Filmy Davida Lynche, zejména ty pozdní, často sklízely odmítavá a kritická slova, která však byla stejně často spíše přiznáním neochoty přistoupit na hru, jež nemá řádně označený navigační systém a záchrannou brzdu logiky. Jako diváci jsme totiž zvyklí na pravidla a na to, že naše očekávání bývají alespoň částečně naplněna.

Chceme mít ve věcech jasno a chceme co nejdříve vědět, o co jde. Nezřídka si při takovém pojetí ostatně můžeme dopřát pocit jakési vyvolenosti, když nás další vývoj napadne dříve, než jej tvůrce stihne naservírovat. Odcházíme pak z kina s velmi příjemným pocitem intelektuální vybavenosti.

U filmů Davida Lynche to ale zhusta bylo naopak. Některé diváka znervózňovaly hned od počátku tísnivě dusivou atmosférou, plnou hlasitých a nepříjemných industriálních zvuků, dunění a hučení, kde bylo nutné napínat zrak do tmy a obávat se každé další scény (Mazací hlava). A některé jako bludičky zpočátku mámily zářením úhledných, bíle natřených plotů a zpomalenými záběry usměvavých tváří, aby diváka vzápětí protáhly portálem nůžkami ustřiženého lidského ucha na zběsilou „joyride“ po horské dráze hlubinami podvědomí a nevědomí, při níž se stal voyeurem příběhů, o nichž by nejraději nic nevěděl (Modrý samet).

A to byl teprve začátek. V následujících filmech postoupili diváci do dalších dimenzí mimoděk se utvářejícího labyrintu. V seriálu Twin Peaks se objevují nejen paralelní světy, ale i mezisvěty a zásvětí. Jejich obyvatelé často touží sdílet tělo s lidskými bytostmi, které je pozvou dál, ať už úmyslně nebo neúmyslně — způsobem svého života. Realitu omývá fantazie a rozum se rozpouští v šílenství. Je to svět, kde věci „nejsou, čím se zdají být“. Logika a empirické schopnosti zde postupně selhávají. V těchto končinách vládnou sny a imaginace a jediným vodítkem je zde intuice.

Každý další film přidává malý kamínek do mozaiky tvořené předchozími snímky. Při opakovaném sledování se tak najednou odkrývá další detail, který minule nezazněl. Lynchovy filmy se tím stávají onou magickou knihou z písku Jorge Luise Borgese.

Frustrace Hollywoodem jako motor příští tvorby

Z mnoha rozhovorů s Davidem Lynchem je patrné, že patří do skupiny tvůrců, kteří prohráli bitvu s producenty. Dino De Laurentiis a jeho dcera, kteří v roce 1984 produkovali Dunu, totiž donutili Lynche řadu scén vystřihnout, natočit nové, které zjednodušily nebo koncentrovaly dějové prvky a přidat hlasové komentáře a nový úvod. TV verze z roku 1988 pak dokonce nahradila úvodní monolog mnohem delším popisem prostředí.

Lynch se od televizní podoby filmu rozčileně distancoval a v titulcích byl na svou žádost uveden jako Alan Smithee (pseudonym používaný režiséry, kteří nechtějí být s výsledkem spojováni). Jelikož byl Lynch i scénáristou, nechal se uvést jako Judas Booth (křestní jméno Jidáš netřeba komentovat, příjmení Booth odkazuje na úchylného padoucha z Modrého sametu, který se sjíždí omamným plynem).

Byl to Mulholland Drive, který v roce 2001, vyzbrojen černým humorem, hravou nadsázkou a absurditou, pootevřel divákovi klíčovou dírku do zákulisí „továrny na sny“. Svět filmu zde finančně roztáčejí italští bratři, kteří vypadají jako autističtí mafiáni, nerozhodují zde schopnosti tvůrců, ale to, zda nabízené espresso bylo patřičně vychutnáno nebo s odporem vyplivnuto do ubrousku.

A režisér? Ten je zde jen pomyslným závozníkem znepokojivě přízračného vozky-kovboje a celý tento svět zpoza tajemného pokoje s charakteristickými tmavými závěsy řídí malý mužík na kolečkovém křesle, jehož hádankovité pokyny-nepokyny, rozhodují o bytí a nebytí hollywoodských projektů i jejich tvůrců.

Hravost a hrůza spolu nesdílí jen počáteční písmeno

Přestože jeho díla fungují jako bezchybné celky, je jedním z charakteristických znaků Lynchova rukopisu schopnost protkat film drobnými, samostatnými momenty, které tvoří mozaikovitou strukturu a doslova ulpívají v paměti diváka. Jde o umění udělat ze zdánlivě tuctové a banální scény zdroj mimořádně silných emocí.

Některé z nich generují až pudovou hrůzu — zpomalený běh postavy na nočním dvorku, gradující náhlým zrychlením a explozí světla, když její tvář doslova vtrhne do objektivu, výstup „kovboje“ v noční ohradě pod blikajícím světlem, etuda nepříčetné scény v kabrioletu Lelanda Palmera či scéna na večírku s mužem bez obočí. Lynchovou specialitou je umisťování těch nejsilnějších momentů na ty nejneadekvátnější místa.