Nekonečný príbeh menšieho zla
Michael AugustínTeze Eduarda Chmelára, že francouzký levičák by neměl volit ani Macrona, ani Le Penovou, vyvolala v týdnu na Slovensku velkou debatu. Michael Augustín z Poleblogu.sk připomíná další roviny dilematu a poměřuje hlavní argumenty sporu.
Článok Eduarda Chmelára Odmietnime voľbu medzi neoliberalizmom a fašizmom už vyvolal na sociálnych sieťach vlnu diskusií i trollingu. Zvykli sme si, že pri článkoch niektorých autorov na našom portáli je pre niektorých najväčší problém to, kto ich napísal a tým pádom je automaticky problematické aj to, čo napísal.
Tento problém je možno riešiť na spôsob foucaultovskej smti autora a publikovať texty anonymne, čo tvorcom dáva pri písaní článkov väčší pocit slobody. Prípadne ísť cestou publikovania pod pseudonymom, ak autorovi záleží viac na obsahu, než na vlastnej publicite. Možno to nie je potrebné vôbec — napokon, prečo by sa mal pri čítaní komentárov typu „hanba a čistá úbohosť takéto texty“ v defenzíve cítiť samotný autor, ak to je schopný uniesť.
Súhlasím, že existujú situácie, kedy je legitímne konfrontovať povedané s tým, kto to hovorí. Napokon to viac-menej prirodzene robíme a vďaka tomu sme k známym autorom buď zhovievavejší alebo naopak, kritickejší. Rovnako sú však situácie, kedy vyslovené presahuje svojho autora, ako sa to ukazuje aj pri probléme, ktorý otvára Chmelár. Pretože to nie je, ako niektorí stihli podotknúť, „klasická Chmelárova fake dilema“, ale reálna dilema desaťtisíciek francúzskych voličiek a voličov, ktorá navyše charakterizuje proces voličského rozhodovania v dvojkolovom volebnom systéme.
Stretli sme sa s ňou i pri dueli Mečiar-Gašparovič, Fico-Kiska, či naposledy Trump-Clintonová. V každom tomto prípade zostáva mimo hru obrovské množstvo voličov, ktorí sa oprávnene cítia vylúčení. Svoju frustráciu riešia absentizmom alebo morálnym kotrmelcom v druhom kole. Treba povedať, že obidve rozhodnutia — nevoliť vôbec alebo voliť „menšie zlo“ — sú legitímne a rovnocenné.
↗
Většina Francouzů se rozhodla nakonec pro Emmanuela Macrona. Zde s protikandidátkou Marine Le Penovou Foto NA, WmC.
Agónia súčasného systému
Eduard Chmelár v článku konštatuje skutočnosť, že francúzsky ľavičiar by v druhom kole prezidentských volieb nemal voliť ani Macrona, ani Le Penovú a mal by radšej druhé kolo bojkotovať. Znamená to akceptovať volebné víťazstvo progresívneho neoliberalizmu, ale nevoliť ho, pretože „Macron má pohodlnú väčšinu a na víťazstvo nepotrebuje socialistické hlasy“.
×
Svět → Dopis ze Slovenska
14. května 2017 v 7.30
Související
Diskuse
May 14, 2017 v 13.02
Odmítnout volbu menšího zla nejde, protože odmítnutí volby je také volba menšího zla.
Našlo by málo příkladů v historii, kdy politici a občané nevolili menší zlo. Tuto volbu odmítnout nejde, protože i to odmítnutí je také menší zlo, ovšem z jiného úhlu pohledu.Ti francouzští voliči, kteří se rozhodli druhého kola neúčastnit se rozhodli a) spolehnou se na předvolební průzkumy a na to, že většina jiných voličům Macrona podpoří. Pokud Le Penovou nechtěli, měli by vlastně být těmto voličům vděčni b) rozhodli se pojmout volbu jako vyjádření názoru, bez ohledu na to, jaké to bud mít důsledky. Jen asi poloviny těch voličů, kteří Macrona volili s ním ve většině názorů souhlasili. Kdyby všichni chtěli vyjádřit svůj názor, vyhrála by možná Le Penová.
