Ani tak dramatická událost jako požár pařížské katedrály Naší Paní se po dvou týdnech od události neudržela jako téma zvídavosti či zvědavosti, sbírání informací a fabrikování dezinformací, jako námět diskusí, ba vášnivých polemik. Teď už jen občas problesknou mediálním světem návrhy, snad v této etapě ani ne vážně míněné, jak by mohl po obnově vypadat exteriér gotického veledíla stavěného mezi 12. a 14. stoletím na ostrově Île de la Cité na řece Seině.

Nešťastné debaty o financování oprav stavby, jež patří od znárodnění církevního majetku na začátku 20. století v rámci důsledné odluky francouzskému státu, si však zaslouží pozornost, pokud možno bez divokých vášní.

Až se dokončí inventura škod na krovu a sanktusové vížce a v důsledku toho v interiéru pařížského dómu, bude k dispozici odhad, kolik prostředků si několikaletá oprava vyžádá. Ještě předtím, než mohly být publikovány reálné částky, se rozběhly sbírky. Na už jednou zdevastovaném (tehdy lidským zásahem) chrámu dnes nezáleží jen státu jako jeho majiteli a církvi, jíž ho stát propůjčuje k jejím aktivitám, ale i jednotlivcům.

Chudých přispěvatelů do sbírek si snad nikdo nevšímá. Nedůvěřivou reakci vyvolaly přísliby snad dvou miliardářů přispět na opravu významně, tedy milionovými částkami.

Dá se debatovat, je-li vůbec v pořádku, že jsou ve společnosti ti, kdo žijí od výplaty k výplatě a musí hlídat každou korunu či euro, a ti, kdo už mezi sebou rivalizují jen tím, mají-li jachtu čtrnáctimetrovou nebo šestnáctimetrovou a v kolika hlavních městech mají k dispozici pro občasné návštěvy vlastní byty v centru. Mělo by se zvažovat, jaké bohatství je spravedlivou odměnou za podnikatelský nápad, který pokryje reálnou potřebu, a jaké potřeby jsou uměle vyvolány.

Trvalým tématem zůstává omezené či neomezené právo vlastnit. Nutno zdůraznit, že omezení tohoto práva nemá kořeny zdaleka jen v marxismu, který je pro někoho (snad vzhledem k jeho zneužití v minulém století) pořád strašidlem. Sociální vázanost soukromého vlastnictví, zejména produkčních prostředků připomíná i křesťanská sociální etika, výslovně například v podobě sociálního učení katolické církve. A není to nic specificky křesťanského, je to možné podložit i sekulárním humanismem.

Sociální odpovědnost vlastníků se projevuje individuální charitou, ale v evropském sociálním státě také progresivním zdaněním. Dá se tedy říct, že vedle dobrovolného použití majetku pro sociálně prospěšné cíle (pomoc chudým, aktivity kulturní, vzdělávací) je tu použití povinné, stanovené zákonem? Nebylo by tak zcela spravedlivé říct, že nejbohatší je třeba k sociální aktivitě nutit. Bohaté a úspěšné nemá cenu démonizovat.

Poskytování ohromných prostředků na dobré cíle ze strany některých boháčů je nepochybné. Notoricky známým příkladem je George Soros. Nevíme, přispěje-li na pařížskou Notre Dame, ale víme, že mimo mnoha jiného podporuje romské studenty v České republice prostřednictvím Romského vzdělávacího fondu s cílem zde (a podobně v dalších zemích střední a východní Evropy) přispět ke zvýšení vzdělanostní úrovně Romů a působit proti jejich faktické etnické segregaci. A to je jen jeden z mnoha případů.

„Po lidech v mém postavení by vláda měla požadovat výrazně víc peněz,“ prohlásil v únoru ve vysílání CNN jeden z nejbohatších lidí světa Bill Gates. Připojil se k rodině Rockefellerů a ke skupině amerických a evropských boháčů, kteří nelpí na svém úspěchu a chtějí dát i prostřednictvím politiky a práva další část svých prostředků k dispozici. Už před lety, v době poslední ekonomické deprese, připustila skupina nejbohatších lidí Německa, že lepší než sociální škrty by bylo zvýšení jejich tehdy už beztak dvaačtyřicetiprocentní daně z příjmu.

Můžeme spekulovat o motivací multimilionářů a miliardářů. Připusťme, že raději se něčeho zřeknou, než by způsobili svou nenasytností násilný sociální konflikt, v němž by mohli přijít o všechno, kdoví, zda ne o svobodu, zdraví či život. Není však vyloučeno, že jsou si vědomi sociální odpovědnosti a chtějí vrátit část prostředků těm, kteří k jejich úspěchu přispěli svou prací.

Domnívám se, že nabídnuté dary francouzských (a možná jiných) nejbohatších lidí nejsou peníze odebrané chudým. Nevíme nic o tom, kolik oni sami možná věnovali na zmírnění sociálního konfliktu.

Můžeme předpokládat, že Francie nepřipustí tak snadné ulévání prostředků do takzvaných daňových „rájů“ (což je výraz vniklý v češtině špatnou znalostí angličtiny a chybným překladem) jako Česká republika, že i tyto lidi progresivně (a sektorově) zdaňuje a že z jejich daní spolu s daněmi a dávkami všech ostatních jde tisícinásobně víc než na opravu katedrály, a to na seniory, nemocné, postižené, lidi bez zaměstnání a bez domova.

Jen v České republice jde na tyto výdaje bez ohledu na ideové zabarvení těch či oněch vládních většin každoročně přes 700 miliard korun. Ani ODS ve spojení s TOP 09, které teď ne moc přesvědčivě brání demokracii, se totiž nepodařilo zcela rozložit v naší zemi sociální stát.

Jsem vděčný institucím a jednotlivcům, že pamatují na sociální vázanost majetku, a přál bych si, aby na reálnou pomoc všem potřebným šlo víc. Přál bych si, aby se politické poměry změnily ve prospěch skutečně sociálního státu a ve prospěch spravedlivějšího rozložení blahobytu mezi bohatými a chudými státy. Snažím se pro to něco dělat jako publicista a jako volič.

Ta Paní, jíž je chrám věnován, možná spíš skromná služebnice, v Novém zákoně, konkrétně v 1. kapitole Lukášova evangelia, zpívá o Bohu docela radikálně: Mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Je Matkou chudých. Inspiruje a posiluje je k odvážným kritickým aktivitám. A její chrám v Paříži patří také chudým. Možná především chudým a je jejich radostí.