Sobotní demonstrace v Paříži proti další reformě francouzského zákoníku práce přitáhla, podle pořadatelů, až 150 tisíc osob. Do ulic protestující svolalo hnutí La France Insoumise a její leader Jean-Luc Mélenchon, který nazývá reformu „převratem proti sociálnímu státu“.

Pořadatelé mohou být se sobotní účastí spokojeni. Demonstrace byla velikostí srovnatelná s dalšími shromážděními, které pořádali v předchozích dnech odboráři protestující proti nové reformě. Atmosféra byla bojovná: v průvodu i z pódia padaly výzvy k vyhlášení generální stávky či k blokádě Francie, které jsou však zatím spíše nepravděpodobné.

Demonstrace se nakonec zúčastnily i odborové organizace, například Levicová konfederace CGT, jež z počátku iniciativu La France Insoumise viděly poněkud nelibě. Není totiž zvykem, aby politické strany a hnutí svolávaly samostatně demonstrace týkající se pracovních podmínek. Ty jsou doménou odborových hnutí, které však nová reforma rozdělila.

K protestu se uchýlila CGT a další menší levicové centrály, zatímco největší odborová konfederace, CFDT, a třetí největší, Force Ouvriére, se protestu zdržely. La France Insoumise této situaci využila, aby se pokusila prodrat do čela sociální mobilizace proti reformě zákoníku práce.

Sobotní rendez-vous však nebylo pouhým protestem. Hlavní řečník demonstrace, Jean-Luc Mélenchon, nekritizoval jen obsah reforem, ale pasoval se do roli politického Anti-Macrona. Zatímco francouzský prezident jen pár dnů před demonstrací mluvil o tom, že demokracie se nedělá v ulicích, Mélenchon kontroval dlouhým výčtem úspěchů sociálních mobilizacích v historii Francii, od svržení monarchie po odvolání reformy zákoníku práce iniciované v 90. letech pravicí.

Proti domnělé efektivitě manažerskému rozumu, který Macron tak perfektně zosobňuje svou mentalitou, životopisem a třídním zakotvením, popsal Mélenchon plánované chřadnutí sociálních služeb a bydlení. Rétor nezdolné Francie se postavil proti Macronem prosazované efektivitě demokratického rozhodování spočívající ve snížení počtu zákonodárců či k využití mimořádných zákonodárných prostředků.

„Lidé bděte a poslouchejte mě. Říkají o nás, že jsme demagogové. Ale to oni jsou demagogové, když stále něco vyčítají Parlamentu. Toto jejich neustálé opakování, že zákonodárců je příliš moc a že místních samospráv je příliš moc, je jen způsobem, jak koncentrovat výkon veřejné moci do rukou malé skupinky a kamarily těch, již rotují mezi bankami, soukromým sektorem a vysoký posty ve veřejné správě,“ řekl Mélenchon se zjevnou narážkou na současného prezidenta.

Nová strategie?

Sobotní projev velice dobře ukázal, že mobilizace LFI a opozičních odborů jsou souběžné, ale mají jiné rámce. Ve francouzských odborech je čím dál tím více patrný spor v přístupu k vedení odborových aktivit. Na jedné straně stojí CFDT, která prosazuje konsensuální přístup vyjednávání, jež hledá kompromis za takřka každou cenu, na druhé straně CGT má více konfliktualistický přístup, který preferuje rozsáhlé mobilizace. Tato druhá strana musí po sérii neúspěchů ukázat svým členům a dalším pracujícím, že „bojovat se vyplácí“ a tudíž, že reformu je možné zastavit sociální mobilizací.

Z hlediska Mélenchona byla demonstrace příležitostí, v rámci které se plně vyprofilovat jako hlavní vyzyvatel, takové uliční alterego, Emanuela Macrona. Vzhledem k lavírování umírněné levice mezi soft opozicí a soft podporou Macronovi, ke sporům v Národní frontě i na pravici, na opozici zatím zeje prázdno. Není tak divu, že Mélenchon se ho snaží co nejvíce vyplnit svou přítomností a svými tématy.

Jediní, kdo se tomu zatím nějak brání, jsou komunisté, již volají po širší levicové frontě. S tím ale LFI nepočítá. Podle hnutí jsou Francouzi unaveni širokými politickými frontami, jež se často jeví jen jako aliance mezi stranickými aparátčníky, a vše sází na přímou konfrontaci s Macronem, na střet my a oni, kdy se každý bude muset nějak polarizovat. I z toho důvodu se Mélenchon vrací ve svých výstupech k prvnímu kolu prezidentských voleb.

„Benoit Hamon nebyl schopen rozhodnutí, jež bylo tehdy nutné udělat. Kdyby se vzdal kandidatury, tak by byl dnes premiérem a já dnes prezident,“ říká leader LFI s odkazem na neochotu Socialistické strany fúzovat kandidátky při posledních prezidentských volbách.

Společný zájem

LFI dnes sází na své aktivisty registrované na internetu a na partnerství s levicovými think-tanky a sdruženími, jež hnutí mohou poskytnout i cenné kádry. V jistém smyslu si Mélenchon myslí, že si díky své populistické strategii může vzít celý levicový a lidový elektorát, aniž by se na nic ptal tradičních stran. Současně levicové strany podezřívá, že ho chtějí v jeho rozletu omezit.

Úspěch jeho hlavního protivníka této strategii dává, paradoxně, za pravdu. Koneckonců Macron je svým způsobem hlavní podporovatelem Mélenchona. Jeho hnutí a marketingová mašinérie se vůči LFI přednostně vymezují, ačkoliv levicové hnutí patří v Parlamentu spíše k těm menším. Tento přístup nevyplývá jen z volebního kalkulu, dle kterého ve sporu mezi umírněným a „extrémním“ kandidátem vyhrává vždy ten umírněný. Koneckonců, některé nedávné volby ukázaly, že tento axiom neplatí bez výjimek.

Mezi oběma politiky je jistá afinita v přístupu vůči tradiční politické scéně a oba jsou výsledky i strůjci její imploze. Macron i Mélenchon mají společný zájem na tom, aby se jejich úspěch v letošním roce nestal pouhou výchylkou ale hlavním směrem francouzské politiky.