Kdyby do druhého kola postoupil Mélenchon, před stejnou volbou menšího zla z jejich hlediska by stály jiné skupiny voličů.
Kdyby do druhého kola postoupil Mélenchon, před stejnou volbou menšího zla z jejich hlediska by stály jiné skupiny voličů.
JP
Nutno přiznat: tento Stalinův výrok skutečně nese znaky geniality.
Jeho velikost je možno poměřit i právě na této kauze (volit či nevolit Macrona, volit či nevolit Clintonovou) - kdy jednotliví autoři či aktéři se stále znovu a znovu křečovitě snaží obhájit j e d n u z obou alternativ, jako údajně přinejmenším tu "méně špatnou".
Němci mají pro podobný způsob "výběru" velice přiléhavé pojmenování: Wahl zwischen Pest und Cholera. Volba mezi morem a cholerou.
Ten postoj Varufakisův, napřed volit Macrona a p o t o m proti němu bojovat, je ve svém principu stejně tak nekonečně naivní, jako doufání Žižeka, že zvolením Trumpa se podaří nějakým způsobem radikalizovat masy.
To všechno je nakonec jenom neuvěřitelně povrchním p e r s o n a l i z o v á n í m problémů a konfliktů, které jsou ve skutečnosti ukotveny daleko hlouběji v samotných základních strukturách (kapitalistického) systému.
"Oba jsou horší" - především ten protiklad mezi Trumpem a Clintonovou byl zcela umělý, konec konců jsou oba jenom různými stranami t é s a m é mince, jsou reprezentanty - a strážci - toho samého systému.
Ano, samozřejmě že jsou momenty kdy je nutno postavit se zlu zcela evidentnímu, a rozhodnout se pro "menší zlo": takovýmto momentem by bylo například zabránění nástupu Hitlera k moci, tím že by se odevzdal hlas konzervativním stranám.
Ale pokud se jedná o systém jako takový a možnosti jeho humanizace, pak skutečně platí to Stalinovo: "Oba jsou horší!"...
Jeho velikost je možno poměřit i právě na této kauze (volit či nevolit Macrona, volit či nevolit Clintonovou) - kdy jednotliví autoři či aktéři se stále znovu a znovu křečovitě snaží obhájit j e d n u z obou alternativ, jako údajně přinejmenším tu "méně špatnou".
Němci mají pro podobný způsob "výběru" velice přiléhavé pojmenování: Wahl zwischen Pest und Cholera. Volba mezi morem a cholerou.
Ten postoj Varufakisův, napřed volit Macrona a p o t o m proti němu bojovat, je ve svém principu stejně tak nekonečně naivní, jako doufání Žižeka, že zvolením Trumpa se podaří nějakým způsobem radikalizovat masy.
To všechno je nakonec jenom neuvěřitelně povrchním p e r s o n a l i z o v á n í m problémů a konfliktů, které jsou ve skutečnosti ukotveny daleko hlouběji v samotných základních strukturách (kapitalistického) systému.
"Oba jsou horší" - především ten protiklad mezi Trumpem a Clintonovou byl zcela umělý, konec konců jsou oba jenom různými stranami t é s a m é mince, jsou reprezentanty - a strážci - toho samého systému.
Ano, samozřejmě že jsou momenty kdy je nutno postavit se zlu zcela evidentnímu, a rozhodnout se pro "menší zlo": takovýmto momentem by bylo například zabránění nástupu Hitlera k moci, tím že by se odevzdal hlas konzervativním stranám.
Ale pokud se jedná o systém jako takový a možnosti jeho humanizace, pak skutečně platí to Stalinovo: "Oba jsou horší!"...
