Když před rokem Emmanuel Macron slavil před skleněnou pyramidou u Louvru své zdrcující vítězství, mnozí si oddychli. Nebezpečí nástupu krajní pravice bylo zažehnáno a Marine Le Penová utržila porážku, ze které se dosud nevzpamatovala. Macronovská vlna se navíc přelila o měsíc později do parlamentních voleb a jeho hnutí La République En Marche! získalo většinu v Národním shromáždění.

Již během volební kampaně Emmanuel Macron sliboval, že prosadí klíčové reformy už do první poloviny mandátu, a bilance prvního roku vládnutí ukazuje, že svůj slib hodlá dodržet. Elysejský palác a vláda premiéra Édouarda Philippa chrlit jednu reformu za druhou. Současný francouzský prezident se pasoval do role velkého modernizátora, který dovede Francii k plnému přijetí pravidel současného globálního kapitalismu. Zavrženo má být naopak lpění na silné funkci státu, díky kterému bývala francouzská pravice v očích anglosaských ekonomů cítit etatismem.

Reformy pro bohaté

Macron prosadil skrze reformu zákoníku práce další prekarizaci pracovněprávních vztahů, reforma univerzitního systému má zajistit, aby školství „lépe odpovídalo potřebám trhu práce“, a veřejné služby se mají podřídit tržním mechanismům fungování, což je podstatou návrhu reformy železničního dopravce SNCF, proti kterému vypukla vlna protestů a stávek. Současně prezidentská většina přijala celou řadu opatření, která mají Francii učinit „atraktivnější“, tedy v překladu že držitelům kapitálu zůstane víc peněz. Po masivních daňových úlevách přijatých v rámci politiky stimulace ekonomiky na straně nabídky, kterou prosazoval Macronův předchůdce François Hollande, byla schválená jednotná daň z výnosů kapitálu a snížení korporátních i majetkových daní.