Stávajícímu francouzskému establishmentu kolem prezidenta Macrona se v posledním roce vůbec nedařilo. Myšleno tedy z mocensko-politického hlediska: nejdříve mu nevyšel gamble, když byly po prohraných evropských volbách v červnu 2024 vypsány předčasné domácí volby — a jeho pozice v Národním shromáždění tím ještě zeslábla. Poté se mu nepodařilo rozbít silný blok opoziční levice a následná reakční, resp. výrazněji pravicová vláda v čele s Michelem Barnierem přišla v prosinci o důvěru. Něco takového se stalo ve Francii naposledy za alžírské krize.

Macron, jenž ze zákona nemůže vypsat nové parlamentní volby dříve než za rok po předchozích, jmenoval po Barnierově pádu novým premiérem centristu Françoise Bayroua. Tomu se sice v únoru povedlo dohodnout s částí levice na prohlasování rozpočtu, musel však za to slíbit revizi důchodové reformy z roku 2023, kvůli které se v zemi divoce protestovalo.

Bayrouova vláda je navíc složená přepestře, z různých liberálů, konzervativců, exsocialistů a politiků s vlastními velkými ambicemi, takže jí zmítají permanentní vnitřní boje — o hidžáb, o přístup k přistěhovalcům, v podstatě o všechno.

Macronova popularita mezitím klesla pod 25 procent, přičemž při nástupu do funkce dosahovala 55 procent. Příliš mu nepomohlo ani rozkrytí a odsouzení korupčních praktik krajně pravicové elity kolem Marine Le Penové, protože zradikalizovaní protestní voliči nevěří institucím.