May 14, 2017 v 13.25
Zrovna jsem se chtěla zeptat pana Kubičky, proč nepředpokládal ještě variantu c) Voliči se domnívají, že ať tam bude Macron nebo Le Penová, nic tak podstatného se nezmění
May 14, 2017 v 13.38
Když se nad tím zamyslíme, celá civilizace je spoléhání se na druhé. Na to, že někdo něco udělá za mě a já to pak nebudu muset dělat.
Ta a b nejsou skupiny voličů, mluvím o lidech, které popisuje Chmelár. Netřeba volit Macrona protože Le Penová nevyhraje . "Lenže dnes má Macron pohodlnú väčšinu a na víťazstvo nepotrebuje socialistické hlasy." Spolehání se na druhé je tam explicitně.
Jistě jsou i lidé, kteří k volbám nechodí, protože si nemyslí, že by na jejich životě něco změnily. Můžou to být i lidé, kteří jsou se svým životem v zásadě,spokojeni, těch je poměrně dost.
Pan Poláček ten v zásadě antipolitický postoj současné levice vystihuje dobře. Radikální levice dává přednost teoretické činnosti, tříbení názorů,a po poiitické relevanci ani netouží. V říši čistých idejí neušpiněných politikou volba menšího zla
nenastává. Nastane v okamžiku, kdy se myšlenky začnou uskutečnovat.
Stalinova genialita byla v tom, že se s nikým nespojoval. "Obě jsou horší" znamenalo, "představitelé obou pošlu do gulagu"
Jistě jsou i lidé, kteří k volbám nechodí, protože si nemyslí, že by na jejich životě něco změnily. Můžou to být i lidé, kteří jsou se svým životem v zásadě,spokojeni, těch je poměrně dost.
Pan Poláček ten v zásadě antipolitický postoj současné levice vystihuje dobře. Radikální levice dává přednost teoretické činnosti, tříbení názorů,a po poiitické relevanci ani netouží. V říši čistých idejí neušpiněných politikou volba menšího zla
nenastává. Nastane v okamžiku, kdy se myšlenky začnou uskutečnovat.
Stalinova genialita byla v tom, že se s nikým nespojoval. "Obě jsou horší" znamenalo, "představitelé obou pošlu do gulagu"
May 14, 2017 v 18.58
Právě čtu knihu Velký regres, kde jednu kapitolu (Populistické pokušení) napsal Žižek. On se skutečně stále domnívá, že vítězství Trumpa přispěje k tomu, aby se zformovala radikální levice a konečně předložila nějakou pořádnou alternativu (například místo mezinárodních dohod o volném obchodu by mohla předložit mezinárodní dohodu o kontrole bank apod.)
Žižek pokládá za nutné, aby radikální levice vytvořila nějakou novou transnacionální identitu, jako protiváhu k rostoucím národně-populistickým tendencím.
Kvůli tomu dokonce obrací Marxovo heslo „Filosofové dosud svět vykládali, jde o to jej změnit“ - úplně naruby: „Svět se dosud měnil příliš rychle, místo toho je potřeba jej nově vyložit“.
Žižek se domnívá, že je zapotřebí se „odstřihnout od mrtvoly liberální demokracie“ a zachovat přitom její životné jádro. Příští americké volby prý nebudou proti sobě stát Trump a Clintonová nýbrž Trump a Sanders.
Musím napsat, že ty úvahy o možnosti brzkého zformování radikální levice (která k tomu zformování zřejmě potřebuje zhoršenou politickou situaci) Žižekovi moc nevěřím.
Žižek pokládá za nutné, aby radikální levice vytvořila nějakou novou transnacionální identitu, jako protiváhu k rostoucím národně-populistickým tendencím.
Kvůli tomu dokonce obrací Marxovo heslo „Filosofové dosud svět vykládali, jde o to jej změnit“ - úplně naruby: „Svět se dosud měnil příliš rychle, místo toho je potřeba jej nově vyložit“.
Žižek se domnívá, že je zapotřebí se „odstřihnout od mrtvoly liberální demokracie“ a zachovat přitom její životné jádro. Příští americké volby prý nebudou proti sobě stát Trump a Clintonová nýbrž Trump a Sanders.
