deset z nich pracuje v kuchyni, zbylých sedm působí jako čišnice. Ženy pocházejí z různých částí Afghánistánu, nejen z hlavního města. „Některé z nich čelily domácímu násilí, některé uprchly z domu, protože jejich rodiče byli závislí na drogách, některá z děvčat žádnou rodinu nemají, ztratila je během války,“ přibližuje smutné osudy statečných zaměstnankyň restaurace Homira Kohzadová.

Fereštah pochází ze severní části země, narodila se nedaleko Mazáre Šarif, jednoho z největších afghánských měst. „Můj manžel mě opustil, přestěhoval se se svou druhou rodinou do Saúdské Arábie, a já jsem zůstala sama s dětmi,“ popisuje svůj životní příběh. „Potřebovala jsem peníze, abych je mohla nakrmit. Manželova rodina mě poslala zpátky k rodičům, ti jsou ale bohužel po smrti,“ pokračuje Ferešta. Mladá matka neměla jinou možnost než vzít děti a utéct s nimi do Kábulu. Doufala, že v hlavním městě najde práci.

V Afghánistánu je však velká nezaměstnanost a šance žen na pracovním trhu nejsou velké. Po několika týdnech strávených na ulici i s dětmi se Fereštah dostala do azylového domu v Kábulu. V restauraci Bost pracuje asi čtyři měsíce. „Jsem hrdá, že se mohu o své děti postarat,“ dodává.

Dvacetiletá Marjam pracuje na baru, připravuje kávu a komunikuje se zákazníky. Zhruba před dvěma lety se její život od základu změnil. „Žila jsem v Lahoře v Pákistánu se svou rodinou. Jednoho dne však sebevražedný atentátník zabil oba moje rodiče. Ztratila jsem všechno, neměla jsem nikoho. Náš soused mě vzal do Kábulu. Nechal mě uprostřed města a odjel pryč,“ vypráví Marjam. Naštěstí skončila v azylovém domě, kde se jí dostalo pomoci.

V Afghánistánu žijí tisíce dívek a žen s podobnými osudy jako Fereštah a Marjam. Jejich snem je najít klidné místo k životu, pracovat a být soběstačné. Bost se snaží toto přání splnit aspoň některým z nich. V současné době se v Afghánistánu náznaky optimismu hledají jen velmi obtížně. Město se každý den probouzí, aby četlo nové zprávy o smrti, bídě, válce a ničení. Restaurace Bost může znamenat pro budoucnost Afghánistánu záblesk naděje .

Afghánistán totiž potřebuje čas a klid. Změny se mohou dít pouze ve chvíli, kdy lidé nemusí řešit, zda druhý den přežijí. Každodenní strach o holý život vede společnost k zoufalství a beznaději.

Během vlády fundametálních islamistů z hnutí Tálibán nemohly ženy chodit ven bez mužského doprovodu. Oblečeny do burky ze světlemodré látky, která skrývala jejich tvář a tělo, musely poslušně a tiše kráčet za svým doprovodem. Po pádu režimu v roce 2001 některé z nich vyšly ze svých domů, z vězení, do kterých je Tálibán zavřel, a mnoho z nich nahradilo burku jednoduchým šátkem. Různými způsoby se snaží zlepšit své postavení — jak společensky, tak ekonomicky.

Restaurace Bost je na své ženy hrdá a svou hrdost neskrývá. Na rozdíl od mnoha „ženských podniků“, které přispívají k genderové segregaci, je otevřena všem bez rozdílu pohlaví. Patriarchát v Afghánistánu totiž nelze zničit bez pomoci mužů.