Stávajícímu francouzskému establishmentu kolem prezidenta Macrona se v posledním roce vůbec nedařilo. Myšleno tedy z mocensko-politického hlediska: nejdříve mu nevyšel gamble, když byly po prohraných evropských volbách v červnu 2024 vypsány předčasné domácí volby — a jeho pozice v Národním shromáždění tím ještě zeslábla. Poté se mu nepodařilo rozbít silný blok opoziční levice a následná reakční, resp. výrazněji pravicová vláda v čele s Michelem Barnierem přišla v prosinci o důvěru. Něco takového se stalo ve Francii naposledy za alžírské krize.

Macron, jenž ze zákona nemůže vypsat nové parlamentní volby dříve než za rok po předchozích, jmenoval po Barnierově pádu novým premiérem centristu Françoise Bayroua. Tomu se sice v únoru povedlo dohodnout s částí levice na prohlasování rozpočtu, musel však za to slíbit revizi důchodové reformy z roku 2023, kvůli které se v zemi divoce protestovalo.

Bayrouova vláda je navíc složená přepestře, z různých liberálů, konzervativců, exsocialistů a politiků s vlastními velkými ambicemi, takže jí zmítají permanentní vnitřní boje — o hidžáb, o přístup k přistěhovalcům, v podstatě o všechno.

Macronova popularita mezitím klesla pod 25 procent, přičemž při nástupu do funkce dosahovala 55 procent. Příliš mu nepomohlo ani rozkrytí a odsouzení korupčních praktik krajně pravicové elity kolem Marine Le Penové, protože zradikalizovaní protestní voliči nevěří institucím.

Le Penová vedla až do rozsudku průzkumy pro první kolo příštích prezidentských voleb v roce 2027 s podporou kolem 36 procent, přičemž v minulých volebních cyklech mívala v této fázi 26 procent. Když dostala zákaz kandidovat, její pravděpodobný nástupce Jordan Bardella skočil ihned na 31 procent. Nejsilnější kandidát za ním má aktuálně pod deset procent, stejně jako všichni tribuni levice.

Francouzská ekonomika stále stagnuje — perspektiva růstu byla před dvěma týdny snížena z 0,9 na 0,7 procenta. Dluhové zatížení se od posledních voleb zvedlo ze sta procent HDP na přibližně 113 procent a vůle zvyšovat daně teď není — spíše se hovoří zase o škrtech.

Za této situace — při níž zůstává rozhodující silou ve sněmovně opoziční tábor lepenistů a radikální levice — těžko mluvit o něčem jiném než o krizi, tedy samozřejmě z pohledu Macrona a jeho stoupenců. S koncem března a dubnem se nicméně jakoby začalo rýsovat možné vysvobození. Paradoxně jej přitom Macronovi přináší jiná krize — ta, kterou za sebou přivlekl prezident USA Donald Trump svojí svéráznou politikou.

Vyplnění vakua

Donald Trump na sebe upozornil po nástupu do funkce mnoha věcmi, ve vztahu k Francii a Evropě celkově ale zejména tarify, přístupem k Rusku a Ukrajině a snahou revidovat transatlantickou vazbu. Macron, který měl vždycky ambice i sklony budovat si image státníka světového formátu, se ihned chopil příležitosti.

Ve velkém televizním projevu zahájil kampaň za novou, silnou, samostatnou a znovuvyzbrojenou Evropu. V následujících dnech dal pak nákupům zbraní absolutní prioritu.

V zahraniční politice začal současně prohlubovat partnerství s nejdynamičtěji sílící zemí EU současnosti, tj. s Polskem, jež aktuálně zbrojí ještě intenzivněji. V červnu by s ním měla Francie podepsat novou bezpečnostní smlouvu. Mluví se dokonce i o rozšíření francouzského jaderného deštníku.