Musím napsat, že ty úvahy o možnosti brzkého zformování radikální levice (která k tomu zformování zřejmě potřebuje zhoršenou politickou situaci) Žižekovi moc nevěřím.
říkali němečtí komunisté v době nástupu nacismu. Ve východním Německu svým způsobem přišli, ale zase odešli.
Tehdy ovšem byla radikální levice silná, měla oporu u dělníků a záleželo na ní. Dnešní radikální levice je hnutí převážně městské inteligence. U nás ani nemá svou politickou stranu, je to spíš debatní klub než politický směr. Radikální levice je dnes antipollitická, jde jí spíš o vlastní identitu než o to, něco prosadit.
Tehdy ovšem byla radikální levice silná, měla oporu u dělníků a záleželo na ní. Dnešní radikální levice je hnutí převážně městské inteligence. U nás ani nemá svou politickou stranu, je to spíš debatní klub než politický směr. Radikální levice je dnes antipollitická, jde jí spíš o vlastní identitu než o to, něco prosadit.
JP
Žižek se neustále zmítá mezi velmi přesnými soudy, a mezi planým radikalismem, paní Hájková.
Ta jeho věta převracející ten slavný Marxův výrok o tom, že "svět je zapotřebí nově vyložit", je skutečně klíčem ke všemu. Ovšem ani tak ne proto, že by se "svět vyvíjel příliš rychle", nýbrž proto, že dosavadní pokusy ho vyložit byly prostě příliš jednoduché a jednostranné.
Na straně druhé ta Žižekova víra, že se jenom jakousi radikalizací levice podaří dosáhnout nějaké zásadní systémové změny - tato víra je skutečně až neuvěřitelně naivní. Žižek zřejmě stále ještě propadá té staré víře levice, že revoluce (respektive nějaký lepší, humánnější svět) tady už dávno čeká za bukem, a že jde jenom o to sbubnovat pod prapory revoluce dostatečné, nadkritické množství angažovaných příslušníků levice, aby se nám tu ten nový svět vyloupl jako ořech ze slupky.
Ta jeho věta převracející ten slavný Marxův výrok o tom, že "svět je zapotřebí nově vyložit", je skutečně klíčem ke všemu. Ovšem ani tak ne proto, že by se "svět vyvíjel příliš rychle", nýbrž proto, že dosavadní pokusy ho vyložit byly prostě příliš jednoduché a jednostranné.
Na straně druhé ta Žižekova víra, že se jenom jakousi radikalizací levice podaří dosáhnout nějaké zásadní systémové změny - tato víra je skutečně až neuvěřitelně naivní. Žižek zřejmě stále ještě propadá té staré víře levice, že revoluce (respektive nějaký lepší, humánnější svět) tady už dávno čeká za bukem, a že jde jenom o to sbubnovat pod prapory revoluce dostatečné, nadkritické množství angažovaných příslušníků levice, aby se nám tu ten nový svět vyloupl jako ořech ze slupky.
May 15, 2017 v 14.23
Jedna z těch dobrých Žižekových myšlenek (z téže knížky) je odmítnutí populismu. Tvrdí, že na populismu je špatné to, že (ať levicový či pravicový) vždycky potřebuje vnějšího nepřítele. Strach z někoho, kdo je zdánlivou hrozbou pro naši identitu. Ovšem člověk by měl podle Žižeka od vnějšího strachu přejít k vnitřní úzkosti. Obrátit se do svého nitra. Zamyslet se nad sebou samým, nad tou svou domnělou identitou. Strach nás vede k tomu, abychom vnější objekt zničili, kdežto vyrovnat se s úzkostí vyžaduje proměnu sebe sama.
Myslím, že tímto směrem by se levice měla dát.
Myslím, že tímto směrem by se levice měla dát.
