Kdy jste opustil Írán?

Z Íránu jsem odešel krátce po Islámské revoluci, která proběhla v roce 1979. Dostal jsem se do Dubaje, kde jsem žil zhruba rok a půl a na začátku roku 1984 jsem se přestěhoval do Švédska. Tam jsem zanedlouho začal působit jako dokumentarista. Jeden z mých prvnich dokumentů, natočený již ve Švédsku, se týkal právě íránské migrace do Evropy. Snažil jsem se ukázat situaci v Íránu před pádem Mohammada Rezy Pahlavího a po nástupu ajatolláha Chomejního, a vysvětlit tak příčiny, které nutí některé Íránce opustit svou zemi.

Proč jste se rozhodl dělat dokumentární filmy?

V Íránu jsem pracoval jako novinář a toužil jsem v tom pokračovat i ve Švédsku. Neuměl jsem však v dostatečné míře jazyk a učení mi šlo velmi pomalu. Nechtěl jsem déle čekat a vybral jsem si jinou formu sdělení, pro mě ze všech stran přístupnější, a to dokumentaristiku. Později, když už jsem se švédštinou neměl problém, jsem začal pracovat v jedné ze švédských televizních stanic jako zahraniční zpravodaj na Blízkém východě.

V České republice už se v rámci festivalu Jeden svět promítalo pět vašich dokumentů. Týkají se Afghánistánu a Íránu. Odkud čerpáte náměty? Existují nějaká témata, na která se přímo zaměřujete?

Náměty na dokumenty jsem většinou získával během svého působení na Blízkém východě a  zahrnují různá témata. Nezaměřuji se ale pouze na Afghánistán a Írán. V současnoti točíme například dokument o švédském novináři. Svými dokumenty se snažím upozornit na konkrétní problematiku, o které se ve společnosti neví nebo se o ní nemluví, a vyvolat debatu. Přinést jiný pohled na věc, ukázat divákům druhou stranu mince. Jeden z mých dokumentů se například zaměřuje na osudy žen v afghánských  ženských věznicích. V Íránu jsem natočil dokument o nelegálním prodeji lidských orgánů, konkrétně ledvin. Na černém trhu je obchodování s lidskými orgány velmi rozšířené.

Jeden z vašich nejznámějších snímků Manželka za padesát ovcí se v České republice promítá často. Já sama jsem jej viděla mnohokrát a účastnila se různých debat spojených s promítáním. První věc, na kterou se mě většinou diváci ptali, bylo, zda i já jsem vdaná a za kolik mě otec prodal. Jak by se podle vás měly natáčet dokumenty o tak vážných sociálních problémech, aniž by vyvolaly dojem, že všchni afghánští muži prodávají svoje dcery a fyzicky doma ubližují manželkám?

Manželka za padesát ovcí je příběh dívky Sábere, která byla provdána v dětském věku. Od svého manžela utekla a s pomocí rodiny a pracovníků azylového domu, kam se uchýlila, se snaží požádat o rozvod. Podobný osud však čeká její sestru, kterou také později provdají výměnou za padesát ovcí. Dokument se zaměřuje na nucené dětské sňatky, snažím se ale v něm i v dalších filmech ukázat pestrost, nezobecňovat. Ukázat, že lidé jsou různí, mají odlišné charaktery. Když jsem natočil dokument o nucených svatbách, snažil jsem problém podat jako složitý a komplexní.

Afghánská společnost je jako celek velmi patriarchální, ale ve svých dokumentech se snažím ukázat, že i charaktery mužů se liší. Vystupuje v nich tedy otec, který je zoufalý, ze všech sil pomáhá své dceři a  přemýšlí, jak uživit rodinu, na druhou stranu je tu vedle něj jiný muž, agresivní surovec, který fyzicky ubližuje manželce.