Zpochybnění jako přesvědčovací metoda. Za Davidem Lynchem
Radan BěhounSilou Davida Lynche není jeho schopnost poukazovat na podstatu zla. Je jí metoda, již k tomu využíval. Hra s kontrastem a překvapením totiž obrací pozornost k procesu rozumění, čímž tematizuje divákovu intelektuální chlípnost. Díky za to!
Filmy Davida Lynche, zejména ty pozdní, často sklízely odmítavá a kritická slova, která však byla stejně často spíše přiznáním neochoty přistoupit na hru, jež nemá řádně označený navigační systém a záchrannou brzdu logiky. Jako diváci jsme totiž zvyklí na pravidla a na to, že naše očekávání bývají alespoň částečně naplněna.
Chceme mít ve věcech jasno a chceme co nejdříve vědět, o co jde. Nezřídka si při takovém pojetí ostatně můžeme dopřát pocit jakési vyvolenosti, když nás další vývoj napadne dříve, než jej tvůrce stihne naservírovat. Odcházíme pak z kina s velmi příjemným pocitem intelektuální vybavenosti.
U filmů Davida Lynche to ale zhusta bylo naopak. Některé diváka znervózňovaly hned od počátku tísnivě dusivou atmosférou, plnou hlasitých a nepříjemných industriálních zvuků, dunění a hučení, kde bylo nutné napínat zrak do tmy a obávat se každé další scény (Mazací hlava). A některé jako bludičky zpočátku mámily zářením úhledných, bíle natřených plotů a zpomalenými záběry usměvavých tváří, aby diváka vzápětí protáhly portálem nůžkami ustřiženého lidského ucha na zběsilou „joyride“ po horské dráze hlubinami podvědomí a nevědomí, při níž se stal voyeurem příběhů, o nichž by nejraději nic nevěděl (Modrý samet).
A to byl teprve začátek. V následujících filmech postoupili diváci do dalších dimenzí mimoděk se utvářejícího labyrintu. V seriálu Twin Peaks se objevují nejen paralelní světy, ale i mezisvěty a zásvětí. Jejich obyvatelé často touží sdílet tělo s lidskými bytostmi, které je pozvou dál, ať už úmyslně nebo neúmyslně — způsobem svého života. Realitu omývá fantazie a rozum se rozpouští v šílenství. Je to svět, kde věci „nejsou, čím se zdají být“. Logika a empirické schopnosti zde postupně selhávají. V těchto končinách vládnou sny a imaginace a jediným vodítkem je zde intuice.
Každý další film přidává malý kamínek do mozaiky tvořené předchozími snímky. Při opakovaném sledování se tak najednou odkrývá další detail, který minule nezazněl. Lynchovy filmy se tím stávají onou magickou knihou z písku Jorge Luise Borgese.