IH
Svět se skutečně vyvíjí příliš rychle. A to je v podstatě totéž co špatně. Neboť lidé žijí stále stejně rychle a dlouho (ba déle a jejich průměrný věk je vyšší), takže rychlost proměny prostředí je méně a méně adekvátní, znehodnocující lidem jejich zkušenosti a krajiny formování a beroucí je samé v plen. K tomu je požadováno přijímat nové bez velkého reptání, ba z hlediska lidstva nevyhnutelně až eschatologicky. Mnoho lidí to přitom cítí tak, že vyvíjel-li by se svět správným a dobrým způsobem, mělo by s blížícím se cílem ubývat rychlosti (či intenzity) změn. A naopak, vyvíjí-li se svět z hlediska smyslu směrem špatným nebo irelevantním, není s podivem, že jakýsi kinetický neklid narůstá.
Teprve až se vývoj (především technologický a ekonomický) zpomalí, bude více času, příležitostí a potřeby hledět si podstatných parametrů civilizace a dávat věci dohromady. K opravám není prostě za úprku čas. S tím asi také souvisí, že dosavadní pokusy svět vyložit nedosahují zrovna nyní nejvyšších poloh.
Teprve až se vývoj (především technologický a ekonomický) zpomalí, bude více času, příležitostí a potřeby hledět si podstatných parametrů civilizace a dávat věci dohromady. K opravám není prostě za úprku čas. S tím asi také souvisí, že dosavadní pokusy svět vyložit nedosahují zrovna nyní nejvyšších poloh.
JP
May 16, 2017 v 12.51
Ano, paní Hájková, tato Žižekova myšlenka má skutečně něco do sebe.
JP
Opravdu zajímavý pojem, pane Horáku.
Já bych ovšem ani tak netvrdil, že kořen zla je v "příliš rychlém vývoji". Vývoj by naprosto neškodil - kdyby měl nějaký cíl, kdyby směřoval odněkud někam.
Jenže teď naprosto převládá právě jenom ten "kinetický neklid" - bezcílné hemžení sem a tam, bez kompasu a bez orientace. A tímto bezcílným pobíháním sem a tam se kašíruje právě to, že tento pohyb je jenom zdánlivý, a tedy ve skutečnosti žádný.
To celé by se dalo stáhnout do jedné věty: současný svět stagnuje ve svém neustálém pohybu.
Já bych ovšem ani tak netvrdil, že kořen zla je v "příliš rychlém vývoji". Vývoj by naprosto neškodil - kdyby měl nějaký cíl, kdyby směřoval odněkud někam.
Jenže teď naprosto převládá právě jenom ten "kinetický neklid" - bezcílné hemžení sem a tam, bez kompasu a bez orientace. A tímto bezcílným pobíháním sem a tam se kašíruje právě to, že tento pohyb je jenom zdánlivý, a tedy ve skutečnosti žádný.
To celé by se dalo stáhnout do jedné věty: současný svět stagnuje ve svém neustálém pohybu.
May 16, 2017 v 15.10
Řekněme to takhle: Technika jde kupředu rychle. Člověk ne.
Pan Horák má myslím pravdu. Změny jako technologické inovace, populační růst a globalizace se dějí přiliš rychle na to aby se na ně lidé stačili adaptovat.
Pan Poláček uvízl v hegeliánské představě, že svět se vyvíjí odněkud někam jakoby ten proces byl nějak řízen. Ta iluze vzniká z pohledu zpět, připadá nám, že to, co se dělo v minulosti (z níž známe jen velmi malou výseč) vedlo zákonitě k tomu, co je dnes. Při pohledu do budoucnosti představa cílěsměrného vývoje odněkud někam k žádným prognostickým závěrům nevede. Tak tomu ale bylo vždy, lidé nikdy nevěděli, kam se svět ubírá.
Globální změny nikdo neřídí a nikdy neřídil. I změny, které jsou organizované, nejsou nikdy organizované tak, že by počítaly s jejich globálními důsledky.
Například: Poměrně malý pokrok v hygienických podmínkách a lékařské péči vede k tomu, že dětská úmrtnost dramaticky klesá a populace explosivně roste. Další bohatnutí společnosti vede k tomu, že se rodí mně dětí a populační růst se zastaví.
V Evropě se ty dva demografické faktory uplatnily současně a k populační explosi nedošlo, lidé měli čas se adaptovat. Ve třetím světě se dětská úmrtnost snížila, ale společnosti nezbohatly dostatečně na to,aby lidé měli méně dětí. Tento vývoj ale nikdo nenaplánoval a nikdo ani nechtěl.
Pan Poláček uvízl v hegeliánské představě, že svět se vyvíjí odněkud někam jakoby ten proces byl nějak řízen. Ta iluze vzniká z pohledu zpět, připadá nám, že to, co se dělo v minulosti (z níž známe jen velmi malou výseč) vedlo zákonitě k tomu, co je dnes. Při pohledu do budoucnosti představa cílěsměrného vývoje odněkud někam k žádným prognostickým závěrům nevede. Tak tomu ale bylo vždy, lidé nikdy nevěděli, kam se svět ubírá.
Globální změny nikdo neřídí a nikdy neřídil. I změny, které jsou organizované, nejsou nikdy organizované tak, že by počítaly s jejich globálními důsledky.
Například: Poměrně malý pokrok v hygienických podmínkách a lékařské péči vede k tomu, že dětská úmrtnost dramaticky klesá a populace explosivně roste. Další bohatnutí společnosti vede k tomu, že se rodí mně dětí a populační růst se zastaví.
V Evropě se ty dva demografické faktory uplatnily současně a k populační explosi nedošlo, lidé měli čas se adaptovat. Ve třetím světě se dětská úmrtnost snížila, ale společnosti nezbohatly dostatečně na to,aby lidé měli méně dětí. Tento vývoj ale nikdo nenaplánoval a nikdo ani nechtěl.
JP
May 17, 2017 v 13.20
Pane Kubičko, nemohu jinak nežli vrátit míč stejným způsobem: zdá se, že jste příliš uvázl v mnohočetnosti víceméně efemérních faktorů, v důsledku čehož jste pro samé stromy ze zřetele ztratil celý les.
Na to, že svět se rozvíjí "odněkud někam", naprosto nepřišel až Hegel; tato myšlenka je tu od samotného počátku evropského filozofického myšlení.
V každém případě od toho okamžiku, kdy se zrodila idea metafyziky: tedy ten postulát, že právě za těmi všemi jednotlivými fenomény vnějšího, předmětného světa se skrývá ještě nějaká hlubší úroveň, skryté faktory vyššího stupně obecnosti, které ale - právě proto že mají obecnější ráz a tedy obecnější dosah - jsou nakonec určující.
Jistě; už sám Aristoteles konstatoval, že nikdy nebudeme mít absolutní jistotu, že tento svět "prvotních příčin" existuje. Nemůžeme vyloučit, že existují skutečně jenom pozitivní vědy, a nic více. Ale - jak konstatoval už tentýž Aristoteles - tyto pozitivní vědy sice mohou p o p i s o v a t, jak vypadají a jaké složení mají věci předmětného světa; ale nikdy nemohou vysvětlit, p r o č jsou ty věci zrovna takové, jaké jsou, a proč vůbec jsou.
Takže, že se rodí zrovna tolik a tolik dětí a že je taková a taková úmrtnost respektive délka života, to všechno jsou záležitosti pozitivního vědění a pozitivních věd; ale takovéto ryze faktografické údaje ani nic nevypovídají o tom, co je člověk a jakým směrem se pohybuje jeho vývoj (doufám, že alespoň evoluci nepopíráte); ani to, jestli jeho existence má nějaký vyšší smysl, a pokud ano, pak jaký.
Na to, že svět se rozvíjí "odněkud někam", naprosto nepřišel až Hegel; tato myšlenka je tu od samotného počátku evropského filozofického myšlení.
V každém případě od toho okamžiku, kdy se zrodila idea metafyziky: tedy ten postulát, že právě za těmi všemi jednotlivými fenomény vnějšího, předmětného světa se skrývá ještě nějaká hlubší úroveň, skryté faktory vyššího stupně obecnosti, které ale - právě proto že mají obecnější ráz a tedy obecnější dosah - jsou nakonec určující.
Jistě; už sám Aristoteles konstatoval, že nikdy nebudeme mít absolutní jistotu, že tento svět "prvotních příčin" existuje. Nemůžeme vyloučit, že existují skutečně jenom pozitivní vědy, a nic více. Ale - jak konstatoval už tentýž Aristoteles - tyto pozitivní vědy sice mohou p o p i s o v a t, jak vypadají a jaké složení mají věci předmětného světa; ale nikdy nemohou vysvětlit, p r o č jsou ty věci zrovna takové, jaké jsou, a proč vůbec jsou.
Takže, že se rodí zrovna tolik a tolik dětí a že je taková a taková úmrtnost respektive délka života, to všechno jsou záležitosti pozitivního vědění a pozitivních věd; ale takovéto ryze faktografické údaje ani nic nevypovídají o tom, co je člověk a jakým směrem se pohybuje jeho vývoj (doufám, že alespoň evoluci nepopíráte); ani to, jestli jeho existence má nějaký vyšší smysl, a pokud ano, pak jaký.
HZ
May 18, 2017 v 10.24
Ani to, že představa světa, který se rozvíjí "odněkud někam", je tu od samotného počátku evropského filozofického myšlení, neznamená, že bychom se od ní nemohli oprostit. Když připustíme, že o pólu "někam" nebudeme nikdy tušit zhola nic, ušetří nám to mnohá zklamání.
S přirozenou touhou hledat smysl lidské existence v obecném smyslu a vkládat ho do své existence individuální to podle mne souvisí jen volně. Od té se asi oprostit nelze.
S přirozenou touhou hledat smysl lidské existence v obecném smyslu a vkládat ho do své existence individuální to podle mne souvisí jen volně. Od té se asi oprostit nelze.
JP
May 18, 2017 v 11.58
Tady šlo ovšem v prvé řadě o to, paní Zemanová, že ta téze vývoje "odněkud někam" není nějaký ryze osobní výmysl ani Poláčka ani Hegela, nýbrž skutečně profiluje celé dějiny (naprosto nejen evropského) filozofického (a nejen filozofického) myšlení. A "oprostit se od této představy" neznamená nic jiného nežli odstřihnout se od jednoho ze dvou základních výkladových modelů tohoto světa, a tedy i role člověka v něm.
Ano, od té "přirozené" touhy člověka hledat smysl své vlastní existence se oprostit nelze; ale právě proto tato ryze individuální touha není žádnou obzvláštní zásluhou. Tu má skutečně dán každý jaksi od přírody.
Zatímco ten druhý pohled, ten který vychází z toho že je zde přece jenom něco více nežli jenom ten jedinec který prožívá n ě j a k é pocity a snaží se s nimi vyrovnat - tak tento druhý pohled vyžaduje automaticky nemalý myšlenkový výkon, tady je nutno zasadit člověka do chodu celého světa, a tedy je nutno se ptát c o je vlastně tento člověk a tento svět, a jaké jsou síly a faktory, které tímto světem hýbají.
Ano, od té "přirozené" touhy člověka hledat smysl své vlastní existence se oprostit nelze; ale právě proto tato ryze individuální touha není žádnou obzvláštní zásluhou. Tu má skutečně dán každý jaksi od přírody.
Zatímco ten druhý pohled, ten který vychází z toho že je zde přece jenom něco více nežli jenom ten jedinec který prožívá n ě j a k é pocity a snaží se s nimi vyrovnat - tak tento druhý pohled vyžaduje automaticky nemalý myšlenkový výkon, tady je nutno zasadit člověka do chodu celého světa, a tedy je nutno se ptát c o je vlastně tento člověk a tento svět, a jaké jsou síly a faktory, které tímto světem hýbají.
+ Další komentáře